Část čtyřicátá devátá

Část čtyřicátá devátá

---

Alex vezme za kliku, když se na jeho zaklepání neozve žádná odezva. Kupodivu je stále odemčeno. Zaposlouchá se to ticha chodbičky. David s někým telefonuje… to mu dojde podle toho, že slyší jen jeho hlas a žádnou odezvu. Nemusí se ani snažit, aby jeho slova neslyšel. Zalapá po dechu. Žádný blázen. Největší idiot… sevře své dlaně do pěstí. Čím proboha přemýšlel?

Michal se překvapeně zahledí před sebe. "Dobře… tak… přijeď k nám, já vezmu auto a někam spolu zajedeme, jo? Promluvíme si o tom. Jen ještě jedna věc… Davide… jak se jmenuje?" Malá pochybnost uvnitř něj by byla. Dwight se sice po něm ptal, ale… ne, zavrhne ten nápad hned v počátku.

"Proč se ptáš na jeho jméno? Je to tak strašně důležité? Přijedu k vám a pak se domluvíme, ano? Já teď… nemám chuť nějak moc mluvit. Dám ti vědět kdy dorazím, podle emhádéčka jo?" prsty automaticky začne upravovat zchumlanou deku na posteli kolem sebe.

"Ale… jen mě někdo napadl. To nic. Promluvíme si o tom. Jasně, já se zatím vychystám. Budu čekat, ano? Zatím pa."

Alex se odhodlá zaklepat na dveře vedoucí do pokoje. Buď dostane po čumáku nebo ho prostě David vypakuje… povzdychne si.

"Ozvu se. Tak zatím a dík." Odloží telefon a zadívá se na dveře. Zamračí se, přes skleněnou výplň pozná, o koho se jedná. "Ještě jsi mi zapomněl něco sdělit?" zeptá se chladně.

"Daví… prosím tě… Jsem idiot, máš pravdu. A asi jsem… já netušil, že bych byl schopný někdy žárlit, ale prostě… když jsem zaslechl s kým se bavíš a vybavilo se mi, jak jste se k sobě měli… chvíli předtím jsem se s tebou cítil tak dobře..." Povzdychne si. "Asi jsem u tebe vytrousil klíč od auta." řekne tiše.

Vydechne a promne unaveně oči, pak se na Alexe podívá. "Aha. No, možná zapadly někam v koupelně." pomalu vstane a protáhne se kolem něj do chodby. "Kouknu se po něm."

"Děkuju… Davide..." Chce se po něm natáhnout a zastavit tak jeho kroky, ale ruce má jak z olova. Nezmůže se na nic. Jen tiše pozoruje Davidovy kroky do koupelny.

Otevře si v koupelně a rozsvítí. Pohledem propátrá podlahu, nakonec ještě nakoukne pod nízkou skříňku. "Jo, máš kliku. Mrška je tady." natáhne ruku aby zachytil zatoulaný klíč. "Měl by sis na něj dávat bacha. Asi není příjemný ztratit klíč od auta." vrátí se k němu a podá mu ho.

"Ne, to asi ne." Natáhne se pro klíč, ale místo klíče zachytí Davidovo zápěstí. Pohlédne mu do očí. Do těch smutných, zklamaných a přepadlých šedivých hlubin. "Vím, že… moje minulost se mě dotýká a já bych ti to chtěl říct, ale i tak je dost citlivé téma a není jednoduché o tom mluvit. Jen jsem chtěl… jestli bys o tom nemohl přemýšlet. Oba si něco neseme a oba se s tím vyrovnáváme jinak. Máš pravdu, když říkáš, že jsem idiot. Je mi s tebou dobře a kazím to na plné čáře… odpusť mi, pokud můžeš." Stáhne svou ruku, převezme svůj klíč. "Děkuju za ten klíč."

"A co to změní, Alexi?" zadívá se na něj, když ho pustí. "Já nemůžu bojovat proti vlastním běsům a ještě těm tvým." Natáhne ruku, aby se dotknul Alexovy tváře. "Tak zítra v práci, ahoj."

"Možná by vzájemné pochopení našich běsů přineslo nějaké ovoce… takhle ani jeden z nás nemůže vědět, co se v tom druhém odehrává… tak…" odkašle si. Dotek prstů na tváři by byl schopný ho rozpustit jako máslo. "Zítra ahoj." Přikývne, udělá krok vpřed, ale nějak se mu nechce od Davida odtrhnout svůj pohled.

Zůstane stát, s rukou jen napůl staženou. Jen se na Alexe dívá. "Já nevím, jestli se vůbec dokážeme pochopit. Přál bych si to, ale… ta šance je dost malá. Možná to prostě nejde."

Polkne knedlík, který se mu usadil v krku. "Kdybychom to zkusili…" Zavrtí hlavou. "Nemůžu tě už víc trápit… uvidíme se zítra." Ještě jednou se dotkne jeho paže, než se rozejde ke dveřím. "Děkuju."

"Sakra Alexi." zachytí ho za paži a přitáhne k sobě zpátky. "Já to chci zkusit. Bez ohledu na nějaká rizika. I kdyby se to povést nemělo… Já bych si vyčítal, kdybych to vůbec nezkusil."

Omotá kolem něj své paže, přitáhne si ho bez ptaní do náruče. Vydechne do ohbí krku, ke kterému se skloní. Vdechne Davidovu vůni. "Jestli jsou vztahy takhle moc složitý, tak to nás během toho poznávání asi čeká pěkně kamenitá cesta."

"Třeba v tom prostě jen neumíme chodit." pokrčí rameny a přitiskne se k Alexovi. "Třeba na to časem přijdeme… tohle prostě… není to normální vztah."

"Ne, to vážně neumíme." Usměje se. "O normálnosti tohohle vztahu by se dalo diskutovat, ale… jako zkušenost je to dobré." Vtiskne mu polibek do vlasů, ruce kolem něj pevně sevře.

"No, zkušenost to třeba bude no." Vtiskne polibek na Alexův krk. "Prostě se to budeme snažit nějak zmáknout."

"Přesně tak. Ve dvou se to přece líp táhne, ne?" Usměje se než se odtáhne. "Raději se pro dnešek ztratím. Myslím, že teď už mám všechno." prohrábne Davidovi vlasy a usměje se. "Uvidíme se zítra, dobře?"

Přikývne a pousměje se. "Na praxi se ti stejně vyhnout nedokážu. Zítra." než Alexe pomalu pustí ze své náruče, ještě přejede konejšivě po jeho zádech. "Můžeme pak třeba zítra zkusit navázat tam, kde to dneska nevyšlo. Bylo by moc fajn, kdyby nám někdy to rande vážně vyšlo. A tentokrát přijedu já za tebou, ano? Můžeme si zajít zaběhat někam, kde to znáš pro změnu ty." pomalu se odtáhne. "Slibuju, že vypnu mobil a nikdo nás nebude rušit. Nikdo."

"To máš pravdu, to nedokážeš. To by bylo fajn, kdyby to bylo bez nějakých nedorozumění. Teď se nám to nějak nedaří. Budu moc rád, když se u mě zastavíš. Ukážu ti pár pěkných míst a třeba potkáme i Míšu. Jak je teplo, tak pracuje v parku. Xitt se vyběhá a on není zavřený uvnitř." Políbí ho něžně na rty. Ustoupí a pousměje se. "Teď už vážně jdu nebo se odtud nevyhrabu. A děkuju." Ještě jednou se natáhne pro polibek než otevře dveře, aby se vypakoval pryč. Usměje se.

"A to by nějak hodně vadilo?" zeptá se zvědavě. "Tak já se zítra po práci klidně zastavím. Klidně na kolikátou řekneš. Nemám zítra žádné vážné plány a… tentokrát si vezmu něco na převlečení." Vzpomene si, že to není ještě ani čtvrt hodiny, co se domluvil s Míšou a teď na něj skoro zapomněl. "Alexi, počkej. Myslíš, že bych tě hodně otravoval, kdybys mě popohodil někam k centru? Něco jsem si domluvil. Sice nechvátám, moc, ale bylo by fajn… ale jestli máš něco jiného plánu, tak já se tam dostanu úplně v pohodě."

"Tak vidíš, už máš plány. Moje zdržování by tě mohlo přivést do problémů." Usměje se. "Do města? Hmm, ne, není problém. Hodím tě klidně na kraj světa, když si řekneš. Já žádné jiné plány nemám, snad jen kromě toho, že si musím hlídat pager." Pokrčí rameny. "Můžeme se potom domluvit v práci, podle toho kdy se nám podaří skončit. A oblečení si brát ke mě nemusíš, ten medvídek na tričku na tebe stále čeká." Zazubí se spokojeně.

"Zrušil bych je." pokrčí rameny. "Za to bys mi stál, ale… problémy neřeš. Já…" pousměje se, když se Alex zmíní o kraji světa. "Já tak daleko nepotřebuju, ale díky. Jsi hodnej. Počkáš na mě chvilku? Jen na sebe hodím něco trošku víc společenského. Vezmu si svoje věci, Alexi. Nechci ti medvídka uzurpovat. Je tvůj."

"Stejně potřebuju znovu sprchu, takže bude lepší, když se dneska budeš věnovat svým plánům, víš jak to se mnou dopadá… Počkám, neboj se. Kvůli mě spěchat nemusíš." Ležérně se opře o futra dveří vedoucích do pokoj. "Já vím, že je můj, ale tobě slušel víc. Takže kdyby sis čistě teoreticky něco zapomněl, můžeš si ho půjčit." Usměje se a sleduje Davidovo počínání.

Vytáhne ze skříně čisté džíny a tričko a začne se převlékat. "Jasně, když něco zapomenu, tak mě zaštítíš." zasměje se. "Dobrá, ale zítra po službě jsi můj. Nebo máš zítra taky příslužbu?"

Zavrtí hlavou. "Zítra ne. Dneska je to jen výjimečný stav, protože jim někdo odpadnul, takže nemusíš mít obavy. Zítra budu opravdu jen tvůj." Usměje se spokojeně. "Nevidím to, že by mě dneska povolali, což by se mi hodilo, protože bych se na naše rande alespoň vyspal do růžova. Člověk už špatné dny cítí v kostech."

"Jasně, dědo." zazubí se, přetáhne přes hlavu tričko a do batohu hodí mobil, peněženku a klíče. Zamíří ke dveřím. "Tak já můžu." pousměje se a pohladí Alexe po straně krku. "To je dobře. A zítra jsou zakázané hádky a jiné rozptylování. Jen my dva."

"Toho dědu bych si vyprošoval. Ještě pár let." Uchopí Davida kolem boků a přitiskne na sebe. "Zítřejší plány se mi začínají hodně zamlouvat. Jestli máš teda všechno, tak jdeme. Nebo se zítřka nedočkáme."

"Zítra ve službě to bude mnohem horší. Ale aspoň můžeme vymýšlet, co všechno bychom mohli podniknout, co myslíš?" Na chviličku si dovolí přivinout k hřejivému tělu, než se odtáhne a zamíří ke dveřím s batohem přes rameno. "Tak pojď, ať se teda toho zítřka dočkáme."

"To bude mít zase Robin spoustu řečí. Už takhle je z nás na prášky. Ale můžeme mu oponovat, že když se vidíme, tak přece nebudeme mlčet." Uculí se. Vyjde za Davidem do chodby a počká než si zamkne. "To vám sem normálně pouštějí kohokoliv? Protože ten pán, co seděl dole na vrátnici se ani nepozastavil nad tím, že sem třeba nepatřím."

Pokrčí rameny. "Je to tu velký a vrátný se střídají docela často. Nemůžou si pamatovat každého. Lidi sem přichází a odchází, někdo tu bydlí dlouho, někdo jen pár měsíců. Prostě se prokazovat nemusíme a oni to taky neřeší. Prostě obří králikárna." Usměje se. "Robin bude určitě rád, že se aspoň nepereme."

"A ty jsi tu už dlouho? Jinak hezky řečeno, obří králíkárna. Až na ty králíky." Zazubí se. "Já se nepral, to tys mě stáhnul k zemi a musel sis dokázat, že mě dokážeš zavalit. Navíc jsem byl indisponovaný, to nebylo fair play." popíchne ho.

"Ale prosímtě, kdybys nekecal. Pošramotil jsem ti ego." zasměje se. "Jo, já jsem tu už čtyři roky. Od nástupu na vysokou. Člověk si na to časem zvykne." pokrčí rameny.

Uchechtne se a vezme ho kolem ramen, aby si uvědomil, kde stále jsou. Takže udělá zase spořádaný krok do strany. "Pardon. Zase tak velké pošramocení to vážně nebylo. Neměl jsi u toho moc diváků a klukům je to vesměs fuk, ale já se jen tak nevzdávám." Uchechtne se. "Hlavně že je kde bydlet." Usměje se. S tím taky kdysi bojoval, když sháněl vlastní bytl.

"To jo, ten pokoj mám od začátku a už jsem se tam celkem zabydlel. S Mirkem už bydlím dva roky a celkem v pohodě. Ti kluci před, no, šílení bordeláři." zasměje se. "Snesu hodně, ale abych všude narážel na smradlavý fusekle, to fakticky ne. Třeba dostaneš možnost ukázat se, jestli mě dostaneš na lopatky. A ta noc po obřadu se nepočítá. Stejně si z ní moc nepamatujeme."

"To je asi lepší než se stěhovat každý rok někam jinam, co?" Pousměje se chápavě. "Já si hledal podnájem, než jsem nakonec koupil ten byt, ve kterém teď bydlím. Chtěl jsem vypadnout do svého, i když jsem měl doma celkem zázemí." Ušklíbne se. "Jen jsem dost vykukoval z řady, to víš. Celá rodina právníci."

"Aha, takže chtěli mít doma ještě dalšího právníka a tys mi narušoval homogenitu. No, to se nedá nic dělat no. Tak ale v podstatě zachraňujete všichni. Tvá rodina od vězení a ty zas od smrti." pokrčí rameny. "A kdo ví, třeba bys byl jinak ještě namyšlenější než jsi teď."

"Dá se to tak říct. Tvrdím to Sáře taky, ale můj otec… no... to je příběh na pokračování. Mě právničina nebrala nikdy. Doma jsme měli samé knihy plné zákonů a u večeře se neprobíralo nic než nové případy a řešení těch starých… Potřeboval jsem to trochu narušit, no a… dopadlo to tak, jak to dopadlo." Ušklíbne se. "Takže jsem namyšlený? A hodně?" Zazubí se.

"Hodně." rázně mu to odkývne a pak se usměje. "Možná proto jsi mě ze začátku tak příšerně točil. A ještě jak tě ze všech stran vychvalovali kluci… nevěděl jsem, jestli mám nakopnout tebe nebo radši je. Každopádně mě tím štvali ještě víc."

"Tak to se omlouvám. Mám svojí namyšlenost celkem i oprávněně." Uchechtne se. "Nebýval jsem vždycky tak sebejistý, ale někdy nastane v životě zlom, který donutí člověka přehodnotit svoje cíle a taky pro to musí něco udělat. Chtěl jsem být nejlepší, abych doma otci dokázal, že nemusím být právník jako on. Akurát mi to nevyšlo s tím doktorem… černá ovce. Ale klidně si kopni, jestli tě to uklidní…"

"Každýho nás to jednou potká. Někdy musíme prostě přehodnotit priority, co je důležitější a bez čeho se obejdeme. Já si nepotřebuju kopnout, už jsem tě sundal k zemi, pamatuješ?" zazubí se. "To že nemáš vysokou znamená, že jsi černá ovce?"

"Jsem rád, že tě to tak potěšilo." Rozhlédne se kolem nich. Ocitli se už zase v parku. Za zkoušku svého nápadu nic nedá. Pomalu sjede svou dlaní po Davidově paži. Nenásilně pohladí jeho dlaň, sklouzne na prsty, aby se zachytil jejich špiček. "Seknul jsem s tím v polovině studia." řekne trochu nepřítomně. Nebylo to chtěné ukončení. "Byl jsem tak trochu vyvrhel už když jsem se přiznal ke své orientaci, kterou nakonec překousli, ale když jsem se dal ještě na jiná studia a nešel ve stopách rodiny? To už byl problém." Usměje se.

Překvapeně sjede pohledem na své prsty, ale neřekne na to nic. Jen se plaše usměje. "Neměli by ti diktovat, co je dobrý a co špatný. Ne, když se rozhoduješ, co z tebe bude dál. Jako, kdyby ses chtěl dát na dráhu drogovýho dealera nebo sériového vraha, tak bych to chápal, ale takhle? Vždyť je to stejně záslužný, jestli ne víc. Proč jsi vlastně nechal té medicíny? Nebavilo tě to?" zeptá se zvědavě. Chce o Alexovi vědět všechno.