Část čtyřicátá čtvrtá

Část čtyřicátá čtvrtá

---

Alex bral sprchu po službě opravdu hopem. Nechtěl se moc zdržovat a setkat se s odmítnutím. Raději by to nechal vyšumět. Květinu v koši neviděl a nedostal s ní ani po hlavě… což klidně mohlo ještě přijít. Natáhne se pro ručník a vydá se zpátky do šatny. Čím dřív vypadne, tím líp. Ještě zastihne odcházející kluky. Jen jim mávne na pozdrav.

David se otočí od skříňky. "Alexi? Máš chvilku? Chci s tebou mluvit." zas pohled stočí ke skříňce, aby si vyndal svoje věci. "Jestli tedy někam nespěcháš. Klidně to počká."

"Cože?" Otočí se překvapeně na Davida. Dnes spolu moc nemluvili, až na důležité věci během výjezdů, takže tohle ho rozhodně překvapilo. "Jo, jasně. V pohodě. Klidně mluv."

Povzdechne si. "To byla zase tvoje práce, že jo? Ta růže ve skříňce." teprve teď zvedne pohled, aby se střetnul s čokoládovým pohledem Alexe.

Neřekne nic. Prostě přikývne s pohledem upřeným do Davidova. Chvíli tam tak stojí, zatímco si přidržuje ručník u pasu. Neví, co by na to řekl. A očekává, co mu k tomu řekne David. Jestli tedy bude mít nějaké výhrady.

"Alexi, proč to děláš?" zeptá se přímo. "Proč plýtváš energií na někoho jako jsem já? Zvlášť po tom fiasku včera."

"Na to jsem se snažil najít odpověď celou noc. A hádej… na nic jsem nepřišel." Pousměje se. "Oba dva máme asi dost odlišnou představu o tom všem, ale nebudu zapírat, že ani po tom včerejšku o tebe stále jevím zájem." Rty mu zvlní úsměv než ze sebe stáhne ručník a začne se oblékat.

Zaraženě se na něj podívá. Možná to očekával, ale slyšet to takhle, to je něco docela jiného. "Takže… ty v tom chceš pokračovat?" zadívá se na něj trošku zmateně. "Muselo ti přeskočit. Přece včera… sakra, Alexi. Se mnou to nebude snadné."

"Zdá se ti, že se mnou to je jednoduché? Neustále mi předhazuješ, že jsem magor, idiot a blázen. No, možná jsem." Pokrčí s úsměvem rameny. Natáhne si kalhoty a ještě s rozepnutým poklopcem k němu přejde. Pohladí ho po tváři. "Po všech těch nočních monolozích, které jsem vedl… ano, já bych chtěl. Ale tentokrát to rozhodnutí nechám na tobě." Odstoupí od něj na krátkou vzdálenost, ruku spustí podél těla.

"Sakra Alexi…" vydechne zklamaně, když se stáhne. "Já o tebe mám zájem. Vážně. Jen si nejsem jistý, jestli to je dobrý nápad… "

"Nechci po tobě odpověď hned… jen o tom přemýšlej… Já o tebe stojím se vším všudy. A jestli je to dobrý nápad? To můžeme snadno poznat." Pousměje se než zase zkrátí tu vzdálenost. Na okamžik si uzurpuje Davidovy rty pro sebe.

Přitiskne se k Alexovi. "Seš hroznej. Fakticky." zamručí, když se od něj odtáhne. "Odpověď už jsi dostal. Nevím, co chceš ještě slyšet." trošku se odtáhne, protože se potřebuje pořádně nadechnout.

Pousměje se. Natáhne prsty, aby se dotkl jeho tváře. "To jsem celý já." Pokrčí rameny a vrátí se ke svojí skříňce. "Budeš chtít někam svézt? Nebo se klidně můžeš svézt sám..."

"Ne, v pohodě. Já mám na odpoledne něco domluvené a ještě mám dost času, tak… dopravím se tam sám. Aspoň se trošku vyvětrám."

Přikývne. "Tak fajn." Usměje se. "Klimatická procházka taky neuškodí…" Přetáhne si přes hlavu tričko, mikinu vrazí k věcem do tašky a vklouzne do bot. "Takže zítra?"

"Jasně." usměje se a natáhne se pro věci do skříňky. Vytáhne růži a položí ji na lavičku, aby mohl dojít vylít vodu a odnést tu vázu zpátky. "Zítra ahoj." přikývne, než se ztratí z šatny, aby vázu uložil na místo, odkud ji vzal..

"Ahoj." odpoví mu Alex než se vydá s úsměvem ke svému autu, aby odtud zamířil rovnou ke své sestře. Za ten včerejšek dostane nakopáno. No, měl by se bránit, vzhledem ke své stále bolestivé modřině. Ale dobrou náladu z toho, že růži David přijal a ještě jí i vložil do vody, mu dnes nic nezkazí.

***

Potkali se na smluveném místě. Upřímně byl překvapený tím nápadem, se kterým přišel David. Ale byl jím zároveň i nadšený. Od svého příjezdu běhání moc nedal a tak konečně vytáhl svoje oblíbené běhací tepláky a k nim tričko s krátkým rukávem. Venku se oteplovalo každým dnem víc a víc, což bylo příjemné. A i kdyby měl jet do parku přes půl města, tak by byl ochotný na to přistoupit. Začali krátkou rozcvičkou, kdy si protáhli nohy a vyrazili směr cestičky rozlehlého parku, kde jako běžci nebyli jediní.

Zrychlí, aby Alexe o pár kroků předběhnul a zatočí na pěšinu, která vede hlouběji do odlehlejších částí parku. Bylo to podlé, ale prakticky sem Alexe vylákal pod záminkou běhání. Chtěl ho prostě vidět jinak než v práci. A navrhnout regulérní rande se po tom minulém fiasku bál.

Překvapeně se pousměje, když David vedle něj vystartuje kamsi dopředu. Sleduje jeho siluetu až dokud mu nezmizí z dohledu kvůli odbočení na jinou pěšinu. Prakticky nikam nespěchá. Uchechtne se. "Znáš zkratku?" Zeptá se pobaveně, když Davida objeví.

"Jo, ale je delší." zasměje se pobaveně. Zastaví se opře se dlaněmi o kolena, aby se vydýchal. "Vadí?"

Zakroutí pobaveně hlavou. "Ale vůbec ne. Mám dlouhé zkratky rád. Jsi zadýchaný?" popíchne ho pobaveně. Potom se rozhlédne kolem sebe. Nikde nevidí ani živáčka, všichni běhají po pomyslné hlavní pěšině.

"Ne, vůbec. Jen jsem chtěl být naprosto… ehm, vydýchaný." pousměje se a přejde těch několik kroků, které ho dělí od Alexe. "Celou dobu, už co jsi vylezl z auta, jsem chtěl udělat tohle." pousměje se. Obejme Alexe kolem pasu a přitáhne ho k sobě. Jednou rukou vjede do krátkých tmavých vlasů a přitiskne své rty na jeho.

Spokojeně mu zamručí do rtů. Rukama obejme štíhlé tělo a přitiskne ho na sebe. Chtěl to udělat taky, ale raději si nic nedovoloval, aby Davida nějak nevyplašil. "Měl jsi to udělat hned." vydechne, když se od sebe na okamžik oddělí, aby se nadechli. Nedá mu šanci odpovědět, ihned se zase chytá jeho rtů.

Pevně se k němu přitiskne a vychutnává si dychtivý polibek. Ovine paže kolem Alexova krku, jakoby se bál, že mu snad uteče. Trošku se odtáhne. "Chtěl jsi snad hrát divadýlko všem těm čumilům kolem?" zazubí se a znovu se hladově vrhne na jeho rty.

"Vlastně ani ne. Záviděli by mi." Uchechtne se. Ruce se mu samovolně přesunou. Jedna výš, na hrudník, druhá putuje zase níž. "Znáš tohle místo dobře?" Uculí se se rty stále lehce přitisknutými k Davidovým. Prsty mu prohrábne vlasy, přitiskne blíž k sobě. "Jsi pěkně nebezpečný. Skoro jako zbraň na nevinného Alexe."

"Znám to tu hodně dobře. Už pár let tady běhám." trošku se odtáhne. "No dovol? Jak jako zbraň? Já vůbec nejsem nebezpečný. Rozhodně ne tady." uculí se. "Tohle byl jen malý zkrat."

"Aha… jasně… malé zakopnutí o vystouplý kořen." uchechtne se pobaveně. Znovu si ho přitáhne k sobě. "Zakopnu taky…" Dychtivě znovu spojí jejich rty. Líbí se mu to. Davidovy rty ho omamují a cítit jeho vůni a teplo takhle blízko u sebe… odtrhne se. Nemůže jinak. Běhat po parku vzrušený se mu opravdu nechce. Omluvně se na Davida usměje, s pohlazením po tváří ho propustí ze svého sevření.

Zavrtí pobaveně hlavou. "Zakopnutí, to zrovna. Napadlo mě, ještě jsi u mě na koleji nebyl. A spolubydlící jel domů. Kluci od vedle jsou taky pryč. Jsem tam docela sám." pousměje se. "Sice ode mě můžeš čekat maximálně něco k pití, ale tak… můžeš si dát aspoň sprchu, kdybys chtěl… nebo spíš nechtěl jet domů zpocený."

"To má být pozvání do tvého doupátka?" Pousměje se. "Sprcha zní dobře… přidáš se? Budu hodný." Zvedne dva prsty do vzduchu ve skautské přísaze. "Můžu ti namasírovat záda." Uchechtne se. "Ale rád se podívám jak žiješ. Já na koleji nebyl a z toho, jak občas vyjíždíme… musí to být pěkně divoký život. Alespoň podle těch opileckých tragédií. Ale věřím tomu, že to je jen ta druhá stránka kolejí." Vezme ho kolem pasu. "To bychom si měli pospíšit, nemůžu se dočkat."

"Moc si od toho neslibuj. Není to žádný luxus." pokrčí rameny. "Ale jsem tam už pár let doma. Možná trošku nuda, že mám celé ty roky i stejný pokoj, ale mě to vyhovuje. Nemusím se aspoň každý rok stěhovat. Tak poběž, vezmeme to tou zkratkou." mávne na něj a rozběhne se po pěšině dál.

"Já si od kolejí luxus neslibuji. Ale člověk někde bydlet musí, když to jinak nejde." Řekne, když ho dohoní a srovná s ním tempo. Běhání s Davidem celkem rychle utíká.