Část čtyřicátá druhá

Část čtyřicátá druhá

---

***

Pokud měl ze začátku obavy, že se to jídlo nevyvede v nejlepším duchu, tak teď byl plně spokojený. A David nevypadal, že by mu výběr jeho jídla nějak vadil. On už měl nějakou dobu dojedeno, byl zvyklý jíst celkem rychle, ale nevadilo mu, že musí čekat. Jen s úsměvem pozoroval, jak jídlo mizí postupně i v Davidovi. Moc nemluvili, což pro něj bylo překvapením. Znovu upil ze své Lassi, která zaháněla největší pálivost z celého jídla. "Tak co, zklamal tě můj výběr?" pousměje se.

Konečně odloží příbor. "Ne, jsem spokojený. Pálilo to tak nějak přiměřeně." usměje se. " Rozhodně to byla změna do mého jídelníčku." zadívá se na Alexe. "Promiň, že jsem tak zdržoval. Ale ty to do sebe příšerně házíš. Umíš si vůbec vychutnat dobré jídlo?"

"V polních podmínkách, kdy čekáš na odvolání, se naučíš to do sebe hodit a příjemně trávit a vychutnávat až potom. Důležité je, že se najíš, protože pak by se taky mohlo stát, že se dva dny nenajíš." zazubí se. "Ostatně, něco podobného se mi stalo. A ještě jsem musel pod plnou palbou ošetřovat zraněného plukovníka, což jsem netušil, že je plukovník. A aby toho nebylo málo, tak mi tam pobíhal vyděšený zajíček. Na to je hlad opravdu nepříjemná záležitost. Ihned přehodnotíš všechny svoje priority ohledně jídla." usměje se. "Žaludek tě po tom nebolí? Abych kdyžtak zavolal hasiče…"

"Ne, nebolí. Jsem v pořádku." usměje se. "Alexi, ale tady nejsi pod plnou palbou. Nemusíš to do sebe tak házet." zavrtí hlavou. "Nebo máš příslužbu a čekáš, že tě každou chvíli odvolají?" zadívá se na něj. "Nebo jestli spěcháš za sestrou…."

"Omlouvám se, to je jen síla zvyku. Neber si to nijak osobně." usměje se omluvně. "Příslužbu dnes nemám, většinou je beru na noc, když mám po ranní odpolední. I když… odvolat mě v případě nouze můžou kdykoliv. A za sestrou nespěchám, ona mi nikam neuteče. To já jsem věčně v trapu." Usměje se a natáhne se po Davidově ruce, aby si to v polovině pohybu rozmyslel. Zaraženě svou ruku stáhne.

Jen pozvedne obočí, když si všimne Alexovy ruky, ale nijak to nekomentuje. "Neberu to osobně. Jen mi to přijde zvláštní. Ale to je jedno… Věčně v trapu? To je to s tebou až tak hrozný?" zadívá se na něj a pousměje se. "A co když ti ségra uteče?"

"Když se dokážu vrátit do starého režimu… jsem doma necelý měsíc, to nemůžu chtít zázraky." pousměje se. "Někdy je to horší, než by sis představoval, ale všechno je jen o tom, jak si to uspořádám. Hm… jestli se snažíš zbavit mojí společnosti, tak to řekni rovnou. Moje sestra je velmi chápavý člověk." usměje se.

"Nesnažím se. To rozhodně ne. Jen bych tě nerad nějak zdržoval." pokrčí rameny a obdaří Alexe zářivým úsměvem. "Měsíc? To ses vrátil akorát na obřad Míši a Lexe ne?" spočítá si to rychle v hlavě. "Jestli chceš, tak ti s tím uspořádáváním pomůžu."

"Mě určitě nezdržuješ, kdybych měl nějaké závažné plány, tak tě nezvu na jídlo, ne?" Usměje se. "Přesně čtyři dny před jejich svatbou. Stihl jsem dojít na útvar, podepsat papíry, odvézt věci domů a už jsem zase někam jel." Pokrčí rameny. "Ale rozhodně toho nelituju. Pomůžeš mi?" Zeptá se zvědavě.

"No, měl jsi to hodně hektické. Ale ten obřad se vážně povedl. Vojtěch toho litoval ještě několik dní po. Nepřej si vědět, co mu Roman prováděl." usměje se. "Nejlepší bylo, když mu v baru nalil do panáka ocet. Kamil málem umřel smíchy." Zadívá se na Alexe a přikývne. "Jo, když budeš chtít, tak ti pomůžu navrátit se do prostého civilního života. Co máš vůbec za hodnost? Jestli vůbec."

"Napínáčky v židli byly taky dobrým vtípkem. Chvíli jsem přemýšlel, že se zvednu a půjdu kluky zachránit." uculí se. "Návrat do prostého života… to zní dobře." přikývne souhlasně. "Jsem zatím pořád svobodník. Vstoupil jsem do armády čtyři měsíce před odletem. Letěl jsem jako pilot záchranář. Normálně to trvá spoustu let, než se tam dostaneš. Náhoda, štěstí a dobré hodnocení… kdo ví. A něco o tobě? Proč medicína?"

Usměje se. "Jo, Roman umí být docela mstivý, když ho někdo naštve. A na Vojtu má pifku už celkem dlouho. No, já… měl jsem svého hrdinu… v dětství jsem byl docela chcípáček. Věčně jsem ležel ve špitále. Jednou zápal plic, pak zas něco jiného. A vždycky se o mě staral takový starší hodný doktor. Prostě jsem si asi v šesti vzal do hlavy, že chci být jako on." zazubí se. "No, moc se mi to nedaří, ale aspoň tu medicínu snad dotáhnu do konce."

Mávne rukou. "Studium dokáže spoustu lidí odradit, ale pokud máš snahu a cíle, tak se to dá dotáhnout vysoko. Taková inspirace je vždycky dobrá. Shlédnout se v někom… Určitě budeš dobrý. Jen se tomu musí hodně obětovat." Pokrčí s úsměvem rameny. "A už jsi v pohodě?" zamračí se lehce.

"Jo, jsem. Začal jsem sportovat a tak nějak na sobě pracovat a časem jsem se zocelil." pokrčí rameny. "Navíc je už můj pan doktor v důchodu, takže by se o mě staral někdo jiný a to už se mi nechce." zazubí se. "Teď už jsem v pohodě. Zápal plic jsem neměl už hodně dlouho. A vlastně si to ani nemůžu dovolit." zazubí se. "Můj spolubydlící nesnáší nemocné."

"To jsem rád. Kdybys náhodou nedej bože omarodil, tak se zastav u mě. Mě bacily nevadí a čaj uvařit umím. Možná bych dokázal sehnat i obleček zdravotní sestřičky." Zazubí se pobaveně. "Sport je fajn věc… takže… už jsem slyšel, že plaveš a máš černý pásek. Ještě jiné?"

"Bacily ti nevadí? Ty bys mě hned mezi dveřmi polil desinfekcí ne?" zasměje se. "Nemyslím, že jen tak někdy lehnu. Chřipku většinou stejně musím přechodit, protože z praktik mě neomluví a nahrazovat to většinou nejde. Tebe si v takovém oblečku stejně nedokážu představit." zavrtí hlavou. "No, ještě chodím běhat, ale to teď většinou nestíhám. Občas zajdu s kamarády do posilky a taky jsem kdysi lezl, ale na to už čas není vůbec. Sem tam mě někdo vytáhne zahrát si basket nebo fotbal. Ale to je jen nárazově."

"Desinfekcí ne. Umím bacily vyhánět jinak." Mrkne na něj. "Obleček byla jen záminka… Praktika chápu, měl jsem… během studií určité problémy a vlastně díky tomu jsem i nakonec se studiem seknul." Uhne pohledem. Tohle není dobré téma po dobrém jídle. "Já běhám skoro každý den, když to dovolí práce i podmínky. Na kolektivní sporty jsem nikdy moc nebyl. Je fajn, že se takhle hýbeš."

"Mám pocit, že bych zakrněl, kdyby ne. Jednak potřebuju být ve formě… kvůli práci, vždyť víš. A navíc, všechno to studium je o tom, že člověk leží strašnou dobu v knížkách nebo u počítače. A já u toho ještě navíc musím pořád něco jíst." pousměje se. "Byla by ze mě za chvíli koule, kdybych nesportoval."

Zazubí se. "Zajímavá představa. Vůbec mi neleze na mysl. Takhle ti to sluší." řekne popravdě.

"Já vím." usměje se sebevědomě. "Nejsi první, kdo mi to řekl." Spokojeně vydechne. "Je to tu vážně moc pěkný. Takový příjemný prostředí. Jak jsi to tu našel?"

Pousměje se Davidově úsměvu. "Budeš se divit, ale kdysi dávno, ještě když jsem začínal, tak jsme tady zasahovali. Celkem náročný zásah. Jednomu z hostů se neudělalo dobře. Nakonec se ukázalo, že jídlo s tím nemělo nic společného. A je tady příjemné prostředí i obsluha. Co víc si k dobrému jídlu přát."

"Ještě jsi zapomněl na dobrou společnost." mrkne na něj a zazubí se. "Tak hlavně, že to nebylo z toho jídla. To jsi mě měl upozornit předem."

"Kdyby to bylo jídlem, tak sem ani nepáchnu. Měl bych pochybnosti, věř mi." zazubí se. "A tvoje společnost je příjemná, už jsem ti to říkal." Mrkne na hodinky. "Nespěchal jsi doufám někam? Třeba za biochemií." uchechtne se.

"Tak bez biochemie nemůžu žít. Ne, vážně. Chtěl jsem si jít zaběhat a pak jsem si říkal, že se vrhnu na učení. Ale to zas tak moc nechvátá. Nemá nožičky, neuteče. Stejně už to skoro mám."

"Zaběhat si s prázdným žaludkem?" zamračí se. "To není dobré… Jsi dobrý, já s biochemií sváděl nerovný souboj." Pousměje se. "Ale úplně tě vidím jako úspěšného lékaře. Škoda jen, že nechceš léčit opruzení. Robin se zmínil… bych k tobě v důchodu chodil se svými hemeroidy." zazubí se.

Rozesměje se. "Třeba udělám výjimku. Ale to si budu muset ještě hodně rozmyslet. Samozřejmě bych si před běháním dal něco k jídlu. Nešel bych hladový. To je pak ještě větší zlo. A venku je krásně, úplně ideální počasí."

"Udělám všechno pro to, abych tě přesvědčil." zazubí se. "Dělám si legraci. Hlavní je, aby tě to bavilo a byl jsi spokojený. Dáš si ještě něco? Jíst místo sportování je taky fajn." uchechtne se.

"Ne, nedám. Už jsem plnej. Tahle půjdu běhat až za tmy, než trošku vytrávím." pousměje se. "Asi bychom se už měli zvednout a zmizet."

Přikývne. "Raději i tak běhej spíš zlehka. Nerad bych tě zítra viděl zeleného jak sedmu." Začne se zvedat. "Tak pojďme." Začne se prohledávat, aby našel peněženku.

"Alexi, já svoje síly a možnosti znám, tak se neboj jo?" provrtá ho pohledem. "Na tu biochemii jdu příští týden, tak bych se na to měl ještě podívat. Kdybys mě chtěl třeba přezkoušet... Vyškemral jsem si předtermín." uculí se jako sluníčko. "Víš, nemám rád, když je tam pak moc lidí."

"Zdravotník každým coulem." uculí se. "Chceš vyzkoušet? Stačí říct, půjčovat mi tu nechutnou knihu ani nemusíš, ještě ji ve své knihovně mám. Kde bydlím už víš, jak se ke mě dostaneš taky…" pousměje se. "U mě jsi vítán, o to víc, když jsi teď můj přítel. Dej si pozor, aby se mi to nezalíbilo." líbne mu na spánek malý polibek a uchechtne se. "Předtermín? Jsi blázen. To množství lidí chápu, ale ten předmět." oklepe se. "No, tvoje volba."

"Tvůj přítel… to zní dost zvláštně." usměje se spokojeně. "Ale líbí se mi to. Myslím. Nejsem blázen, předtermín je navíc lehčí. Víš, jak na mě překvapeně koukala, když jsem se s ní byl domluvit? Prý to ještě nezažila. Spíš to všichni odkládají. Takže budu mít tak trošku výhodu."

"Ty jsi takový můj malý šplhounek… ale schvaluje se. Když vím, jak to u ní chodí, tak jsem plně pro. A ty jsi dobrý a zvládneš to hned na první pokus." Obejme ho spokojeně. "Vůbec se nedivím, že byla překvapená. U nás se biochemie řešila až jako poslední zkouška a prosili jsme si třetí termíny, které nám už nechtěla dávat." uchechtne se. Dovede Davida k pultu s kasou a vytáhne peněženku, aby zaplatil.

"Já nejsem šplhounek. Jen si ty těžší zkoušky dávám na začátek." namítne mírně uraženě. "Mám prostě jen jiný systém a přístup. Nechápu, že někdo potřebuje tři termíny." zavrtí hlavou. "Nehodláš to doufám platit všechno." sjede Alexe pohledem.

"Pokud ti to tak vyhovuje, tak nic nenamítám. Někdo holt třetí potřebuje." Pousměje se a pokrčí rameny. "Každý nespadl z nebe jako učeň. No… hodlám. Přeci jsem tě pozval." Řekne nechápavě.

"No a? To přece vůbec nic neznamená. Nikdy jsem za sebe nikoho platit nenechal a nehodlám na tom nic měnit." zamračí se.

"Davide…" zvedne trochu hlas. "Nebudeme se tu o tom přece hádat. Pozval jsem tě. Spíš tě k tomu i přinutil. Zaplatím to, ať se ti to líbí nebo ne. Příště mě můžeš pozvat třeba ty..."

"Mě se tohle ale nelíbí vůbec. Nechci, abys za mě něco platil." zamračí se ještě víc. "Scénu tu dělat nehodlám, ale nechci, abys za mě platil."

Položí na pult příslušnou bankovku i s celkem vysokým dýškem a usměje se. "Pozval jsem tě, platím. Konec debaty." Vezme ho kolem ramen. "Proč to nemůžeš nechat tak, jak to je?"

"Proč? Protože jsem to nikdy nedělal a ani s tím nemíním začínat. Svoje účty jsem si vždycky platil sám." zavrčí a Alexovu ruku ze svých ramen shodí. "Proč ty nemůžeš pochopit, že to nechci. Není mi to příjemný."

Zamračí se. "Copak to nechápeš? Pozval jsem tě. Tohle není žádný účet. Prostě příjemný oběd. Alespoň pro mě." Pokouší se najít vhodná slova, kterými by mu to vysvětlil, ale když se tak na něj a jeho výraz dívá, tak ho nic nenapadá.

"To není žádný argument, žes mě pozval. Nechci být nikomu nic dlužný, jasné?" otočí se zamíří ven. Tohle se mu nelíbí, ani trochu. Copak to Alex nechápe?

"Mě ale tímhle nejsi nic dlužný." vyrazí za ním. "Proč s tím máš problém?"

Otočí se na Alexe. "Proč? Protože tohle už na mě zkoušeli. Já nejsem žádná…" zamračí se. Sám nechápe, proč takhle vyvádí. "Nechci dopadnout jako nějaká vydržovaná kurvička. Prostě se mi to hnusí. Všechno jsem si vždycky platil sám. Vždycky."

Povzdychne si. "Kolikrát ti mám říkat, že tě tak neberu? Kdyby to tak bylo, tak se s tebou vyspím a víc se k tobě nehlásím. Tak to přece je, ne? Neprosil bych tě, abys se mnou zkusil jaký je vztah. Tak mě omluv, že jsem si myslel, že to tak ve vztazích chodí, když jeden druhého někam pozve a zaplatí za něj. Jestli ti to udělá radost, tak se můžeme vrátit a požadovat zpátky peníze, aby sis to mohl zaplatit ze svého." Stojí před ním skoro v bojovém postavení, ve tváři nečitelný výraz, ale v očích podivné zklamání z toho, jak to zase zakončili.

"Jenže já vztah doopravdy nikdy neměl, tak promiň, že sakra nevím, co se sluší." otočí se a zamíří k autu. "Vezmu si věci a padám. Asi by sis měl najít někoho, kdo ví jak to ve vztahu chodí, aby to bylo dle tvých představ."

Zavrtí hlavou. Klíč od auta stále zastrčený v kapse, pozoruje Davida. "Tímhle tempem se spíš dřív rozhodneme, že žádný vztah opravdu nestojí za to. Nemůžeš to přijmout? Nevím, jak jinak bych ti to vysvětlil, když moje vlastní zkušenosti dosahují bodu mrazu. Já jen nechci, aby sis o mě myslel, že si tě vydržuju, když to tak není." Řekne jen. Je z toho zklamaný.

Nadechne se. "Hele, možná to fakt nemá cenu. My se na ničem neshodneme." řekne tiše. "Třeba je to jen mrhání časem. Možná se mnou prostě vztah mít nejde. Jsem tak pokřivenej tím, co dělám, že to možná prostě fakt nedám."

Uhne pohledem. Jeho sebevědomí šlo do trapu. Vytáhne klíč a odemkne auto, aby si mohl David vzít své věci. Natáhne se, aby ho chytil za paži. "Davide… vždycky to můžeš změnit. Svůj život si diktuješ sám. Určitě existuje spousta variant…Věřím, že ano. Vždycky se dá najít nějaké řešení." Pustí ho, přejde na místo řidiče. "Ptát se, jestli chceš svést, mě radši ani nenapadne…" řekne potichu.

"Možná to není tak snadné, jak ty si myslíš." natáhne se na zadní sedadlo pro svoji tašku. "I tak to bylo zajímavé. Díky. Tak zítra v práci." zabouchne dveře, přehodí si tašku přes rameno a vyrazí směrem, kterým tuší zastávku.

"Ne, změnit svůj život není snadné. Vím toho o tom víc, než si myslíš ty. Ale jde to." Řekne prostě než nasedne a raději nastartuje, aby byl co nejdřív pryč. Rozhodně nemá náladu se teď stavovat za Sárou. No co, maximálně ho přerazí. V tuhle chvíli ho to nějak netrápí.