Nenáviď mě dnes - část třicátá sedmá

Nenáviď mě dnes - část třicátá sedmá

---

Po vyřízeném hovoru s Robinem, který ho nejdřív seřval jako malého haranta, to musel odtahovat mobil od ucha, aby neohluchnul, a nakonec mu jen popřál dobrou noc a brzké uzdravení, se vydal do kuchyně obhlídnout mrazák, co dobrého mu sestra nachystala. "Máš chuť na něco určitého?" zavolá na Davida. Dal mu na výběr, buď zůstat ve svých věcech, ve kterých sem přišel nebo si půjčit něco z jeho šatníku. Takže David teď nejspíš řešil jiné dilema, protože ho postavil před svou otevřenou skříň.

Zamyšleně kouká do skříně, než ho upoutá černé tričko se zvláštním motivem. Poněkud rozpolcený medvídek. Pousměje se a vytáhne ho. Zlehka zašustí, když si ho přetáhne přes hlavu a sklouzne po hladké kůži. Ještě tam uloupí jedny tmavé tepláky, které oblékne na nahé tělo. Usměje se. To je hodně zvláštní. Ještě spolu ani neměli rande a už se u něj koupe, půjčuje si oblečení a kdoví co ještě přijde. Zaculí se jako idiot. Ale je to pěkné. Pomalu se přesune do kuchyně. Zadívá se na Alexe. "Snad jsem si nevybral nějaké oblíbené." řekne téměř omluvně.

Nedočká se žádné odpovědi. Snad nepřivedl Davida do rozpaků nějakým nálezem ve své skříni, ale neměl nejmenší tušení o tom, že by tam něco zanechával. Uchechtne se. Nález nějaké hračky by asi nebyl nejlepší pro tuhle chvíli. Rozhlédne se mezi krabičkami, co tam má. Špagety… "Co třeba špagety?" otočí se na příchozího Davida. Zarazí se nad volbou oblečení. Úplně zapomněl, že tohle provokativní tričko od své milé sestry stále ještě ve své skříni měl. "Sluší ti to." uzná obdivně. On v tomhle tričku vypadal jako blbec.

"Jo, klidně špagety. Nejsem vybíravý. Sním všechno." zadívá se na Alexe a po jeho pokloně se mírně začervená. Už ani neví, co to je. "No, díky. Nechtěl jsem ti brát nějaké oblíbené… a tohle… tohle mi k tobě nějak nejde." pousměje se provinile. "Nikdy jsem na tobě podobný motiv neviděl."

Přikývne a vytáhne dvě krabičky, aby je rovnou hodil do mikrovlnky. Nastaví čas, aby je trochu rozehřál a potom mohl přesunout do hrnce. Do rychlovarné konvice natočí vodu. Usměje se, když se na Davidově tváři objeví rozpaky. "Dřív jsem ho nosil tak na doma, ale když jsem odjel na misi, tak jsem zazdil úplně všechno… moje povedená sestřička mi každý rok podstrčí podobně provokativní tričko." zazubí se. "Všichni by asi omdlívali, kdyby mě v něčem podobném viděli. Černá nečerná."

"Na misi?" zeptá se zvědavě. Přejde k Alexovi blíž. "Tvá sestřička je evidentně velmi vtipná." zazubí se s pohledem upřeným na potisk trička. "Ale tohle by se k tobě skvěle hodilo. A jsi záchranář, nějaké omdlívání bys v klidu zvládnul."

Přikývne od otevřené skříňky s těstovinami. "Na misi." usměje se. "Tam jsem jiné než vojenské oblečení mít nemohl. Rok a kousek v zelených hadrech. Ještě takový otřesný odstín barvy." oklepe se při té vzpomínce. On, zvyklý na svou černou. Podívá se na to tričko. "Hodilo, jo? V jakém smyslu máš na mysli? Já bych řekl, že tobě sluší víc než mě."

Přejde až k Alexovi, bosá chodidla se zastaví jen pár metrů od něj. "Takže to není jen módní výstřelek?" Natáhne ruku a zachytí řetízek se známkami. Tohle si pamatuje. Usměje se. "Chudáčku, jak jsi to jen přežil?" zeptá se pobaveně. "Jsi jako ten medvídek… nedokážu určit… za normálních okolností bych se k tobě nejspíš ani nepřiblížil. Ne mimo mou práci."

Natočí se k němu a ležérně se opře bokem o linku. "Bohužel není." pousměje se. "Vše, co se na nich dočteš, je v zájmu bezpečnosti, kdybych měl třeba nehodu a byl neidentifikovatelný. Nebo mě třeba zraněného našla jiná jednotka. Krevní transfúze se vždycky hodí." pousměje se. "Jak vidíš, tak přežil, i když to někdy nebylo zrovna lehké… tak to mám asi štěstí, že jsme se potkali tak… náhodně."

Ušklíbne se. "Náhodně." ruka se stáhne, pustí známky a přejede po Alexově nahé hrudi. "O tom mi radši ani neříkej, nechápu jak někdo může vstoupit do armády." Prsty začnou malovat po kůži náhodné obrazce. Pohled vyjede od vlastních prstů až k Alexovým očím. "Kdybychom nebyli oba opilí, nikdy bychom spolu nezačali mluvit."

"Tak to byl zřejmě osud, že jsme se měli opít." uchechtne se. Pokrčí rameny. "Já chtěl být vždycky pilot, neváhal jsem, když se mi měl splnit sen. To už tak je… člověk musí něco obětovat, aby získal. Jen myslím, že můj otec puknul, když mu to Sára řekla." ušklíbne se. Otočí se ke špagetám a ponoří je do vroucí vody.

"Vaříš?" zeptá se s hranými obavami. "Na jak dlouho jsi nás to omluvil?" zazubí se pobaveně. Dlaně sjedou po širokých zádech. "Asi tě nechám. Zapadnu na chvíli na gauč a budu se učit, ano?" Na odpověď nečeká, prostě se ztratí, aby se uvelebil na gauči s tou odporně tlustou knihou.

"Ten tón si vyprošuju." zazubí se. "Jen si jdi užít naposledy s knihou, až budeme oba ležet s otravou organismu, tak už nebude možnost. A doporučuju uvelebit se v tom sedacím pytli, je to mnohem pohodlnější než gauč. Ten je spíš na přespání návštěv." houkne ještě s úsměvem do obýváku. "Až to bude, tak tě zavolám."

***

Uložil se na gauči na břicho, knížku položil před sebe a nějakou dobu do ní skutečně koukal a učil se. Ale i tak se mu to za chvilku vymstilo. Hlava sklesla, víčka se zavřela a David usnul rozplácnutý na gauči s knihou před sebou. Spokojeně oddechuje a vůbec nevnímá volání Alexe, že jídlo už je hotové.

Navrší na hromádku špaget kopičku sýra a znovu zkusí houknout na Davida, že jídlo už je hotové, ale ten mu jaksi nevěnuje pozornost. Asi se do toho moc začetl. Vezme dvě vidličky a společně s talíři se vydá do obýváku, aby Davida našel s obličejem vtisknutým do tlusté knihy. Uchechtne se. Odloží talíře na malý konferenční stolek. Pohladí ho po tváři a skloní se k němu. "Daví… tohle vážně není ideální způsob studování, ještě by ti z té přemíry mohlo být špatně." uchechtne se. Sám takhle nad učením usínal dost často, proto u něj nemohl ležet.

Otevře oči a zmateně zamrká. "Er… no… ta biochemie asi moc uspává." Vzepře se na rukou, aby se posadil. Knihu zaklapne a odstrčí. "Spal jsem dlouho?" zeptá se a stočí pohled na Alexe. "Co tvá kostrč?" Už v kuchyni se mu zdálo, že už se Alex trošku víc narovnal a neulevuje tolik bolestivě naraženému zadku. "Jak jsi mi to řekl? Daví?" usměje se, tohle oslovení nikdo nepoužívá.

Uchechtne se. "Jo, to vím o čem mluvíš. Dvakrát mě vyhodila, pamatuješ? Spal jsi chviličku. Tak maximálně dvacet minut." pokrčí rameny. "Jídlo už je hotové. No… vadí ti to? Nebudu na tebe řvát Davide, když tak pěkně spíš. Ale jestli s tím máš problém..."

Zavrtí hlavou. "Ne, nevadí. Jestli chceš, klidně mi tak říkej." odpoví tiše. "Mám hlad jako vlk." uvědomí si. Od včerejšího večera před službou nic nejedl. Nějak na to neměl myšlenky. A pak to prostě nějak zaspal. A taky měl úplně jiné problémy. Usměje se. "Risknul bych i tvou kuchyni."

"No, máš štěstí, že tohle je kuchyně mojí sestry." Vtiskne mu do dlaní naplněný talíř a vidličku. "Nešetřil jsem. Nemám nejmenší tušení kolik toho sníš, tak abys nestrádal. Když nebudeš moct, tak to prostě odlož." Usadí se vedle něj. Sykne, když si sedne přesně tak špatně, jak nechtěl. Zavrtí se. V Davidově přítomnosti tu bolest jinak moc nevnímá. Natáhne se pro svůj talíř. "Dobrou chuť."

"Díky. Dobrou chuť." Vidličkou rozhrne kupičku sýra, aby se dostal ke špagetám. Opatrně navine špagety na vidličku a ochutná. "Tvá sestra vaří dobře. To tě takhle zásobuje pořád?" zeptá se zvědavě. Zatímco si nabírá další sousto. Přitom se pohodlně uvelebí na gauči, pololeží a polosedí se zády opřenými o několik polštářů za ním. "Já toho sním hodně. Lex vždycky tvrdil, že mám žaludek jako slon. Ale je fakt, že spotřebu Romana netrumfnu." pousměje se. "Míša to moc rád dává k lepšímu, že až se odstěhují, buď Roman zemře hlady nebo ho tam budou mít nakýblovaného denně."

"Divný, co? Aby mi ještě ve třiceti vařila sestra… Sára až moc dbá o to, abych se pravidelně stravoval a jelikož ví, že já jsem jinak na jídlo lajdák… zaprvé, že mi to v kuchyni fakt nejde a zadruhé, jak sis mohl všimnout, když máme výjezdy, tak se k jídlu člověk nedostane skoro ani ke konci směny… přijdu domů, lehnu a spím. Nebo sportuju. Alespoň to tak bylo než jsem odjel na misi. Bral jsem všechny směny, které jsem mohl. O nic mi nešlo. Teď se sice trochu snažím svůj režim změnit, ale viděl jsi, jak to dopadlo." pousměje se smutně. "Ale udělat třeba maso umím dobře. Alespoň si to myslím. Míša říkal, že je to dobré. Bez Sáry by byly jen suché rohlíky a polívky z pytlíku. Však jí za to taky všude vychvaluju, ale no… není mi patnáct, tak je to divný." pokrčí rameny. "Takže žaludek jako slon? Mám se bát i o vlastní osobu, kdybys měl ještě hlad? Radši řekni dřív, klidně ti kus svojí porce přenechám... Lex vám takhle vaří?" zeptá se překvapeně.

"Lajdák… No, on k tomu spíš nutí způsob života. Občas prostě není hlad. A co? Tak ti vaří sestra, aspoň vidíš, že o tebe má zájem. A pokud to pomáhá, abys jedl a ne nějaký blafy z pytlíku, tak proč ne." pokrčí rameny. "Já jim docela dost. Musím. Pořád někde lítám, mám velký výdej a nemůžu si dovolit být moc hubený. Musím pořád hlídat co jím, kdy jím. Ale čas od času si od toho dám pokoj. Všichni si myslí, že moje práce je pohodička, že přijdu, svlíknu se, dostanu za to zaplaceno a jdu domů. Nevysvětlíš jim, že je za tím spousta práce, dodržování životosprávy a hodin strávených péčí o tělo." zadívá se do talíře, aby se nemusel podívat na Alexe. Nechápe, proč o tom vlastně začal. Asi se začínal cítit příliš uvolněně a to není nikdy dobře. "No, Lex vaří a skvěle. Roman to má teď nejlepší, protože Lex vaří hlavně pro Míšu a on se s tím sveze. Nedávno jsem byl za Míšou a Lex zrovna dělal lasagne. Lepší jsem nikdy neměl. Většinu chlapů ulovil Lex na svou kuchyň. A vsadím se, kdyby se do něj Míša nezbláznil už v Německu, tak zaručeně po Lexově první svíčkové by do něj byl hotovej." zasměje se. "Ne, vážně. Když se kohokoliv z kluků zeptáš, co nejlepšího kdy jedli, řeknou ti, že Lexovu svíčkovou. Doopravdy. No a nebo guláš. Bože, Lexův guláš…" povzdechne si. "Je ho na architekta fakt škoda."