Nenáviď mě dnes - část třicátá osmá

Nenáviď mě dnes - část třicátá osmá

---

Zahledí se do talíře před sebou. Tohle básnění o Lexovi a jeho kuchyni… to rozhodně není dobrá věc pro jeho už tak pošramocené ego, co se vaření týče. Odkašle si. "Máš to asi těžký. Každá práce má nějaký ten zápor. Bohužel. Ale na té misi jsme jedli s takovou pravidelností, že mi kručí v břiše pokaždé, když má přijít doba nějakého jídla…" pousměje se a raději si do pusy nacpe sousto špaget. "A to jsi slyšel, že když byl Míša v Německu, tak v té době chodil ještě se mnou?" zkusí odvést pozornost od vaření někam jinam. Vážně mu to nebylo moc příjemné, když sám byl rád, že nerozvařil těstoviny.

"No, slyšel jsem. Míša něco takového zmínil." pokrčí rameny. "Prý jste se rozešli v dobrém. Mrzí tě to?" zadívá se na něj tázavě. Raději nabere další sousto na vidličku a nacpe si ho do pusy. "Je to dobrý. Vážně." zkusí.

"Když se na to dívám zpětně, tak ani ne. Má teď nejlepší partii široko daleko a s Lexem si života užije mnohem víc než se mnou. A je na nich vidět, že se vážně milují. Člověk je chvíli pozoruje a má z nich úplnou depku. Ne, nelituju toho. Se mnou by se jen trápil." Sklopí pohled a víc se zavrtá do gauče. "To říkej Sáře, já nevařil."

Usměje se a přikývne. "Jo, já byl v hluboký depce na tom obřadu. Tak strašně jim závidím." pokrčí rameny. "Ale taky jim to přeju. Oba už si to zasloužili. Najít takový… klid." zadívá se na Alexe. "Netrucuj, ohřál jsi to a uvařil špagety. Tak hrozný to s tebou být nemůže." natáhne ruku, aby jemně přejel po Alexově paži. "Omlouvám se. Za tu drsnou kritiku té buchty."

"Nemůže? Je vidět, že mě ještě neznáš… ale vždyť je to jedno." pokrčí rameny. "Jez nebo ti to vystydne." pobídne ho, když se dotkne jeho paže.

"Alexi, no tak. Tak prostě umíš jiné věci, no." usměje se. Stisk na paži se zpevní, přitáhne se k němu, aby se mu zadíval do očí. "Vážně se moc omlouvám, nechtěl jsem tě urazit. Prosím, nedělej bublinku, bystroočko."

"To víš, mužská ješitnost. Tolik jsem si dával záležet a dostal takovou sprchu…" pousměje se. Nafoukne tváře a vzápětí je vypustí. Ta přezdívka mu vykouzlí na tváři úsměv. "Už vážně jez, nebudu to přece ohřívat znovu." zakroutí s úsměvem hlavou. David z něj dělá pěknou měkotu.

"Ale kluci ti to chválili." namítne. "To jen já jsem taková svině." odloží na chvíli talíř, aby mohl oběma dlaněmi pohladit Alexovy tváře. "Omlouvám se. Vážně se moc omlouvám. Kdybych věděl, jak ti to pocuchá ješitnost, obětoval bych se a snědl to bez řečí." zazubí se. "Musím ochutnat, jestli jsi mě neošidil. Ta první buchta přece taky byla dobrá." přitiskne se svými rty na Alexovy, aby je mlsně přejel jazykem.

"Kluci ví moc dobře, jak to se mnou je a jsme kámoši už strašně dlouho… tys to netušil. Ale na druhou stranu máš pravdu, že mi to někdo alespoň pěkně vytmavil. Je lepší, že jsi to tak řekl… ještě bych riskoval, že z toho budete mít vředy nebo něco horšího." Překvapeně vydechne do Davidových rtů, když se na něj tak vrhne. Prsty pevně sevře svůj talíř kousek od těla, aby ho neupustil.

"Hm. Ale i snaha by se měla ocenit, ne?" Pousměje se a odtáhne. Jen na okamžik, aby vzal Alexovi z ruky talíř a usadil ho na stolku vedle toho svého. "Zapomněli jsme na předkrm." Zadívá se do Alexových očí a zlehka se pousměje. Opatrně, aby Alexovi nějak neublížil, se usadí na jeho klíně a znovu se skloní k dychtivému polibku. Chvíli ochutnává rty než se zase odtáhne. "Nebo by sis to raději nechal jako zákusek?"

"Moje chyba… jsem zlý hostitel. Budu se muset asi něco nového přiučit." pousměje se. Překvapený Davidovým chováním se zmůže jen na položení svých dlaní na pozadí ukryté v jeho teplákách. Vydechne mu do rtů přesně v okamžiku, když mu dojde, že David je pod tepláky bez spodního prádla. "Budu hodně chamtivý, když budu požadovat předkrm i zákusek?" Jemně stiskne oblé půlky, přitáhne si ho blíž. "Takhle sladké si nechám líbit."

"To teda budeš chamtivý." vydechne. "A navíc nám to jídlo vážně vychladne, jestli hodláme takhle pokračovat." zadívá se na Alexe. Vážně neví, proč takhle v jeho přítomnosti ztrácí kontrolu. Zajímalo by ho, čím to je. "Navíc by ses moc přesladil, kdybys měl oboje. Musíš se rozhodnout pro jedno. Buď předkrm nebo zákusek."

"Kdybys mi neseděl takhle v klíně, tak bych se asi uměl rozhodnout snáz." pousměje se. "Těžko se to rozhoduje. Ale jsem ochotný to jít ohřát. Měním své názory. Ale určitě vydržím, nechci tě nechat hladovět." vydechne než se přitiskne svými rty na ty Davidovy. "Možná se dostaneme i k zákusku." zamručí spokojeně.

"Nelíbí se ti to?" zadívá se na něj naprosto nevinně. "Můžu si sednout jinam. Vážně. Chci ti dát prostor pro rozhodnutí." Ovine paže kolem jeho krku, když ho znovu políbí. "Ale mezi předkrmem a zákuskem bývá ještě hlavní chod."

"Dáváš mi dostatek prostoru." zavrní spokojeně. Své ruce přesune o kousek výš na pas. "To prádlo sis nevzal schválně?" Vjede bez ptaní pod tepláky, aby ho pohladil a zase vyjel s nevinným úsměvem zpátky na bedra. "Hlavní chod…"

"Ano, protože jsem nepočítal s tím, že se tu s tebou zaseknu." zamračí se. "Proč? Měl jsem si půjčit snad tvoje?" zadívá se na něj. "Takhle blízcí si zase nejsme."

"Nejsem nijak náročný… klidně bych se s tebou podělil i o to prádlo. Určitě bych pro tebe našel něco vhodného. Nového." zamrká s úsměvem. "Pojď se najíst. Určitě máš hlad a já nechci, abys strádal." Proti svým slovům ho však obejme kolem pasu a přitiskne na svou nahou hruď.

"Alexi, kdybys přestal aspoň dělat opak toho, co říkáš." odtáhne se se smíchem a skulí se vedle něj. "Hm, takhle velkorysá nabídka? A nebojíš se, že už o něj přijdeš?"

Pousměje se. "To jsem celý já." pokrčí rameny. "O co přijdu?" zeptá se, protože trochu nepochopil, co má David na mysli. Poupraví se. "Asi bych se měl jít obléknout, abych tě nesváděl na scestí…"

"O to nové prádlo přece." zavrtí nechápavě hlavou. "Mě to nevadí. Zas tak rozptylovací nejsi." vyplázne na něj jazyk a natáhne se pro svůj talíř. Pak se ale rozmyslí a uzme ten Alexův.

"Tak když ne, tak ne." Natáhne se na kupičku vyžehleného prádla, které ještě neuklidil a uzme z něj první tričko, aby si ho přetáhl přes hlavu. Pokrčí rameny. "To už tak bývá, že se občas něco ztratí." uculí se, ovšem jen než mu jeho vlastní talíř zmizí před očima v Davidově náručí. "Hele! To je moje večeře, ty máš svojí tady…" čapne Davidův talíř a strčí mu jej pod nos.

"Kdoví, cos mi do ní nasypal." zavrtí pobaveně hlavou. "Nějaké afrodiziakum, nebo tak něco? Radši ochutnám i z tvého. Pro jistotu." řekne přesvědčeně. "A nebo bys to mohl mít lepší. To se taky musí prověřit." pousměje se.

"Jistě, afrodiziakum… v mém stavu." zakroutí nepochopeně hlavou. Natáhne se, aby si ze svého talíře ukradl svojí vidličku. "No, přijde mi, že máš nějak moc sýra, takže než odegustuješ mojí porci, tak tě ho zbavím." zazubí se nevinně. "Co kdybys měl jiný, že jo."

"To mi řekni ty. Hééééj, můj sýr." vrhne se k němu a málem mu vyklopí špagety do klína. Rozesměje se. "Jejda."

"Kdepaaaak. Chceš degustovat, tak degustuj, jako bych tu nebyl." uhne s talířem do stany a do výšky. "Opatrně, mohl bych požadovat úklid místa nehody." uculí se nevinně.

"Koukal jsem, že bys tu potřeboval uklidit." odkýve přesvědčivě a raději se odtáhne do bezpečí. "Si tam ten sýr šetřím a on mi ho normálně sežere." zahučí nespokojeně.

Uchechtne se. "Snědl jsem něco? Ještě jsem se ho ani nedotknul, můžeš se o něj ještě prát." Píchne se smíchem lehce vidličkou do jeho paže.

"Auuu. Hele, nech si to jo?" zamračí se na něj. "Jsi na mě zlej. Asi se budu muset sebrat a odejít."

"To snad nemohlo ani bolet, vždyť jsem se tě skoro ani nedotkl." V okamžiku kdy vyslechne poslední větu, tak mu přihraje talíř skoro až pod nos. "Tak to si to vezmi klidně všechno a pošmákni si. Sýr ti klidně přidám, ještě tam je..."

Zadívá se na Alexe a nemůže si pomoct. Musí se rozesmát. "Teď by ses měl vidět. To ti tolik záleží na tom, abych zůstal?" zadívá se na něj vážně.

Přistiženě se odvrátí od Davida. "Skočím nám pro něco k pití, ať tu nesedíme nasucho… máš nějaké extra přání?" Zvedne se z gauče s tím, že zamíří do kuchyně. Vidličku stále v ruce. "Stejně bych tě asi už nepustil ven samotného." připustí s pohledem upřeným na hodiny.

"Alexi…." osloví ho. "Jak nepustil samotného? Jsem zvyklý se pohybovat sám po městě i takhle pozdě. Nejsem malá holka."

Pokrčí rameny. "Mluvíš se záchranářem." pousměje se. "Nemusíš být malá holka, věř mi. Staráš se ty o mě, starám se já o tebe. A k tomu pití, hm?"

"Aha, takže reciproční vztah? Tak to jsem rád, že to vím." přikývne. "Dám si jen vodu." odpoví a věnuje se raději svému talíři. Co vlastně očekával?

"Prostě jsem tím chtěl říct, že jsem rád, že jsi tady." pokrčí Alex rameny, ale svůj ústup do kuchyně si rozmyslí. Přejde k Davidovi zezadu, aby se opřel rukama o opěradlo za jeho hlavou. "Jen tak mimochodem." Nakloní se k jeho uchu, aby se o něj během řeči otřel svými rty. "Já už dneska jeden sladký předkrm měl, takže si to necháme na zákusek." pošeptá mu mazlivě než se vypaří do kuchyně s potutelným úsměvem na rtech.

Pousměje se a otočí se za mizejícím Alexem. Zazubí se a pustí se do jídla. Vážně s ním ten chlap parádně mává. Málem se pominul, když se mu Alex opřel za zády.

***