Nenáviď mě dnes - část třicátá devátá

Nenáviď mě dnes - část třicátá devátá

---

Zaparkoval v garáži na svém obvyklém místě a pomalým krokem se s rukama v kapsách vydal do šatny. Byl tu dnes celkem brzo. Kluky viděl v autobusu, který se mu podařilo předjet o několik zastávek. Byl trochu zachmuřený, protože si myslel, že se s Davidem bavili celkem dobře, i tak ale ráno poté našel místo vedle sebe v posteli prázdné. A stejně tak byly pryč i Davidovy věci. Jen hromádka jeho oblečení, které mu vypůjčil, byla důkazem o tom, že tu nějakou návštěvu vůbec měl. Celý zbytek dne strávil přemýšlením o tom, co udělal špatně. A jelikož se nemohl zase tak moc hýbat, protože naražená kostrč o sobě dávala při neopatrných pohybech vědět, tak nemohl ani vyběhnout do toho krásně slunečného dne. Byla to od Davida zákeřná podpásovka, nenechat ani vzkaz. Těsně před dveřmi šatny se rozhlédl, aby zjistil pozice všech členů přítomných posádek, aby se s uchechtnutím doslova vloupal dovnitř a s lehkým zavrzáním plechových dvířek položil na pečlivě poskládanou hromádku Davidova oblečení malou čokoládu. Dvěma kroky se přemístil ke svojí skříňce a jakoby nic se začal převlékat.

Robin s překvapením objeví Alexe v šatně již skoro převlečeného. "Ale, ale… copak se nám to stalo? Ranní ptáče? Co dělá tvůj milostivý zadek? Vykopal tě z postele dřív, abys pro jednou přišel včas?"

Roman se za jeho zády zazubí. Shodí z ramen batoh a začne se v něm hrabat, aby vyndal čisté oblečení. "Nebrečí, tak to bude asi v pohodě."

"Vám taky dobré ráno. Kdybyste nekecali. Mám zadek zmalovanej jako ještě ne. Barevné Velikonoce hadr." zakroutí hlavou. "Co se tady dělo, když jsem tu nebyl?"

Robin mávne ruku a raději se začne převlékat. Roman se ušklíbne. "Víš, co je zajímavé? Že kdykoliv má někdo příslužbu společně s naší službou, tak to musí být sebevrah co jezdí stylem brzda plyn." zakroutí hlavou. "Jako vážně, ty si vždycky vybereš ten nejlepší den… cos vůbec dělal ty? Kopal se do zadku, co?"

"Kopal do zadku… jasně… A jé… nějaký problém?" podívá se na oba dva, aby se seznámil s problémem ještě než bude vyřčený.

"Myslel jsem, že si tam jednu vrhnu do vlastního klína. Fakt humus. Jsem nevěděl jestli se dřív modlit, přemlouvat žaludek nebo držet pacienta nebo se snažit natáhnout Robinovi do stříkačky. A zrovna divoká noc, jak jinak. Už nechci jezdit s tímhle řidičem. Nikdy. I kdybych ti ten zadek měl líbat a nosit tě na rukách."

"No Romane!" ohradí se Robin dotčeně, ale koutky úst mu cukají v potlačovaném smíchu.

"Hele… kluci. Já vás mám rád, to jo, ale do tohohle mě netahejte." zazubí se na ně Alex a o krok ustoupí. Rozesmějí se všichni tři ve stejnou chvíli. Kde je asi David? I když při pohledu na hodinky shledal, že má stále ještě dost času.

S pytlíkem plných koblih vpadne do šatny. Ještě se po ránu stavil v pekařství, protože jak je jeho zvykem, včera si zase nestihl koupit snídani. Ale je tu brzy ještě na to, aby se zvládl převléct, nasnídat a hodit do sebe ranní kávu. Provinile sjede pohledem po Alexovi. "Dobré ráno." pozdraví tak nějak neurčitě všechny a zamíří ke svojí skříňce. Promaštěný papírový pytlík s koblihami uloží na lavičku a tašku mrskne na zem. "Jaká byla včerejší služba?" zeptá se konverzačně, zatímco otevře skříňku. Nakoukne do ní, poněkud nevěřícně, pak se tázavě podívá na Alexe.

"Dobré ráno." pozdraví Robin a Roman mu přizvukuje ve stejném duchu. "Hele, snídaně." olízne se mlsně Roman a dostane za to pohlavek od Robina. "Kuš babo."

"Dobré ráno." pozdraví Alex od zavazování bot. Věnuje Davidovi nečitelný pohled. Není si jistý, jestli by se měl ptát před klukama, ale raději si to rozmyslí. Odvrátí se ke své skříňce přesně ve chvíli, kdy se na něj David obrátí od svojí skříňky. Střetnou se pohledy. Pousměje se a zvedne jedno obočí v nevyřčené otázce. Je na vážkách jestli se má přiznat nebo má zapírat.

"Zrovna jsme to tu vyprávěli Alexovi… buď rád, že jsi tady nebyl." mávne rukou Robin a raději se začne soukat z oblečení.

"Tak to asi rád jsem. Co se dělo?" zeptá se zvědavě. Čokoládu odsune stranou, teď to před klukama řešit nebude. "Klidně si vezmi." mávne k pytlíku. "Mám jich dost, stejně to nesním. A když jo, budu jako koule."

Robin mávne rukou. "Roman vidí sladké a je jak pominutý."

"Asi proto jsem s tebou, slaďouši." uculí se Roman a vtiskne mu pusu na tvář. "Díky, ale raději ne. Držím si svojí štíhlou linii." Zazubí se a pohladí se po břiše. "A ta noc… měli jsme obavy, že nedožijeme ráno." uchechtne se. "Jako… my máme prostě vždycky štěstí na řidiče. Neznáš jak to tady chodí… a k tomu celkem velká frekvence výjezdů. Užijeme si, no." pokrčí Roman rameny. "Co ty? Užil sis volno?" zeptá se ho zvědavě.

Ta otázka zaujme i Alexe. Ohlédne se s vyčkáním na odpověď.

"Já? No užil." zakření se neurčitě. "Ale ráno jsem měl docela honičku. Zapomněl jsem na domluvený sraz a málem jsem to nestihl. Většinou pozdě nechodím, ale tohle bylo fakt… no, akademická čtvrthodinka mi skoro nestačila. Naštěstí na mě počkali. A co vy dva? Co snídaně a tak?" zadívá se na Romana.

Alex se na něj zahledí, takže schůzka? Rande? Odvrátí se do své skříňky. Budík určitě neměl, o tom by věděl. Pokud zaspal, tak by i pochopil takový úprk… no, mohl do něj alespoň strčit, že odchází.

"Stihli jsme to přesně na minutu, díky tobě. Máš to u mě. Za ten Robinův pohled to fakt stálo." usměje se vděčně.

"To je v pohodě. Stejně jsem neměl lepší plány na večer." pousměje se a začne se soukat do kalhot. "To bylo něco extra nebo se Robin dá překvapit snadno?" Věnuje kradmý pohled Alexovi. Chce mu to nějak vysvětlit, ale zas nechce rozebírat nic před klukama. Zvlášť, když se prakticky nic nestalo.

"Nooo…" zahledí se na svého přítele Roman. "Vlastně se dá překvapit celkem snadno, ale spíš nečekal, že bych si vzpomněl." popíchne ho, za což je odvděčen šťouchancem do ramene a zrůžovělými tvářemi.

"Až se vykecáš, tak za mnou přijď, máš tam rozdělanou prácičku." Uzemní ho nakonec Robin, aby skryl své rozpaky a zmizí za dveřmi šatny.

Alex se ponoří víc do skříňky, tak nakonec by si mohli promluvit ještě před začátkem směny.

"Někdo má prostě špatnou paměť na data, no." pokrčí rameny. "Tak hlavně, že to mělo úspěch. Bych si vyčítal, kdyby vám to krachlo na mě. A ten koblih si klidně dát můžeš, stejně to zase vyběháš, ne?" zavrtí nechápavě hlavou. "Já tě Robinovi neprásknu."

"Když chceš druhému udělat radost, pořiď si kalendář a dívej se do něj." zamává se smíchem malým kapesním diářem. "Ale před Robinem ani muk. Mělo to úspěch, jak říkám, kdyby cokoliv… máš to u mě. Radši nabídni sladké Alexovi. Dřív než se na nás zase bude mračit jako bouřkovej mrak." zazubí se a raději vypadne dřív než na něj od Alexe přiletí botaska. Ta se zaduněním dopadne na již zavřené dveře.

"Drzoun jeden." zavrčí si Alex pro sebe, když si pro botu zase dojde, aby ji uklidil, jak měl v plánu než začal Roman s těmi svými vtípky.

"A ty si koblih dáš?" otočí se na něj. "Hele, omlouvám se, že jsem ráno tak zmizel. Na něco jsem si vzpomněl a nechtěl jsem tě budit, když jsem se kradl pryč v pět ráno."

Překvapeně se na Davida otočí. "Už v pět ráno? Co jsi proboha dělal?" Vyhrkne ze sebe bez přemýšlení. On sám se probudil až někdy v deset. Ale je fakt, že to už bylo místo vedle něj studené. "Měl jsi do mě alespoň šťouchnout… vzal bych to na vědomí no a… nehledal bych tě. Musel ses vykrádat opravdu jako zloděj, většinou mě probudí jakýkoliv šum." pousměje se.

Zadívá se na něj. "Vážně? Takže jakýkoliv šum? A když mi tam vypadla z ruky ta bichle biochemie, tak jsi jen něco zavrčel a otočil se na druhý bok. Myslel jsem, že to bylo to vzití na vědomí." zavrtí nechápavě hlavou. "Měl jsem něco domluveného od sedmi ráno a potřeboval jsem ještě pro věci na kolej." Sáhne do skříňky a vytáhne čokoládu. "A tohle je prosímtě, jako co?"

Uchechtne se a pokrčí rameny. "Asi jsem si na misi zvykl reagovat jen na sirénu a ne na každý výbuch nebo výstřel nad hlavou, promiň." Pohlédne nejdřív na čokoládu a potom na Davida. "Řekl bych, že je to čokoláda?" zeptá se nechápavě a hraje divadýlko. "Máš rád čokoládu?"

"Myslím, že čokoládu ještě poznám. Ale co to jako má být? Co přesně dělá v mojí skříňce na mých věcech? Nožičky nemá, takže tam těžko došla sama." zadívá se na něj přísně. "Nedělej blbce z nás obou."

"Nemá nožičky?" zatváří se zklamaně, ale potom se vrátí ke svému klasickému výrazu. "Zřejmě ti jí tam někdo dal. Jestli jí nechceš, tak jí hoď do koše a nedělej si s tím hlavu… Jednoduché řešení."

Zamračí se. "Dal jsi mi ji tam ty nebo ne?" zadívá se na něj tázavě. "Protože jestli není od tebe, tak do toho koše fakticky letí."

Protočí očima než si na ně nasadí brýle. "Ne asi, zastavil se tady duch svatý a říkal mi, že tě mám pozdravovat. Kdo jiný by ti tady podstrkoval sladkosti?" pousměje se než se navlíkne do bundy.

"No to právě nevím. A nechápu, proč by mi vůbec někdo měl něco podstrkovat." Zamračí se. Tady to mohl být ten, co mu to nechal to super psaní. Kdo ví, co by pak v té čokoládě mohlo být za přísady.

"Kdyby sis potřeboval obalit nervy před zkouškou." pousměje se. Potom se zarazí nad Davidovým zamračením. "Co je? Něco se děje?"

"Aha. Ne, nic se neděje." zavrtí hlavou. "Zapomeň na to." sehne se do skříňky pro bundu. "Tak dík, čokoládu mám rád."

Přimhouří pohled, což David nemůže přes tmavá skla brýlí vidět. Zajímalo by ho, na co myslel. "To jsem rád, situaci se cpaním čokolády do určitých míst bych dneska asi nezvládl." Zazubí se.

Sjede ho pohledem. "A jindy jo?" Nasouká se do bundy, nacpe do skříňky svoje oblečení a tašku a zase skříňku zabouchne. "Co si dát kafe a koblih?"