Nenáviď mě dnes - část čtyřicátá první

Nenáviď mě dnes - část čtyřicátá první

---

Zazubí se. "Výborně, alespoň něco pozitivního." Motor mazlivě zavrní, když se rozjede o něco rázněji. "Takže Indii? A necháš mě něco vybrat? Zaručím, že to bude dost pikantní. Snad nebude pálit dvakrát."

Přikývne a pousměje se. "Nechám výběr na tobě. Myslím, že zklamat mě to nemůže." zadívá se z okna. Ta otázka ho pálí na jazyku, ale neodvažuje se ji říct nahlas. "Takže… dva kolegové si spolu zajdou na pozdní oběd?"

Pousměje se. Taková diplomatická otázka. "Už to tak vypadá. Máš s tím problém? Jsem rád v tvojí přítomnosti. Pokud mi teda zase nesníš porci kvůli tomu, že bych to mohl mít jiné." pohrozí mu naoko prstem, ale směje se tomu. "Kolegové a pozdní oběd." zní to tak zvláštně škrobeně a prostě… divně. Ale přikývne. Můžou to nazývat jakkoliv.

"Já ti ji nesnědl. Jen jsem ochutnal." ohradí se. "Zní to děsně co?" pokrčí rameny. "Jenže mě nenapadá nic výstižnějšího. Já fakt nevím, co od tebe mám čekat. Znervózňuje mě to."

"Ochutnal jsi půl talíře…" uchechtne se. "Jo… máš pravdu, že to zní divně, dost divně, kolego." Potom se zamyslí. "Popravdě to mám u tebe podobně. V jednu chvíli se na mě směješ a v té druhé mě nesnášíš."

"No počkej, nesnášel jsem tě jen ze začátku, to jsme si už vyříkali. Teď mi jen občas lezeš na nervy." pokrčí rameny. "Myslím… dřív jsem přesně věděl, co se ode mě očekává. Teď nevím."

Přikývne na souhlas. V tomhle měl David pravdu. Tu prvotní nenávist si už ujasnili. "Na nervy já lézt umím, doufám, že je máš vysoké. Budu se jich pevně držet." uculí se. "Nevíš? V čem přesně?"

"Nejsem si úplně jistý, jestli o tom chci mluvit. Ale když to neudělám… Já nikdy s nikým nebyl dlouho. Vyhovovalo mi to. Prostě… jen sex, jedna maximálně dvě noci. Nic víc. Byla jen jedna jediná výjimka a co byl čistě reciproční vztah. Já ani nevím, jestli dokážu být věrný. Chápeš to?" stočí pohled na Alexe. "Nedokážu určit, co ode mě čekáš ty. Sex už jsme měli, i když si ho moc nepamatuješ."

Sevře volant prsty. Soustředěnost na provoz poklesne v momentě, kdy se na semaforu objeví červená. Pomalu přikývne. Chápe. "Popravdě bych ti měl taky něco říct a tak, když už jsi to načal… měl jsem kdysi hodně vážný vztah, alespoň z mé strany," ušklíbne se tomu. "Od jisté doby jsem přestal všem ve svém okolí věřit. Nechtěl jsem se vázat. Dokud jsem nepoznal Michala." Pousměje se. "Potom to moje úletářství úplně vymizelo a dál nic. V dlouhodobých vztazích jsem zběhlý asi tak jako čerstvě narozené mládě. A to mezi námi… nevím, něčím mě prostě přitahuješ. Je to něco nového. Pro mě." Podívá se na něj přes své brýle.

"Rozumím." přikývne. "A co přesně očekáváš ode mě, Alexi? Rozmysli si, jestli si chceš začínat něco se mnou. Nezávazně není problém, ale vážný vztah… sakra, dělám jako by snad… zapomeň na to." usměje se rozpačitě. "Moc mluvím."

"Co přesně znamená nezávazně? Občasná přátelská výpomoc?" Možná by za to dřív dal cokoliv, ale dnes? "Já jsem… nechtěl bys… zkusit to? Se mnou?" Znovu upře pohled na provoz před sebou, ale očekává jakoukoliv výpověď. "Jestli máš problém s věrností… nechci po tobě žádné sliby. Jen nechci, aby ze mě někdo dělal vola za zády." řekne popravdě.

"Dá se to tak označovat. Prostě když by byla chuť a nálada, tak čistě bez slibů a závazků." přikývne. Pak se prudce otočí na Alexe, když mu dojde význam jeho slov. "Jako že bychom spolu my dva chodili? Navážno?" zeptá se zmateně.

"Zapomeň na to… takže bys byl… pro přátelskou výpomoc? A nebojíš se, že bych byl moc náročný?" Dovolí si na okamžik na něj podívat.

"Zapomenuto." odtuší. I když to v něm pěkně bodne. Ale chápe to. S jeho prací, kdo by chtěl chodit na vážno se striptérem. "Přátelská výpomoc. Jistě, než si najdeš někoho, komu už budeš chtít být věrný." svolí. Koneckonců, co víc mohl vlastně čekat. Zadívá se před sebe. "Já se stejně na vztah nehodím. Někdo to prostě nemá v genech." pokrčí rameny. "Jestli máš zájem, jsem k dispozici."

"Chápu, že to jde tak snadno, když vidíš, jak my pracujeme… věčně přesčasy, žádná záruka toho, že dorazím domů. Služby rozházené tak, že sám kolikrát nevím… a ještě až začnu zase lítat." Pokrčí chápavě rameny. Odbočí do poslední ulice, aby si našel parkovací místo. Na Davida se ani nepodívá. "A nemáš pravdu, vztahy nejsou v genech… je to o lidech."

"Hele, když někdo ví o čem to je, tak by to měl chápat. Třeba se musíš prostě jen poohlídnout po někom, kdo to má podobně." pokrčí rameny a zadívá se před sebe. Povzdechne si. "Asi si radši ostré jídlo dneska odpustím. Nějak… se na něj necítím. Nejspíš se začíná projevovat nepravidelný režim. Vadilo by ti, kdybychom to odložili na jindy?"

"A zbytek života se míjet? To jen Roman s Robinem mají štěstí, že pracují spolu." ušklíbne se. Nedokáže zakrýt zklamání, které se dotkne jeho očí, ale přes tmavá skla brýlí je skrytý. Natáhne se pro Davidovu dlaň, kterou má položenou v klíně. "Chtěl bych vědět, co se ti honí v hlavě… možná bych tě potom dokázal pochopit. Přiznám se. Nechci kamaráda na výpomoc. Máš problém se zkouškou toho, jak by mohl takový vztah vypadat? Bez nějakých slibů až navždy. Když to nebude fungovat, tak toho můžeme nechat… nebo jen nemáš zájem zkoušet něco takového s někým jako jsem já?"

"Děláš si srandu?" zadívá se na něj překvapeně. "Alexi, já… ne, nemám s tím problém. Zkusil bych to." řekne nakonec. "Chci vědět jaké to je. A chci to zkusit s tebou. Aspoň budeme mít podobnou startovací čáru."

"Vypadám, že bych žertoval?" Nakloní se k němu, aby ho zlehka políbil na rty. "Tak vítej ve vztahu. Řekl bych, že první krok jsme zvládli bez zakopnutí." uchechtne se. "Můžu tě někam odvézt, když jsem dostal košem s večeří? Nebo bys raději něco jiného? Stačí říct… vystačím si i s extrémně romantickým párkem v rohlíku."

"Vítej ve vztahu." zopakuje, jakoby se chtěl ujistit, že se mu to nezdálo. "Alexi, já nevím, jestli zrovna párek v rohlíku se dá označit za extrémně romantický." pousměje se. "A když by mi z té Indie pak bylo zle, dáš mi první pomoc?"

"To byla ironie, Davídku." pohladí ho po tváři. "Nemusíme na Indii, vážně ne. Nechci, aby ti bylo na našem prvním oficiálním rande špatně. Nedej bože, abys kvůli tomu byl indisponovaný po delší dobu." zavrtí odmítavě hlavou. "Není ti dobře? Nemusíme tam, vážně ne." pousměje se.

"Neříkej mi Davídku, není mi pět." zavrtí hlavou. Zvedne pohled k Alexově tváři. "Víš, že ty tvoje černý skla mě začínají neuvěřitelně štvát?" Natáhne dlaň, aby prsty zachytil brýle a sundal je z Alexovy tváře. "Nemůžeš se věčně schovávat."

"Dobře, promiň, omlouvám se. Žádný Davídek. Ale je to šíleně roztomilé." Uculí se. "Nemůžu? Dobře, nechceme tě přeci moc naštvat." vezme si své brýle z jeho dlaně a zastrčí je do kapsy mikiny. "Jako by ani neexistovaly. Pro teď."

"To mi stačí." uculí se spokojeně, když sleduje brýle putující do kapsy. "Máš krásný oči, nechápu proč je pořád schováváš. A vynech výmluvy na jizvy, ty nejsou skoro vidět." utne ho rovnou. "Myslím, že když si dám nějaký sladší překrm, tak bych mohl zvládnout ostřejší jídlo." posune se trošku blíž k Alexovi. "Co první oficiální polibek?"

Možná by se i začervenal, kdyby to dávno nezapomněl. "Asi abych neoslňoval všechny kolem sebe. Kruci, zní to vážně divně." zazubí se. "S brýlemi se ti můžu dívat na zadek, aniž by o tom někdo věděl." Neodpoví mu, prostě se nakloní. Rukou vjede na zátylek a přitáhne si ho blíž, aby spojil jejich rty.

Spokojeně zavrní a přitiskne se blíž nakolik mu to omezující prostor auto dovolí. Pohladí Alexe po stehně, než se zase odtáhne. Usměje se. "Půjdeme na to jídlo?" zeptá se. "Začínám mít docela hlad."

Ještě ho jednou pohladí po tváři než se odtáhne, aby si odepnul pás. "Můžeme to zkusit… jestli chceš, vyberu nám něco méně pálivého, aby z toho tvé břicho potom nemělo problémy." usměje se než cvakne i Davidovým pásem. "Tak šup ven. Stejně bude ještě nějakou dobu trvat než se k nám to jídlo dostane."

"Uvidíme. Začíná mi být trochu líp." usměje se a vystoupí. Nemůže se zbavit úsměvu, který se mu usadit ve tváři. "Snad to ještě nějakou tu dobu vydržím."

Obejde zamknuté auto, aby vzal Davida kolem ramen. "Ještě tam nejsme. Můžeme jít na něco jiného… určitě bychom našli nějakou vegetariánskou restauraci, kde by nám udělali zeleninový talíř. Ten by tě tolik nezatížil." Řekne starostlivě. Opravdu nechce, aby potom nebylo Davidovi dobře. "Nebo ti není dobře z hladu?" zamračí se.

"Myslím, že moje stravování doznává poněkud silných výpadků. Ale to se zase srovná." usměje se. "Neboj, ostrý trávení podporuje, to zvládnu já i můj žaludek."

"Doufám, že se ti tam bude líbit. Příjemná obsluha, jen se mluví v angličtině. To víš, hindsky neumím." zazubí se a nasměruje Davidovy kroky k restauraci. "Dáme si Vindaloo s plackami a k tomu Lassi. Skvělá kombinace. Máš něco proti jehněčímu nebo dáš přednost kuřecímu?"

"Tak jo, ale radši bych teda kuřecí. Mám pocit, že jehně jsem ještě nejedl. A nejsem si jistý, jestli to chci zkoušet teď." zvedne pohled k Alexově tváři. Bez těch brýlí je to hned o něčem jiném. Spokojeně se usměje. "Neumíš hindsky? Taková ostuda." zazubí se.

"Jistě, každý ho nemusí, někdo ho ani nevyzkoušel. Já si ho dám a můžeš ho kdyžtak ochutnat, kdybys dostal chuť experimentovat. Je to maso jako každé jiné. Třeba zvěřinu jako je srnčí nebo kančí… to nemusím ani já." pousměje se. "Umím alespoň pozdravit ve spoustě jazycích, ale hindštinu vážně ne." Stiskne jeho paži. Na tváři se mu usadí úsměv. "Tak račte." otevře dveře do podniku, aby do něj Davida vpustil.

Pousměje se. "Tak pozdrav a nadávat umíš v kolika jazycích? Abych se na to když tak připravil." Projde dovnitř a rozhlédne se po prostoru. "Nevypadá to tu zle."

"No… pár nadávek bych určitě našel. Být ve Finsku s lidmi z poloviny světa je občas k užitku." zazubí se. "Jo, mě se tady líbí, i když sem zase tak často nechodím. Pojď, usadím tě vzadu a zajdu objednat. Je to tam víc soukromější."

Pokrčí rameny. "Klidně, když mě tam pak nezapomeneš." pousměje se a zamíří směrem dozadu, hlouběji do restaurace. "Soukromější." zopakuje. "Chceš mě tam snad osahávat?"

"Nezapomenu." pousměje se. Uchopí Davida lehce kolem pasu, aby ho nasměroval na jeho oblíbené místo. "Spíš nás při jídle nebude rušit otevírání dveří nebo hluk zvenčí. Ticho a soukromí." usměje se. "Osahávání si necháme na jindy."

"Škoda, a já se na to tak těšil." povzdechne si hraně. "No nevadí, snad příště." Nechá se nasměrovat a usadí se, aby měl přehled o okolí. "Tak běž objednávat, já tu počkám."