Nenáviď mě dnes - část třicátá druhá

Nenáviď mě dnes - část třicátá druhá

---

"Půjdu se ho zeptat." rozhodne Roman.

"Sakra, nemůžete mě nechat bejt? Já to rozdejchám a vypakuju se sám. Díky za ochotu." zavrčí na něj Alex. Jenže naražená kostrč ho bolí dost přesvědčivě. Bolest hlavy by i ustál.

Roman zakroutí hlavou a vydá se do šatny. Davida najde ve sprše. Opře se o rám dveří. "Dejve?"

Trhne sebou. Tohle oslovení nemá rád. Až moc mu připomíná, čím si vydělává na školu. "Co?" otočí se za hlasem. Podvědomě stáhne ramena. Očekává, že ho Roman za jeho chování přinejmenším seřve.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Alex odmítá přítomnost své sestry, aby ho odvezla domů a my s Robinem už máme nějaké plány… jak moc by tě obtěžovalo odvézt toho trubce domů? Samozřejmě pochopím, když řekneš ne, ale jednou už jsi ho vezl…"

Vydechne. "Hele, viděl jsi to. Nemyslím, že by to byl za daných okolností dobrý nápad." otočí se aby zavřel vodu a natáhne se pro ručník. "Nezvládl jsem to. Prostě se ho neptejte a jeho sestru zavolejte."

"Máš pravdu… promiň, že jsem tě tím obtěžoval." usměje se omluvně. "Hele… nic jsi nepodělal. Alex je poděs a má dost tuhej kořínek. Naraženou prdel zvládne a z toho otřesu se potřebuje vyspat. Teď jen čekáme kdy zezelená a začne zvracet. Což by k intenzitě bolesti vycházejí z naražení kostrče bylo celkem logické. A s tou náplastí se zvířátky jsi to skvěle vyhmátnul." usměje se na něj.

Alex odežene Robina od sebe. Chtěl by se tak strašně moc posadit, ale nejde to. David mu utekl kdoví kam… byl naštvaný. Na sebe a na kluky, že to překazili.

Přinutí se k úsměvu. "Snad mu bude brzy zase dobře." Až příliš soustředěně se pustí do utírání svého těla. Necítí se dobře. Radši odtud prostě co nejdřív vypadne.

"Vážně bys to pro nás neudělal? Máme dneska s Robinem výročí a… mám rezervaci v jedné restauraci na spešl snídani. Klidně ti to zaplatím nebo cokoliv si za to řekneš. Nemůžeme ho tu nechat. A než se Sára procpe městem, tak mi ta rezervace padne. Prosím." zkusí to Roman. Nechtěl by Robina zklamat tím, že by si o něm myslel, že na jejich výročí zapomněl.

Zadívá se na něj. "Myslíš, že je dobrý nápad zrovna mě Alexe svěřit? Romane, mohl jsem mu klidně ublížit ještě víc! Nemyslel jsem." Zmínku o penězích raději rovnou zapomene, protože se nechce cítit ještě uražený.

"Robin tvým rukám věří. A já věřím, že dopravit ho domů v pořádku dokážeš. Do postele už se snad dokáže dostat sám…" Už neví, jak by Davida přesvědčil. "Očividně jsi mohl, ale neublížil jsi mu. Alex, který není v pořádku, by nenadával a nefňukal." pokrčí rameny. "Promiň, že jsem tě obtěžoval." vydá se zpátky do haly, aby čapnul zeleného Alexe pod paží a dotáhnul ho i přes jeho protesty do šatny, aby mu pomohl stáhnout špinavé oblečení. Naštěstí se teď Alex nemůže moc bránit. "Prostě se nemel." sykne na něj, když z něj strhne tričko.

Vejde už utřený do šatny, aby se mu naskytl pohled na zeleného Alexe. Přejde ke skříňce a povzdechne si. Žene se do záhuby, ale nemůže být taková sketa. Rychle na sebe natáhne džíny a tričko a přejde k Romanovi. "Tak běž, ať nezmeškáte tu rezervaci. Já si ho přeberu."

Roman na něj překvapeně pohlédne. Rty se roztáhnou do šťastného úsměvu. "Díky," vezme jeho hlavu do rukou a vtiskne mu mlaskavý hudlan na tvář. "Ups, promiň. Tohle máš u mě. Vážně." přislíbí a v cukuletu je pryč.

Alex si povzdychne. "Prostě mě tu nech a běž. Nějak si poradím." řekne Alex zmoženě.

"Zapomeň na to." zavrtí hlavou. "Slíbil jsem Romanovi, že se postarám, aby ses dostal domů. Jestli chceš, aby mě zítra stáhnul z kůže za odborné asistence Robina, tak prosím. A fakt bych chtěl vidět, jak si s tou naraženou kostrčí nějak poradíš."

"Nějak by se to dalo…" rukama ze své skrčenecké polohy rozepne kalhoty a spustí je k zemi. "Kruci, to je taková bolest." usykne, když z nich vystupuje. Dostat se do džínů bude horší. "Nemůžu jít takhle?" Povzdychne si.

"No." sjede ho pohledem. "Možná bys mohl." zamyslí se. "Máte tu nějaké deky? Nějakou, kterou by tu mohli chvíli postrádat?" zeptá se. Dostal nápad. Nebude Alexe soukat do oblečení, aby ho z něj zas za chvíli dostával. Zamotá ho do deky, nacpe do auta. Doma ho z ní vybalí a bude.

"Mám… v autě. Tady jedině ve skladu. V sanitě musí zůstat. Nebo… koukni se do tý skříňky s erárem. Občas se tam vyskytne i něco navíc. Já nevím." S výdechem se předkloní a opře dlaní o lavičku vprostřed místnosti. Měl co dělat, aby potlačil tu největší bolest.

"Zvládneš to k autu takhle? Tady tě nikdo neukousne a tam tě zamotám do deky. Aspoň pak nebudeme muset myslet na to, že se má vrátit." zadívá se na něj. Hrozně ho bolí, že Alex takhle trpí.

Opatrně přikývne. "Podej mi aspoň mikinu, prosím. A vezmi klíče. I od bytu. Už se fakt lidem nedivím, jak dokážou vyvádět při obyčejným naražení prdele. Určitě jí mám úplně černou." zkusí od bolesti nahodit vtípek, aby odvedl pozornost.

"Jestli tě to uklidní, tak tě pak klidně prohlídnu." opatrně mu pomůže do mikiny, naháže jeho věci do tašky a popadne ji i s tou svojí. "Můžeme? Mám ti nějak pomoct?" zeptá se. "Co pro tebe bude příjemnější?"

Nechá se navlíknout do své oblíbené mikiny, ale nedokáže to v tuhle chvíli úplně ocenit. "Zkusím se tam došourat sám. Běž napřed a nastartuj nebo pro mě rovnou přijeď…"

***

Cítil jak se auto zastavilo. David byl nekompromisní v tom, že nebude sedět a on zase odmítnul ležet na zadním sedadle, takže mu jako kompromis sklopil sedadlo, na které se uhnízdil tak, aby mu ta poloha byla příjemnější. I tak měl ale celou cestu zuby pevně stisknuté, aby ze sebe nevydal ani hlásku. Opatrně vykoukne, aby zjistil, že jsou na místě před jeho domem. Vůbec si nedokáže představit jak se v tomhle stavu táhne do svého bytu po schodech, ale nic jiného mu nezbývalo.

Vypne motor a zadívá se na Alexe. "Jde to?" zeptá se raději. V pořádku by se asi nehodilo. Odepne bezpečnostní pás a nakloní se k němu. "Říkal jsi, že v domě nemáte výtah." zadívá se na něj. "Zvládneš to?"

"Budu muset." povzdychne si a začne se zvedat. "Fakt boží představa. Díky za odvoz. Vážně netuším, jak ti tyhle služby oplatím." Měl by začít vymýšlet nějakou pořádnou odměnu za to, jak se o něj David stará. Nahmatá otevírání dveří a spíš se vykulí než vystoupí. Opře si čelo o chladivou kapotu. "Musím se dostat nahoru dřív než začnou čmuchat sousedky."

"No, to bys měl asi pohnout." pousměje se. Vytáhne z auta obě tašky a auto zamkne. "Tak pojď, pomůžu ti nahoru. Natáhl ses tam taky částečně kvůli mě." Opatrně ho uchopí za paži.

"To jo, jsou rychlejší než ty bakterie…" Pomalým krokem se rozejde k domu. "Vyndej prosím ty klíče. Já si zatím najdu něco, do čeho se zakousnu." Pokud to takhle pekelně bolelo při chůzi, nechtěl si ani představovat, jak to moc to bude bolet při šlapání do schodů. Už se viděl v posteli a s ledem mezi půlkami. Čemuž by se za normálních okolností od srdce zasmál. Raději zanechá takových myšlenek a pomalu se začne šourat za Davidem do těch zpropadených schodů.

Najde klíče v Alexově tašce a zastrčí je do kapsy, aby je pak měl po ruce. Jde pomaličku a pořád pohledem kontroluje Alexe. Musí ho to strašně bolet.

Se supením se táhne do schodů šnečí rychlostí. Zuby má stisknuté jako nikdy. "Třetí patro." Usykne jen, když si všimne, že ho David sleduje. Dělá se mu z té bolesti špatně, ale zatím to zvládal vydýchat. Přece se tu nepozvrací. Zapomněl i na to, že ho bolela hlava. O chvíli později se přistihne při tom, že si opakuje zvedání nohou. Pravá, levá. "Díky, Bože." vydechne, když se ocitne před dveřmi svého bytu.

Rychle odemkne a otevře dveře. "Alexi, dobrý?" zadívá se na něj. Je zelenější než Rákosníček. Trošku ho to děsí. Hodí jeho tašku za dveře. "Zvládáš to?"

"Hm… pojď dovnitř a zavři, prosím." Opře se o skříňku v chodbě. Konečně spustí deku, kterou měl přes sebe přehozenou. Nemotorně se vyzuje z botasek a odkopne je kdoví kam. "Fakt jsem byl zlobivej, když jsem si zasloužil takové potrestání." Kroky do ložnice už moc nevnímá, jen se svalí do postele a zkroutí do klubíčka, protože jak zjistil, je to nejlepší poloha pro částečnou úlevu.

Položí klíčky od bytu i od auta na stolek v chodbě a zamíří za Alexem. "Můžu pro tebe ještě něco udělat?" zadívá se na něj. Vypadá docela zničeně. A jeho mrzí, že mu nemůže nijak pomoct.

"Mohl bys mi donést led? Je v mrazáku v kuchyni. Potom už tě nebudu obtěžovat. Už tak jsi toho pro mě udělal dost." zkonstatuje těžce. "Potřebuješ se vyspat."

Příkývne. Kuchyň najde celkem snadno a mrazák taky. Z linky vezme pytlík, do kterého ho nasype, z koupelny si donese ručník, aby ho do něj zamotal. Vrátí se do ložnice za Alexem. "Tady." podá Alexovi improvizovaný obklad.

"Díky." Vděčně jej přijme a s trochou nemotornosti si jej přitiskne mezi půlky. Tak v téhle poloze a s ledem na zadku se asi nevyspí. "Davide… kdybys chtěl… nebo spíš nechtěl… jezdit přes město… zůstaň tady. Gauč je velký a spí se na něm dobře. Deku i polštář navíc mám… jak vidíš, nejsem schopný se ani pohnout, natož na tebe něco zkoušet." uchechtne se s bolestivým úšklebkem. "Budu klidnější."