Nenáviď mě dnes - část dvacátá devátá

Nenáviď mě dnes - část dvacátá devátá

---

Sevře pěsti a bouchne jimi do skříňky před sebou, když se za Davidem zavřou dveře. Plech pod ránou jen zanaříká. Zabouchne dvířka své skříňky, vklouzne do bot, které si stále ještě nenazul a s mikinou v ruce následuje Davida ven. Jen zamíří směrem ke svému autu. Co to s ním ten kluk dělá? Proč na něj tak působil? Nejraději by si ho ukradnul pro sebe a zavřel je někam, kde by na ně nemohl nikdo jiný. Povzdychne si. Musí se dát do kupy. Přece se nenechá rozhodit z rovnováhy takovým klukem… Vyjede z garáže, aby spatřil Davida jdoucího po chodníku směr centrum a ne zastávka autobusu. Přibrzdí u něj, stáhne okýnko. "Nasedni, svezu tě do města. Nepůjdeš to přece pěšky, vypadá to, že bude pršet."

Zaváhá. Zadívá se na Alexe skrz stočené okýnko. "Mě déšť nevadí, nejsem z cukru. Můžu si kdyžtak počkat na bus." namítne. Podívá se na oblohu. Kaboní se moc hezky, nejspíš bude nejen pršet, ale i pořádná bouřka. A samozřejmě nemá ani deštník.

"Vím, že jsi jako člověk dešti odolný, ale ani tak bych si nemohl vzít na triko, že budeš mít kvůli mě rýmu. Prostě sedej a nehádej se. Nejsem žádnej úchyl." Pobídne ho. "Nebo jestli chceš pomstu, tak se tu můžeme vykecávat o chvíli dýl. Jsem na zákazu zastavení, policajti to tu projíždí každou chvíli." pokrčí se smíchem rameny.

"Ty teda umíš přesvědčovat." zahučí a rychle nastoupí do auta na místo spolujezdce. Tašku si hodí pod nohy. "Asi bude fakt slušně pršet. Nezávidím klukům výjezdy za bouřky."

"No jo, já umím věcí… klidně si to hoď dozadu… moje taška tu tvojí nepokouše. Abys měl pohodlí. A dej si pás, děkuju." pousměje se. Hodí blinkr dřív se za ním zjeví policejní auto a zařadí se do plynulého provozu. "Za bouřky je to blbý no, většinou je člověk mokrej až na trenky. Bojíš se bouřek?"

Pokrčí rameny. "Místa je tu dost, nepřekáží mi." natáhne se, aby si přes rameno přetáhl pás a pečlivě ho zacvaknul. "Ne, bouřky mi nevadí. Jen se nemusím pohybovat v takové čině venku, když to není nezbytné."

"Díky." Pokrčí rameny. "Zachraňování lidských životů si počasí nevybírá. Na které koleji bydlíš?" Dobrá otázka. Taky by mohl jet přes celé město a tam zjistit, že bydlí na té druhé, která je na druhé straně.

"Jižák." odpoví v zamyšlení, aniž by věděl na co odpovídá. "Proč?" zeptá se poněkud zmateně. Zamyslel se a teď má pocit, že tohle prozrazovat zrovna nemusel.

Uchechtne se. "Já tě nevezu domů? Nebo do pokoje… za tu včerejší službičku, kterou jsi mi poskytl ty, kromě jiného. Nemusíš mít obavy, nikomu to nepovím." usměje se a zařadí se do správného pruhu. Začíná být celkem špička, takže se může stát, že zůstanou trčet někde v koloně. "Ale jestli chceš jinam…"

"V pohodě. Já nejsem na pokraji vyčerpání, takže cestu mhdéčkem zvládnu. Stačí, když mě vyhodíš někde u metra." zavrtí hlavou. "Než bys se pak dostal domů ty, tak to já budu na kolejích třikrát."

Zavrtí odmítavě hlavou. "Ani omylem, teď řídím já. Takže pokud chceš opravdu na kolej, tak jedeme tam. Mě nic takového problém nedělá. Znám odtamtud zkratku k sobě domů. Bez problémů. Jestli si chceš pustit rádio, tak si posluž. Nemám s tím problém." Pořád mu vrtá hlavou ten Davidův pohled, který uviděl, když otevřel oči. Mohlo by to být hodně velkým problémem?

"Říkám ti, že je to v pohodě. Stačí mi, když mě hodíš k metru. Fakt." ještě se nadechne, ale z jeho tašky se ozve mobil. Začne hrabat v tašce, než toho zvonícího mizeru vytáhne. Zamračí se, když uvidí kdo mu volá. "Promiň, tohle vzít musím." omluví se a připlácne mobil k uchu. "Zdravím… jasně, sháněl… poslyšte, já se moc omlouvám, ale budu to muset zrušit… jistě, to chápu, ale nemůžu vystupovat… samozřejmě, náhradní termín domluvíme, není problém… No, včera jsem měl menší nehodu s jedním… fanouškem… jenom modřina, ale takového rozměru, že se nedá účinně zamaskovat… jistě, jakmile se to zahojí, hned se s vámi spojím a domluvíme se na jindy… výborně… tak nashledanou." zaklepne úlevně mobil. Čekal pěkného sjeba, ale majitel toho baru byl kupodivu velmi vstřícný. Taky mu hodně zvyšoval tržby.

Zamračí se. Nechce poslouchat cizí rozhovor, ale v tichosti auta to jaksi jinak ani nejde. Prokličkuje mezi auty. "V pohodě… problémy v práci?" zeptá se, aby řeč nestála. Obrýlený pohled má upřený na silnici před sebou.

"Asi si dovedeš představit, že modřiny se lidem moc nelíbí. Nejde schovat, tak jsem musel zrušit všechny plány. Někteří majitelé barů moc nadšení nebyli." odpoví aniž by věděl proč. Radši upře pohled před sebe. Vlastně o tomhle vůbec nechce bavit.

"To si zřejmě představit umím. Je to jako s tetováním, jen modřina má tu výhodu, že zmizí." usměje se. Hodí pohled do bočního zrcátka a dovolí si věnovat jeden i Davidovi. "A vezu tě až na cílovou stanici, bez odmlouvání." Potom se zamyslí. "Když takhle… pracuješ… vyplácí tě rovnou na ruku?"

"No, jo. Většinou. Záleží na tom…" pokrčí rameny. "Proč? Hodláš seknout s ježděním a dát se na dráhu striptéra? Osobně to nedoporučuju."

"Skoro jsi mě odhalil, ale opravdu jenom skoro." uculí se. "Já mám svojí práci rád, i když se to některým stranám stále ještě nelíbí." ušklíbne se. "Nebudeš mít problémy? Taková modřina mizí i dva týdny."

"Snad ne, většina to celkem dobře chápe. Není problém to zrušit a přesunout jinam." pokrčí rameny. "A v určitě fázi se už dá překrýt."

Přikývne, jako že rozumí. "To víš, tomu já už dál nerozumím. Jen bych tě mohl odkázat na nějakou mast na to, aby se urychlilo hojení. Profesní deformace. No, už tam budeme." Ta cesta utekla nějak moc rychle. V hlavě má výstražný vykřičník. David se s ním teď úplně normálně baví…

"Fakt to stačilo jen k metru." oznámí zbytečně. "Ale dík." zaměří pohled z okýnka, jakoby kontroloval oblohu.

"Možná ti už došlo, že jsem jen spratek, co poslouchá jen v nejnutnějších případech. Většinou si totiž dělám absolutně co chci." Uvidí ony věžáky, které jsou místními kolejemi. "Máš dobrýho spolubydlícího?"

"Jo, celkem v pohodě. Moc ho tam nevidím. Proč?" zeptá se zvědavě. Stočí pohled na Alexe. "Proč pořád nosíš ty černý brýle?"

"Jsem jen zvědavý." usměje se. Potom se zamračí, dá si na čas s odpovědí. Zaparkuje na hlavním parkovišti. Zahledí se před sebe. "Dneska… díval ses… vadí ti moje jizvy, že jo? Proč jinak se tady teď se mnou bavíš úplně normálně, když ještě před hodinou bys mě nejraději předhodil lvům. Utekl jsi… Takhle projevuješ, že už nemáš zájem? Lituješ toho?" Nepodívá se na něj.

"Počkej, počkej." zabodne do něj pronikavý pohled. "O čem to tu krucinál meleš? Čeho mám litovat a o jakých jizvách to mluvíš?" zamračí se. Nechápe to.

"To je vysvětlení mých brýlí. Kdekoliv jinde s tím nikdo neměl problém, jen tady… všichni tak blbě civí." zavrčí sám pro sebe. Zavrtí hlavou. Ne, s tímhle už je tak nějak vyrovnaný. Jen toho využívá jako výmluvy. Spíš ho zasáhl ten Davidův pohled a následný úprk. Stáhne z očí brýle a položí je na palubku než se na Davida otočí. Zabodne svůj pohled do toho jeho. "Lituješ toho, že jsme… spolu..?"

"Že jsme spolu? Jako my dva? Ty ses praštil do hlavy?" tázavě se na něj zadívá. "Jen jsme se spolu vlivem alkoholu jednou vyspali a ty si to ani nepamatuješ. Já jsem se pak věnoval Dwightovi, jak jsi mi tak mile připomněl." zamračí se. "A pokud vím, tak na tebe blbě necivím, i když vlastně nevím. Možná jo."

"Vzpomněl jsem si… částečně určitě." Odkašle si. Napřímí se a natáhne se zpátky po brýlích. "Zapomeň na to, jen frajeřina. Už tě dál nebudu zdržovat, jistě máš svoje plány."

"Panebože, ty jsi fakt pitomec." natáhne se, aby zastavil jeho ruku. Druhou si ho otočí tváří k sobě. Jemně sevře jeho bradu a přinutí ho jako malé zlobivé dítě, aby se na něj podíval. "O čem to mluvíš. Jaké jizvy?"

"Zkus se třeba podívat pořádně." odpoví vyhýbavě. Do čeho se to zase jako největší pitomec dostal? David má pravdu. Pitomec je.

Zamračí se, jak se pohledem soustředí na Alexovu tvář. Přimhouří oči. Předtím si jich vůbec nevšiml. "Vždyť skoro nejsou vidět." Pustí Alexovo předloktí, protože už nehrozí, aby sáhnul po brýlích a ruku natáhne k jeho tváři. "Předtím jsem je nevnímal." jemně přejede bříškem prstu po jedné z nich.

"Možná ne, ale já o nich pořád vím." povzdychne si. "Díval ses na mě a… utekl jsi." Spustí svou paži do klína. Zadrží dech, když se David začne dotýkat přesně těch míst. Zvedne svůj pohled k Davidovým očím, které stále ještě prozkoumávají jeho tvář. "Radši mi to řekni hned, ať ze sebe nedělám ještě většího idiota."

"To už by stejně nepomohlo, idiote." sjede ho rovnou. "Měl by sis zajít k nějakému terapeutovi, protože ti z toho nejspíš hrabe." Prsty se přesunou na tvář. "Já si jich fakt nevšiml, nedíval jsem se po nich. To před tebou ještě žádný chlap nikdy neutekl z jiného důvodu? Myslíš, že jsem tak zatraceně povrchní? No, to ti teda moc děkuju. I když, v dobrým světle jsem se zrovna posledních pár dní nepředváděl. Prakticky mi vmeteš do očí, že jsem děvka. Ne, neřekl jsi to přímo, ale ta narážka s Dwightem byla dost výmluvná. A pak ze mě ještě uděláš povrchního zmetka? No, pokračuj, ať si to vyříkáme všechno najednou." Nespouští ruce z Alexovy tváře, což je poněkud v rozporu s jeho slovy.

"Terapeut nepomohl, musel jsem si to v hlavě uspořádat sám. Už jsem u něj byl." řekne pomalu. Nechce se vymanit ze sevření Davidových prstů. "Chceš si to vyříkat? Opakujeme to pořád dokola, jen jsme se pořád nedobrali k cíli a já… hmm…" Vjede svou volnou paží do Davidových krátkých vlasů, aby si ho k sobě přitáhnul a sám se nakloní, aby se střetli v půli cesty. Bez ptaní spojí jejich rty ve vlhkém polibku. Je mu jedno, že kolem nich mohou procházet lidé a vidět je. "Nejsi děvka." zamumlá.

Zapře se dlaněmi proti Alexově hrudi a donutí ho se odtáhnout. Stojí ho to hodně sil. "Počkej, krucinál. Nemůžeš se na mě takhle vrhat. Ne, když… musíme si to vyříkat. Hned. Takhle to pokračovat nemůže." odsune se co mu prostory auta dovolují. "To jsi až taková nymfomanka, že se vrháš na lidi?"

Pobaveně se na něj podívá než se usadí zpátky do původní polohy. "Nemůžu si v tvojí přítomnosti pomoct. Mám sex rád. Obzvlášť, když mě někdo takhle přitahuje." trhne rameny. "Takže… co chceš slyšet? Že jsem takovou dobu nepil a tak mi stačilo dost málo, abych se zlil jako prase a potom si na nic nevzpomínal? Nevěřím, že bych si tě vzal násilím, takže jsme s tím museli souhlasit oba, alespoň tak usuzuji z toho, co si pamatuju… nebo jsem si vybavil. Ráno mi bylo vážně blbě, stihnul jsem na sebe akurát hodit oblečení a vypadnout za stodolu. Viděl jsem, že vedle mě někdo leží, jen jsem tomu nemohl věnovat dostatek pozornosti. A potom už jsem se nevracel, pachuť zvratků bych ti do obličeje vážně nedýchal." ušklíbne se. "A ráno na snídani… našel jsem tě v náruči Dwighta a měl takové střípky z večera, kdy jsem věděl, že jsme se bavili a přidali se k nám kluci. Zvláštně ses na mě díval, nechápal jsem to. Mám pocit, že ty už jsi v té době věděl? Protože jsi mi začal nadávat a tak… došlo mi to až u promítání těch fotek. Nebo… tam se mi to potvrdilo, že jsem byl opravdu s tebou. Vojta měl divný kecy, myslel jsem, že jsem tam byl s ním. A když ses tak pěkně tulil k Dwightovi, neměl jsem zase tolik šancí pochybovat o tom. No a na cestě zpátky… usnul jsi mi na rameni, i když jsi mi chvíli před tím ještě nadával. tak pěkně ses tulil, bylo to… přinejmenším zvláštní." usměje se té vzpomínce. "Stačí ti to takhle nebo to nebylo dostatečně vyčerpávající? Můžeš se… klidně ptát, co tě jen napadne."

"Já nevěděl, s kým jsem tam byl. Měl jsem za to, že s Dwightem, ale ten mi to vyvrátil. Bylo mi zle, nechtěl jsem si namáhat hlavu přemýšlením. Jen jsi mi byl… zvláštně povědomý. Došlo mi to až po odjezdu Dwighta. Když jsem se byl podívat na seníku a pak jsem tě viděl s tím koněm. V té chvíli se mi to nějak spojilo. Myslel jsem, že jsi odešel a nechal mě tam, protože sis myslel, že jsem děvka a nechtěl jsi mě dál řešit. Měl jsem za to, že mě prostě ignoruješ. Že se stydíš, že ses se mnou vyspal." pousměje se. "Měl jsem strašný vztek. Omlouvám se. Udělal jsem chybu."

"Máme na tom vinu oba dva… taky se omlouvám." Pohlédne na Davida a pousměje se. "Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, jak to vyznělo… a došlo mi to příliš pozdě. To už jsi byl v ráži a připravený mě sejmout kdykoliv se k tobě přiblížím víc jak na padesát centimetrů." zasměje se.

"Metr." pousměje se. "Takže, teď už jsme snad srovnaní. Měl bych jít." natáhne se po klice dveří. "Jsem rád, že jsme si to vyjasnili."

Přikývne. "Já taky." Natáhne se po jeho ruce, aby mu zabránil v odchodu. Uchechtne se, vypadá to jak nějaké obří gesto a on chce přitom takovou prkotinu. "Ještě jsem se tě měl zeptat jak jsi na tom s noční…Zítra máme sice ráno krátkou, ale pak jdeme dvakrát po sobě na noc. Pokud chceš, tak tě převelím k Martinovi. To je Míšovo kamarád… myslím, že mají ráno. Abys s námi nemusel a měl praxi splněnou."

"To je v pohodě. Jsem zvyklý pracovat i v noci. To bys měl vědět." pousměje se trošku smutně. "Tak zítra ráno."

"Promiň, já prostě takhle nepřemýšlím." řekne omluvně. Prsty přejede po zápěstí než ho pustí ze svého sevření. "Jen jsem chtěl, abys byl v pohodě. Když nemůžeš vystupovat. Mohl ses třeba učit nebo tak… nevím, co vy studentíci dneska děláte, když máte čas." usměje se. "Tak tedy zítra ráno."

"Prostě se budu nudit." usměje se. "Jsem v pohodě, nemusíš se bát. Tak ahoj." otevře dveře a vysouká se ven, ještě se natáhne pro tašku. "A dík za svezení."

"Dobře. To nestálo za řeč. Měj se. Ahoj." Vyjede z parkoviště a ještě Davidovi mávne, i když neočekává odpověď. Je rád, že si to ujasnili. Spokojeně se usměje sám pro sebe.