Nenáviď mě dnes - část dvacátá třetí

Nenáviď mě dnes - část dvacátá třetí

---

***

Alex vejde do prázdné šatny. Zase se dneska mírně opozdil, takže všichni už jsou na svých místech. Ale nestíhá jen o pár minut. Do začátku šichty mu pořád zbývá něco kolem čtvrt hodiny. Stáhne ze sebe mikinu a pomalu ji poskládá. Nic se mu nechce dělat. Nejraději by zalezl do postele a spal dál. David s nimi kromě víkendů praktikoval každý den, takže jim na víkend přidělili dvanáctky a ještě noční. Na dnešek spal tak špatně, že vlastně pochyboval o tom, že se tomu dalo říkat spánek. Zívne tak mocně, že ani nestihne dát ruku před pusu. Se zaduněním opře hlavu o skříňku.

Po svém příchodu ráno najde v šatně Alexe, což mu rozhodně úsměv na tváři nevyvolá. Bez pozdravu rovnou zamíří ke skříňce. Když ji otevře, vypadne na něj složený papír. Kdyby měl tušení, co v něm je, tak ho rovnou vyhodí. Místo toho si ho přečte a málem ho trefí šlak. Velmi detailní představy, co by s ním pisatel dělal, kdyby se dostal k jeho pozadí. Je mu jasné, kdo v tomhle má prsty. Otočí se vztekle na Alexe. "Ty jsi fakt takový prase." mrskne po něm vztekle papír zmuchlaný do kuličky. Když ho neposlouchá, tak mu začne psát takovýhle úchylárny. "Ty už na mě ani nesáhneš, to ti garantuju."

Zmateně zvedne hlavu a rozlepí unavené oči. "Taky ti přeji dobré ráno." Ucítí jen dopad papíru na svou hruď. S povzdechem se sehne pro papír. Vůbec netuší o čem David mluví. Proč mu hned v pondělí ráno začne nadávat. Rozloží ho a dá se do čtení. Po přečtení se zdá být plně probuzen i bez pořádně silného kafe. "Davide, tohle není moje práce." řekne zmateně.

"No jistě, tvoje určitě ne." odtuší. Stejně je o tom přesvědčený. Kdo jiný tady by byl takový čuně a dostatečně drzý na to, aby mu nechával takový perverznosti ve skříňce. "Prostě mě už sakra nech na pokoji. Nic tak složitého od tebe snad nechci."

Prohrábne si rozpačitě ještě vlhké vlasy z ranní sprchy. "To je blbost… Davide… já to fakt nebyl." Zarazí se. Nebude tady přece škemrat. Ale jak měl dokázat, že tohle nebyla jeho práce? "Myslíš, že si po nočních o víkendu najdu čas na nějaké psaní takových věcí? Mohl to být přece kdokoliv jiný."

"Já tvůj harmonogram neznám a ani znát nechci. Prostě mi dej proboha už pokoj." rychle se převlékne, naháže věci do skříňky a vypadne pryč.

Dosedne na lavičku, vypustí vzduch z plic. To mu to pondělní ráno krásně začíná, jen co je pravda. Znovu rozloží papír, který stále třímal v ruce. Oči přejedou řádky v rychlosti. Co to mělo znamenat? Sehrál mu tady David tuhle scénu schválně jen aby mu mohl dál takhle nadávat?

Přidá se ke klukům naprosto bez nálady. "Ahoj, hlásím nástup." Už je po těch několika dnech unavený. Přítomnost Alexe ho vyčerpává. Udržovat plnou pozornost, když ví, že ho má za zadkem je příliš složité. Opře se o bok auta a zadívá se před sebe. Proč mu dělá takovýhle věci? Už ho přece dostal, tak o co mu ještě jde?

"Ahoj Dejve, nepotkal jsi Alexe? Zase jde pozdě… dáš si kafe?" ozve se Roman, když zvedne s úsměvem hlavu od papírů. "Aha, tamhle ho máme, pilota." usměje se na postavu jdoucí k nim.

"Dobré ráno." pozdraví Alex všechny. Po Davidovi vrhne svůj nečitelný pohled. Povzdychne si a zapadne na svoje místo. Rovnou za sebou zavře dveře.

"A jéje… to mi vysvětlete… jak je možný, že oba vypadáte tak zdrchaně? Jste pařili spolu nebo co?"

"S ním? To těžko." odfrkne si. "Jo, kafe si dám. Ale slabší, prosím." Zůstane opřený a ani se na Alexe nepodívá.

"No jo, máš pravdu, Alex celou noc lítal se sanitou. Bez nás, zrádce." zazubí se Roman, když vyskakuje ze sanity, zabouchá na Alexe. "A ty tam neseď jak hromádka neštěstí."

"Rome, dej mu prosím tebe pokoj. Viděl jsi noční zápis?" zakroutí Robin hlavou. "Potřebuju řidiče s čistou hlavou."

"Co se dělo?" zeptá se zvědavě. Neměl ani tušení, že by se něco dělo. A jestli jezdil v noci, tak jaktože nemá volno? Tedy ne, že by mu na něm nějak záleželo. Ale nechce sedět v autě s řidičem, který se nevyspal. Samozřejmě.

"Alex dělá přes víkendy příslužby… těžká dopravní nehoda a málo lidí. Ucpalo to celou dálnici. Autobusy jsou vždycky katastrofa. Jezdil dost dlouho na to, aby spal jen pár hodin, jestli vůbec. A sloužil i o víkendu, to měl dvě oficiální noční za sebou." Hájí ho Robin.

Alex podvědomě vnímá jejich rozhovor, ale vůbec mu k mozku nedochází smysl slov. Položí si hlavu na volant. Měl by si vzít dovolenou a vypadnout někam na Kanáry. Uchechtne se sám pro sebe. S tímhle platem leda tak na plavečák do studený vody.

"Aha, no docela náročný." Připustí. Asi fakt neměl čas na to, aby mu psal takový oplzlosti, ale kdo to sakra teda byl? Trošku nepřítomně se zadívá na Robina. "Kdo všechno má přístup do šatny?"

"Cože? Do šatny? No… všichni?" usměje se, ale naprosto nechápe, na co se ho David ptá. "Proč? Něco se ti ztratilo?" zamračí se.

Zavrtí hlavou. "Spíš něco přibylo. To je jedno. Jen mě to tak zajímalo." mávne rukou. Protáhne se. "Dneska to vidím na hodně náročný den." pousměje se.

Nechápavě se na něj zahledí, ale nijak to nerozebírá. "Asi máš pravdu a cítíš dobře. Taky nemám z dnešní služby nejlepší pocit. Ale nemusíš mít strach, Alex si dá kafe, koupí si cestou v pekárně sladkej rohlík a bude v pohodě. Jako s novými baterkami."

***

Volání urgentního zásahu k dopravní nehodě přijali téměř okamžitě. Seděli vedle sanity a diskutovali. Byli připravení na cokoliv. "Alexi, vezmi nosítka i desku." zhodnotí Robin situaci, když přijedou na místo. "Roman se postará o osobu mimo vozidlo a David jde se mnou."

Alex přikývne, nahlásí pozici příjezdu i čas. Pohled upřený na osobu, která musela vypadnout z vozidla, když se otočilo na střechu. Hasiči už byli na místě a snažili se vyprostit osobu uvězněnou v autě.

Robin pracoval svižně a bez zbytečných záseků. Vzal si k sobě Davida, aby mu asistoval. Zvládnul by to i sám, ale musel vidět, co bylo důležité. Později se mu jeho ruce hodily. Obrovský hematom na hrudníku svědčil o rozsáhlé zlomenině hrudního koše. Tvrdé břicho zase krvácení do břišní dutiny. Střep plechu z vozidla porušil celistvost kůže, mohli vidět střevní kličky deroucí se ven. Procházel si v hlavě postupy, jak zasáhnout v tomhle případě. Nechával si podávat gázy a opatrně jimi břicho zakrýval. Víc než to ho však zneklidňovalo krvácení, které stále neviděli. Uvolněný hrudník nedával prostor plicím a žebra je stlačovala zpátky. Věděl, co způsobilo takhle destruktivní zranění. Nepřipoutaný pasažér se ve vozidle stal jen loutkou osudu. Ale stále byl naživu. Stále nacházeli tep a tak o něj bojovali. Nebylo moc času. Potřeboval okamžité lékařské ošetření všech zranění a napojení na pomocné přístroje.

Nebyl to dobrý den. Zlé tušení, které pociťovali se zřejmě naplnilo v sanitě, když uháněli ulicemi, aby se dostali do nemocnice. Nepomohlo ani opakované použití defibrilátoru. Vnímal kluky každého z jedné strany, jak čekali na jakýkoliv příkaz, který měl z jeho strany přijít. Ale ani on nebyl všemocný. Lékař v nemocnici už jen potvrdil konstatování smrti pacienta. Poranění byla příliš závažná a byla jen mizivá šance na záchranu. To viděli už na první pohled. Stav mozku měla prokázat až následná pitva.

Alex pomohl vyklidit sanitu, donesl potřebné materiály. Tyhle případy nebyly nikdy povzbudivé. Oni měli životy zachraňovat.

Robin až příliš nešetrně bouchne dveřmi od sanity, když ji opouští. Završení služby se opravdu nevyvedlo. "Fajn lidi, rozpustíme to. Uvidíme se zítra." Sebral se a prostě zmizel za dveřmi kanclu, aby vyplnil zprávu. Roman o chvíli později proklouznul za ním.

Celou dobu je zamlklý. Opustí sanitu a zamíří do šatny. Ještě nikoho nikdy neviděl umřít. Jistě, na pitevně viděl mrtvoly, ale tohle bylo jiné. S Robinem se tak snažili, i když to nevypadalo. Ani na chvilku si nepřipouštěl, že by mohli o pacienta přijít. Zavře za sebou dveře a přejde ke své skříňce. Stáhne zakrvácenou bundu. Bylo to tak strašně drsný. Opře se zády o skříňku a sjede pomalu na zem. Zůstane opřený a zavře oči.