Nenáviď mě dnes - část dvacátá šestá

Nenáviď mě dnes - část dvacátá šestá

---

***

Navigace zahlásí, že jsou na místě. Najde dostatečně velké místo k zaparkování a po chvíli vypíná motor. Zadívá se na Alexe. Usnul už před hodně dlouhou dobou. No, snad je to správně a tady někde bydlí. Natáhne se, aby jemně sevřel Alexovo rameno. "Alexi… bystroočko…" zarazí se na chvíli, když z něj vypadne takhle přezdívka, kterou ho oslovoval při té akci na seně. "Probuď se, už jsi doma… skoro teda."

Nespokojeně se zavrtí. Zrovna se mu zdál celkem příjemný sen a někdo se ho z něj snažil dostat. Povzdychne si, když se navrátí vnímáním zase do bdělého stavu. K uším mu dolehne ta přezdívka, kterou ho oslovoval jen… otočí svou hlavu na opěrce k Davidovi. Rozespale se na něj zadívá. Spánkem otupená mysl nechce víc reagovat.

Povzdechne si. "Už jsme tu. Stačí vystoupit a doma na tebe čeká postel. Tam se ti bude spát líp." natáhne ruku a pohladí rozespalou tvář. "Tak šup. Nemáme na to celý den, tak buď hodný."

Přivře oči pod tím dotekem. Znovu si povzdychne. "Tak jo." Skloní hlavu, rukou si promne tvář. "Díky, žes mě sem dovezl. Nemáš to moc z ruky, že ne? Kruci… měl jsem na to myslet dřív než jsem tě takhle využil…"

"Jo, na využívání jsi evidentně mistr. Neměj obavy, zas tak z ruky to nemám." vystoupí, aby si vytáhnul svou tašku. "Hlavně se pořádně vyspi, ať nás zítra nevysypeš všechny." počká než Alex vystoupí, pak zamkne a vtiskne mu klíč do ruky. "Domů snad trefíš, ne?"

Odepne si pás a vypakuje své tělo ven. "Omlouvám se." skloní kajícně hlavu. Vážně by to měl přestat dělat. Převezme svůj klíč. "Snad jo, naneštěstí nemáme výtah, takže v něm rozhodně neusnu." ušklíbne se. "Ještě jednou díky, že jsi to vzal za mě… a Davide… to, co se stalo. Nemůžeš za to, nikdo z nás. Některým věcem neporučí nebo nepomůže ani člověk. Budeš v pohodě?"

"Budu, díky." přikývne a usměje se. "A ty hlavně neusni někde na schodišti. Dobrou." Hodí si tašku přes rameno a rozhlédne se kudy to vezme. "Mimochodem, kde je tu nějaká zastávka mhdéčka?"

"Sejdi támhle dolů na roh a napravo jednu uvidíš." ukáže rukou dolů na konec ulice. "Dobrou." pousměje se. Rukou zaloví v kapse, aby vylovil klíč od domu a mohl se vydat do svého bytu, kde skopne boty, odhodí tašku a do postele se svalí ještě plně oblečený. Usne dřív než se tváří dotkne polštáře.

***

Garáží prošel svižným krokem. Dnes šel kupodivu přesně na čas a ještě s dobrou náladou. Probudil ho budík, který se mu automaticky převáděl, pokud ho nevypnul. Za což byl vděčný, jinak by zase zaspal. Měl z mise pěkně rozhozené všechny svoje vnitřní budíky. Nemohl však zapřít jeden důležitý fakt, že spal až do jeho zazvonění jako mimino. Rozrazí s úsměvem dveře do šatny. "Krásné dobré ráno všem."

"A jéje, Alex má nějakou dobrou náladu, to zase budou rekordní časy." Popíchne si Robin, který si právě zapínal kalhoty. "Jinak taky dobré ráno."

"Náhodou, líbí se mi, když se takhle zubí. Jako by to ani nebyl on." uchechtne se Roman. "Pojď, zlato, necháme ho tady samotného, aby se s tím dokázal vypořádat."

Projde chodbami nemocnice, kde by se normálně zamotal, kdyby tu nebyl už poněkolikáté. Zamíří k šatně. Dneska má hodně mizerný den. Včera vystupoval a jeden dotěra nedokázal pochopit, že na něj se nesahá. Skoro mu zlomil ruku, když se ho ze sebe snažil dostat. S opilými se nemá cenu prát. Naštěstí majitel toho baru z toho nedělal aféru. Ale jak ke své nechuti ráno David zjistil, na paži se mu udělala parádní modřina. S tím nemůže týden vystupovat. Ráno rušil, co šlo. A moc nadšení z toho nebyli. Naštěstí toho moc nebylo. Vejde do šatny. "Dobrý." pozdraví osazenstvo a rovnou zamíří ke své skříňce. Pak mu dojde, že vlastně všechno pracovní oblečení hodil včera na vyprání.

"Čau Dejve." pozdraví Roman s Robinem svorně než se vypakují se smíchem ze šatny.

"Dobré ráno." usměje se na příchozího Davida. Neměl od včerejška moc času popřemýšlet o tom, co se vlastně událo, ale maličko někde v koutku duše doufal, že by se to mezi nimi mohlo zlepšit. Přece by ho nelíbal, kdyby ho tak bytostně nenáviděl, jak mu dával najevo. A svěřil mu svoje auto bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení. To asi něco znamenalo. "Hledáš něco?" uculí se, když spatří Davida koukajícího do své skříňky.

"Uvědomil jsem si, že jsem včera všechno naházel na vyprání." pokrčí rameny. "A přemýšlím, jestli se můžu bez povolení prohrabat v eráru." Povzdechne si. Těžká noc. Sice se jakžtakž vyspal, ale ta modřina ho totálně připravila o náladu. Zakrýt nepůjde, protože je… dost výrazná. Ten kluk, co ho včera obtěžoval, byl sice na mol, ale měl v rukou docela sílu.

"Prosím tě… tady nikdo kromě tebe v eráru nechodí, takže si posluž. Je to tady jen pro případ nouze. Když tě třeba někdo pozvrací nebo jsi od krve a nemáš tu náhradní, někdy se prádelna může zpozdit." mávne rukou ke skříňce. "Jsi v pohodě? Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat, že jsi mě včera dopravil domů… měl jsi pravdu, sám bych to asi nezvládl. Usnul jsem skoro s klíčem v zámku."

"Prádelna asi dostává dost zabrat." odtuší a přejde ke skříňce, odkud mu minule Roman vytahoval oblečení. Otevře ji. "Jo, jen trošku horší noc. Nic, co bych nezvládl. Kašli na to, svědomí by mi nedovolilo nechat tě sednout za volant v takovém stavu. Udělal bych to pro kohokoliv. Pár výjimek by se našlo, ale těm bych aspoň zabavil klíčky."

Uchechtne se. "Fajn, ale stejně díky. Zachránil jsi jednoho člověka naší záchranky. To si žádá nějakou odměnu." uculí se a raději se skloní do své skříňky, aby si vyhrabal boty. Včera to tam jen tak ledabyle naházel. "Prádelna tady nás musí milovat, když jsme věčně zaprasení a oni nám to vždycky vrátí jako nové… horší noc? U mě by ses pobavil, spal jsem tak tvrdě, že by mě nevzbudili ani dělostřelci v plné palbě."

"Odměnu? Díky, každý dobrý skutek je vždycky po zásluze potrestaný." Vybere si svojí velikost a skříňku zas zavře. Začne se převlékat. Prsty zavadí o řetízek. Zamračí se. "Poslyš, včera jsme to neřešili, ale co měl znamenat tvůj řetízek v mých věcech?"

Odvrátí se ke svým věcem. Byl přistižen jako malý školák, který krade lízátko. "Dostal jsem ho od Sáry, když jsem odlítal na misi… prý pro štěstí, proto tam nechala vyrýt ten křížek, podle kterého jsem poznal, že se jedná o můj přívěsek…" zarazí se. "Jen hloupý sentiment, kašli na to… nebyl jsem včera ve své kůži."

"Jasně. To mi došlo. Nikdo včera nebyl tak docela ve své kůži." pousměje se, když si vzpomene na ten včerejší zásah. Prsty řetízek rozepnou. Natáhne k Alexovi dlaň s přívěskem. "Měl by sis ho víc hlídat, abys ho zas neztratil."

Zakroutí hlavou. "Chtěl jsem ti ho dát, protože… vzpomněl jsem si na svůj takový den, kdy mi zemřel člověk pod rukama. Bylo to hodně podobné tomu, co se stalo včera. Dostal jsem ho na misi, aby se mi tam něco nestalo. Přežil jsem pár parádních útoků a stejně nevěřím, že by za to mohla taková malá věcička. Chtěl jsem ho předat dál, aby nosil třeba štěstí i někomu jinému. Nebo vytvořit příměří… ber to jak chceš. Vím, že to zní vážně hloupě. Začátky jsou vždycky těžký. Pochopím, jestli to nechceš přijmout. Nezachoval jsem se k tobě hezky." Pohlédne odhodlaně na Davida, připravený vzít si řetízek zpátky a vyrovnat se s odmítnutím.

Zaraženě se na něj podívá. "Já taky nebyl vzor všech ctností." pokrčí rameny. "Hele, já si ho nechat nemůžu. Dostal jsi ho od sestry. Nemyslím si, že by byla nadšená, kdyby zjistila, komu jsi ho dal. Měl by sis ho nechat, talisman se hodí, i když na to nevěříš."

Pousměje se. "Moje sestra je obeznámená se všemi mými divnými pohnutkami, které vůči druhým osobám vytvářím. Víš co? Nech si ho, alespoň po dobu svojí praxe tady u nás. Teď potřebuješ víc štěstí než já. Na zemi jsem relativně v bezpečí." uculí se a ustoupí o kousek dozadu, aby Davidovi naznačil, že si teď řetízek zpátky nevezme.

Přikývne. "Když to stavíš takhle." stáhne ruku a řetízek si zase připne. Stáhne tričko a natáhne se pro bílé pod bundu. "Beru to jako půjčku. Pohlídám ti ho, abys ho zas neztratil."

"To je celkem férový výměnný obchod." usměje se, než se taky svlékne. Pohled mu padne na tetování letecké jednotky. Zakroutí hlavou. "Měli bychom si máknout, za chvíli začínáme a dneska nemáme hodinu na přípravu, takže nás můžou volat hned a to by nás Robin opravdu stáhnul z kůže."

Přikývne a v rychlosti se nasouká do oblečení. "To by bylo nemilé. Já mám svou kůži docela rád."