Nenáviď mě dnes - část dvacátá pátá

Nenáviď mě dnes - část dvacátá pátá

---

Vydrbe se. Vzpomene si na zakrvácené rukávy své bundy a vybaví se mu jak poprvé pomáhal zachraňovat. Měl ruce celé od krve. Drhnul je několik hodin i když byly úplně čisté. Zatřese hlavou a zaplaší takové myšlenky. Vypne sprchu. Zaposlouchá se do ticha, které na základně panuje. Je to zvláštní, ale většina lidí respektovala klid těch ostatních. Je David ještě v šatně? Hmátne pro ručník, aby se ledabyle utřel a vydal se podívat pravdě do očí. Sprcha ho trochu probrala, ale nebyl zase tak v pohodě.

Rychle se oblékne, špinavé oblečení hodí do určeného pytle a zabouchne skříňku. Tašku nechá u svých nohou a usadí se na lavičku s řetízkem v ruce. Tohle se musí vysvětlit. Proč mu ho tam dal? Nadechne se a přimhouří oči.

Vejde do šatny, aby zjistil, že David tam stále je. Plně oblečený a sedící na lavičce. Pohled mu sjede k sevřené dlani, visí z ní jeho stříbrný řetízek. Unaveně si povzdychne. A tady je konec veškerého klidu, který mezi nimi pár minut panoval. "Davide… já ti to vysvětlím, jen… ne dneska, prosím. Už na to vážně nemám sílu." Odvrátí se od něj ke své skříňce. Ať prostě jde a nechá ho tam… Další hádku by dnes neunesl. Sotva držel svá víčka od sebe. A to bylo teprve pozdní odpoledne.

"Fajn, pár dní ti ho pohlídám. Ale nemysli si, že to bude věčně." přikývne a zkoumavě se na něj zadívá. "Jsi v pohodě? Robin říkal, že jsi sloužil noční…" neví proč to dělá. Neví, proč mu prostě nevrátí ten řetízek a nevypadne odsud. Asi má černé svědomí, že se sám choval jako největší zmrd.

Přikývne. Uleví se mu. Mohl by to být obrat k lepšímu a zakopání válečné sekery. Natáhne se pro svojí hromádku než mu dojde význam Davidových slov. Otočí se na něj. Co to má znamenat? Proč najednou tak náhlá změna? "Jsem jen unavený, nemusíš mít starost…" snaží se znít dost v pohodě.

"Jo, jasně. A jedeš domů autem, ne? Seš zralej na usnutí za volantem. Radši si vezmi taxi, ať nemusí kluci vyjíždět k nehodě." sjede ho kritickým pohledem. Prsty rozepne řetízek přívěsku a připne si ho na krk, aby ho neztratil.

Překvapeně sleduje Davidovo počínání s jeho řetízkem. Spíš čekal nacpání do krku a řízené udušení neznámým předmětem v plicích. "Zvládnu to. Zvládnul jsem to už víckrát. Nejezdím jako hovado." dosedne vedle Davida na lavičku. David plně oblečený a on plně svlečený. Zakroutí sám nad sebou hlavou. Radši si natáhne prádlo, aby nekazil mravy, když po sobě jednou neštěkají.

"Seš arogantní blb." ohodnotí ho. "Na to, že děláš u záchranky, tak bys mohl vědět, že únava a usnutí za volantem nemá s jízdou jako hovado zas takovou spojitost. Dávám ti deset minut, než usneš. Nezvládneš se ani oblíknout. A jestli zamíříš k autu, jdu tě prásknout Robinovi. Hádám, že tu ještě jsou, protože do sprchy nešli a byli stejně zaprasený jako my. Jestli potřebuješ, aby ti to vysvětlil plně erudovaný doktor, nemám s tím problém." Vstane. "Rozmysli si to dobře."

Zachytí ho za ruku. "Robina ne, stáhnul by mě z kůže. A dám ti přátelskou radu, teď za nima fakt nelez." Zase tak blbě mu to nemyslí. Promyslí svojí situaci. David má pravdu. Co chvíli mu spadnou neřízeně víčka. Mohl by usnout v podstatě kdykoliv. "Máš řidičák?"

Uchechtne se. "A pak, že si netahají vztah do práce." Ale proč vlastně ne. Mají po službě. "No, mám, proč? Rezignuješ?" zeptá se s úsměvem. Věděl, že výhružka Robinem zabere.

Pokrčí rameny. "Každej se ventiluje jinak. Buď rád, že lékařskej kancl má vlastní sprchu a zámek s klíčem." Dá si na čas s odpovědí. Mezitím se začne soukat do nohavic džínů. "A umíš řídit nebo máš řidičák jen na ozdobu a jako zátěž do peněženky?"

"Hele, jako jedinej z mých kamarádů nepiju. Kdo myslíš, že je pak ožralý rozváží domů? Jasně, že umím řídit." ozve se skoro uraženě. "K čemu by mi jinak byl, to už je hezčí kartička do knihovny." Zadívá se na něj. "Tím míříš někam konkrétně? Nebo děláš průzkum?"

"Dělám průzkum do zítřejšího sloupku v novinách… ne. Jak jsi skvěle poznamenal, tak tu mám auto a nevydržím dlouho bez toho, aniž by se mi nezavřely oči, protože toho mám fakt už plný zuby. Chci se jen vyhnout tomu, že bych se musel vláčet domů MHDčkem a někde cestou usnul. Kdybys… kdybys chtěl a byl ochotný… mám vzadu v garáži Audinu."

"Aha, takže jestli dobře chápu tvoje myšlenkové pochody, tak tě mám hodit domů já ve tvém autě? A nezbláznil jsi se tak trochu? Ještě před půl hodinou jsem tě intenzivně nenáviděl. To mi vážně chceš svěřit sebe a svoje auto?" zeptá se nevěřícně.

Souhlasně přikývne a přetáhne si přes hlavu tričko. "Jednou stejně umřít musím. A jestli to má být teď, s tebou a ve svém autě…" pokrčí rameny. "Zase bych to tak nehrotil, to auto řídí skoro samo. Jel jsi někdy s něčím… hmm, tak vymazleným?" zazubí se. Potom se zarazí. "Takže… teď už mě ne nenávidíš?"

"Ale jo, jel… Lex má taky Audinu. Párkrát jsem ji řídil, když jsme spolu chodili. Tak sem dej klíčky." natáhne k němu ruku. Poslední otázku okázale ignoruje. "Ale jestli mi budeš kecat do řízení, stavím a vystupuju."

Přikývne. "Vím. Tak fajn, jsem klidnější." pousměje se. Vyloví klíčky z kapsy a vtiskne mu je do dlaně. Skloní se, aby si oblékl ponožky a nazul si boty. "Ale jestli mi to nabouráš, tak to bude drahý." zavyhrožuje naoko.

"Hm, s tebou přijde člověka draho asi všechno, co?" ušklíbne se. Protočí klíčky na prstě. "A pak mi budeš muset ještě taky prozradit adresu, ale nedoufej, že trefím všude po Praze. Navigaci náhodou nemáš?"

"Většinou vyjdou mé výhružky na prázdno, protože si to nikdo nechce vzít na triko." pousměje se. "Co myslíš? Bude mít člověk, který jezdí se záchrankou v autě navigaci? No, možná tě to překvapí, ale klidně jí kvůli tobě zapnu. Je chudinka pořád vypnutá." Ztěžka se zvedne, aby posbíral svoje věci a špinavé hodil do prádla.

"Tobě to asi už moc nemyslí… já Prahu zas tak neznám a jestli ty zachrápeš v autě, jakože tomu dávám velké šance, tak tě nemůžu budit před každou další možnost odbočkou. Víš, jak by to zdržovalo provoz? Takže jo, tu malou chudinku koukej zapnout. Čistě kvůli mě, pokud se s tím tvé ego řidiče záchranky nebude moct srovnat." protočí otráveně oči. Doufá, že tohle bude zatraceně dobrý skutek.

"Nemám s tím žádný problém. Pokud sis nestihl všimnout, tak každá sanita je o navigaci těžší. Navíc jsem včera tankoval, takže nádrž je plná. Můžeš jezdit třeba třicetkrát dokola na každém kruháči, který potkáme…" prohrábne si vlasy a navlíkne se do mikiny. "Tak pojď nebo se nikam nedostaneme a já si prostě ustelu tady."

"No vidíš, to je nápad." pochválí ho ironicky. "Ty si asi představuješ, že nemám nic jiného na práci. Třicetkrát dokola na každém kruháči nedávám. Tak pojď. Ty musíš do postele a já pracovat."

Vydá se za Davidem do haly, aby ho navedl na svoje parkovací místo. "Ale pobavil bys mě, kdybys jezdil dokola. Vážně." pousměje se. "Tak odemykej, když je to teď tvoje." pobídne ho.

"Vždyť by sis toho ani nevšiml. Stejně budeš cestou spát." zavrtí hlavou, stiskne tlačítko na klíčích a auto se s pípáním otevře. Dozadu si hodí svou tašku a usadí se na místě řidiče. "Tak zapínej tu navigaci. Čím dřív tě odvedu, tím dřív jsi v posteli."

"Hmm." složí se na sedadlo spolujezdce. "Uvědomuješ si, že to je podruhé za jakou dobu, co nesedím na místě řidiče? Budu se s tím muset nejdřív nějak psychicky popasovat." usměje se a natáhne se pro navigaci umístěnou v držáku. Počká než naběhne a naťuká cílovou stanici. "Tak prosím, pane. Jo a… pokuty si platí každej sám."

"Ha ha ha." zavrtí hlavou a vstrčí klíč do zapalování. "Nějak ti otrnulo ne? Už jsi s tím psychicky popasovaný, nebo potřebuješ provést nějaký rituál? A pro tuhle chvíli mi můžeš říkal Alberte." pousměje se.