Nenáviď mě dnes - část dvacátá

Nenáviď mě dnes - část dvacátá

---

"Jen černý, dík. Potřebuju dneska čistý kofein bez příkras, moc jsem toho nenaspal." Příchod Alexe okázale ignoruje. Podle seznamu najde tašku a začne kontrolovat. Trvá mu to trošku déle, než ostatním. Ale napoprvé to snad tak špatné není.

Zběžně prolítne svojí tašku, občas věnuje Davidovi pohled, ale dál raději mlčí. Zapne zipy na tašce, zašťouchne ji do police a raději vyskočí, aby nekazil ovzduší. Natáhne se po přípravku na okna a začne leštit přední sklo a zrcátka.

"Kluci, vážně je tahle tichá domácnost dost trapná." objeví se mu za zády Robin, který měl možnost je chvíli pozorovat.

"Ještě jednou na mě dneska takhle vykoukneš zpoza zad a uvidíš, zač je toho můj loket." zavrčí na něj.

Dojede poslední položku na seznamu a oddechne si. Zapne tašku a zadívá se na Robina. "Možná, že kdyby tichá být přestala, pak by ses k ní zas dost rád vrátil." Na Alexe se ani nepodívá. Narovná se, aby uložil tašku zpět na místo.

"Já vás nechápu, ale je to vaše věc." Zakroutí nad nimi hlavou a věnuje Alexovi významný pohled.

"Tak tady je to kafe, ještě máme trochu času, tak si nespalte vaše jazýčky." rozloží Roman hrnky na nízkou zídku, která je u každé sanity. "Davide, tvůj je ten tmavě modrý."

Alex se zamračí, když shlédne barevné osazení hrnečků. "Moc vtipný, Romane." Sundá brýle a nepřátelsky shlédne ze svého kamaráda na křiklavě růžový hrnek. Podle toho, že ti dva mají svoje zelené a jeho dostal David, tenhle musí připadnout jemu. "Proč nemám svůj?"

"Protože David je host a svůj hrneček tady nemá a zbytek už byl obsazený, takže drž hubu a krok, jak se říká." mrkne na něj zákeřně Roman a nasadí sladký úsměv. "Stejně se dnes tváříš, že máš v zadku ostnáč a někdo ti s ním točí, alespoň ti to trochu zvedne náladu."

"Tak to sedí." ušklíbne se a s pohledem na růžový hrnek se rozesměje. Sice netouží po tom mít Alexův hrnek, ale to jak ho Roman utřel se mu zatraceně líbí.

Nespokojeně zavrčí, ale natáhne se pro tu růžovou hrůzu. Překvapí ho Davidův smích. Sice chtěl, aby se David začal smát, ale nemuselo to být zrovna za takové situace. Usrkne horké kávy. Tváře se zkroutí do děsivé grimasy. Ztěžka polkne. "Děláš si prdel?" vydechne ze sebe, přísahal by, že cítí jak mu cukr prožírá hrdlo.

Roman ležérně pokrčí rameny. "Sladký jako ty, puso." pošle mu vzduchem ze smíchem polibek a volnou rukou obejme kolem pasu Robina, než se opře o sanitu. Potom otočí hlavu na Davida. "Lepší přirovnání pro ty jeho výrazy nás nenapadlo." zazubí se.

"Kdyby byl ještě o chlup sladší, jdu zvracet." protočí oči. "Robine, chtěl jsem se pak zeptat, nepobral jsem ještě úplně jeden ten formulář. Mohl bys mi pak ukázat, co s ním?" radši změní téma, protože by musel na adresu Alexe přitvrdit horším výrazivem.

Roman vyprskne smíchy. Poplácá Davida po rameni. "Jen do něj. Je jak cukrkandl, jen co je pravda." řekne a s pochechtáváním se ztratí v útrobách sanity i se svým hrnkem, aby nemusel čelit Alexovým vražedným pohledům.

"Moc vtipný. Ještě byste si měli uvědomit, že zodpovídám za vaše životy."

"Víš, Alexi, máme tě prokouknutýho a moc dobře víme, že bouračku by sis dobrovolně z vlastní vůle nedovolil. Už jen proto, že bys nechtěl jít sedět za usmrcení z nedbalosti a máš svojí práci rád. Takže si klidně vyhrožuj, nás nezastrašíš." řekne v Romanově smyslu Robin se smíchem než se obrátí na Davida. Nereaguje na Alexovo žbrblání. "Jasně, tak se na něj mrkneme. Taky mi to trvalo, než jsem mu přišel na kloub, je děsný."

"Hm, to bude tím. Z cukrkandlu je mi blivno, jen se na něj podívám." ušklíbne se. Nechá kávu ležet. Nemíní pít z Alexova hrnku. Ani omylem. "Já to vážně nechápu, vždyť už to vypadá pomalu jak daňové přiznání." zavrtí nechápavě hlavou. "Včera jsem se na to díval, když jsem měl chvilku. Zbytečně složitý."

"Běž jim to vysvětlit." pokrčí Robin rameny. "Je to jako kácet strom pilníčkem na nehty… budou si o tobě myslet, že jsi blázen. Vem si to kafe a pojď, mrkneme na to vzadu. Takhle ve stoje se pracuje blbě." pobídne ho Robin. "A nemusíš se bát, Alex je sice otravný, ale ne otrávený. Tady je tvoje jen tehdy, pokud se ti to opravdové "tvoje" dostane do ruky. Jinak je to všech. Takže nepodepsané jídlo v lednici je pro všechny." zazubí se.

Alex znovu propálí pohledem růžový hrnek, bez kafe nepřežije dnešní den. Nové si uvařit nestihne… a s Romanovým oslazením bude mrtvý během pár minut na glykemický šok. Oklepe se, než hrnek s povzdechem odloží a nasedne do sanity, aby se zalil alespoň vodou. Na Davidova slova nezareaguje. Přidal se pěkně, to musel uznat.

Povzdechne si. Popadne hrnek a zamíří za Romanem. "Já vím, ale kdyby se to zjednodušilo, vůbec by to nevadilo. Účel by to splnilo. Doktoři přece nejsou kancelářský krysy. Od toho jsou snad úředníci ne?"

"Mě to nevysvětluj, my už jsme se toho na vedení snažili vysvětlit…" Natáhne se po papírech, aby se mu celý foch vysmekl z ruky a všechny se do jednoho rozletěly po hale kolem sanity. "Tohle je snad nějaká epidemie, za poslední dva dny nám pořád padají papíry." zazubí se, než si ztěžka přidřepne, aby je začal sbírat.

Alex mu přispěchá na pomoc tím, že poklekne na zem hned u sebe. "Myslel jsem, že už se tu dneska uklízelo…" popíchne ho. "Proč to musíš házet po zemi vždycky, když máš takovej foch?" zakroutí hlavou. Od Robinovy nemoci si moc dobře pamatoval, že mu určité polohy dělaly stále problém, i když to na sobě nedával znát. Nějaké následky v něm zanechala i celkem banální nemoc. A byli dobrými kamarády, neměl důvod mu nepomoct, i když si z něj tak utahovali. Normálně si tím zpestřovali den.

Sehne se taky, aby pomohl. Těch papírů bylo hodně a rozlétly se opravdu kvalitně. Z pod trička prudkým pohybem vyklouzne řetízek. Ten, který našel na seníku. Nechal si ho nedávno opravit a prostě ho nosí. Jako talisman, aby už nikdy nebyl blbej a nepil.

Natáhne se pro jeden papír, který je v těsné blízkosti Davidových nohou. O dodržování povolené vzdálenosti kontaktu mu nic neříkal… Sebere papír a uhne se, když David klesne kousek od něj. Cosi stříbrného zaujme jeho pohled. Řetízek, který má David na krku není ani tak zajímavý jako ten přívěsek… překvapením zalape po dechu. Jeho ruka automaticky vyjede k hrudnímu koši, aby nahmatal své placky a… prázdné místo. Řetízek od Sáry! Jemu se podařilo ztratit tolik důležitý dárek, který nejdřív odmítal a nakonec ho přijal jako talisman. Zanadává si v duchu dost sprostě. V hlavě je najednou prázdno, jak se nevzpomíná zda ho někde jen odložil nebo ho opravdu ztratil. Není mu dovoleno přemýšlet víc. Rozhlas ohlašující urychlený výjezd pro jejich tým je nekompromisní. Popadne všechny papíry, které ještě vidí a prostě je hodí bez ptaní Davidovi do náruče. Našťouchne Robina za Romanem, aby si porovnal co musí a zabouchne zadní dveře, ty se dají otevřít jen zvenčí. David si tam může vlézt bočními.