Nenáviď mě dnes - část dvacátá první

Nenáviď mě dnes - část dvacátá první

---

***

Robin před sebe na stolek rozloží formuláře, na které se David ptal už ráno, ale měli tak hektický den, že na to nezbyl čas. Takže šoupnul klukům mycí prostředky a sám se s Davidem uchýlil v odpočinkové místnosti, aby se na to podívali teď. "Vím, že to je otrava a neboj se zeptat, když ti zase nebude něco jasné… chápu to. Jsi tady teprve druhý den a pokud se k nám neplánuješ po studiích přidat, tak ti to vlastně k ničemu nebude, ale teď je potřeba, abys to chápal, protože kontroly opravdu chodí."

"Já to chápu. Na škodu mi to nebude, každá zkušenost dobrá. I když… tohle je trošku opruz." usadí se u stolu. "Záchranku neplánuju, lákají mě jiné věci, ale člověk nikdy neví, kde skončí." pousměje se. "Nebráním se ničemu, ono má každé to svoje. A ty sis vybral záchranku proč?"

"Popravdě? K záchrance jsem taky původně nechtěl. Moje ambice byly na operačních sálech, ale když jsem se později dostával pod pokličku tohohle pracoviště, podobně jako ty teď… uvědomil jsem si jeden fakt. A to ten, že být užitečný tím, že jsem rovnou v terénu, je pro mě mnohem lepší volba. Jsem na místě první, ošetřím to, co jde a zbytek předám. Je to dost velká zodpovědnost, přivézt pacienta do nemocnice a předat ho už částečně zaléčeného a vědět, že na tom mám zásluhu. Má to i zápory. My vidíme všechno to, co doktoři v nemocnici už mají očištěné a sterilní. Všechno má své pro a proti." pokrčí rameny. "Už jsem tady moc dlouho a asi jsem to prvotní nadšení dávno ztratil, i tak bych ale neměnil." usměje se.

Přikývne. "Rozumím. Vůbec mě neláká představa, že bych seděl jako pecka v ordinaci a léčil rýmu a opruzení." ušklíbne se. "Asi to má své výhody, nemusíš se s pacienty dohadovat, že ty léky fakt mají brát a že ta operace je pro ně důležitá, i když Božka od vedle říkala, že vůbec není potřeba." usměje se. "Díky moc, že mi věnuješ volný čas. Můžu se zeptat na něco osobního?"

"My máme taky problémy podobného rázu, občas se člověk i zasměje… uvidíš, nestává se to často, ale my máme většinou štěstí na takové případy. Fakt se mi líbíš, máš dobře prořízlou pusu, kdybys chtěl k nám, ozvi se mi. Přitlačím na šéfa." zazubí se. "Zase tak volný čas to není, pořád máme šichtu, ale kluci to bez nás chvíli zvládnou. Osobního? Co to má být?" zeptá se zvědavě.

"Přidat se? No to nevím, prvně bych měl asi dokončit medicínu." pokrčí rameny pobaveně. "Ale promyslím si to. Když tu budu mít takovou protekci. Chtěl jsem se zeptat, ty a Roman, vy se znáte odsud?"

"Prolézt prvák a druhák bylo nejhorší, od třeťáku to sice taky není lehký, ale už je šance na úspěch mnohem vyšší. Taky jsem si tím prošel." Shrne papíry na hromádku a usměje se. "Jo, známe se odtud. Dostal jsem ho do sanity, byl mým studentem. Nesnášeli jsme se, alespoň na začátku. U mě to tak přešlo… Roman se v té době stále ještě hledal. Vygradovalo to, když jsem ho vyhodil od zkoušky. Když školu dokončil a nastoupil u nás, tak se z nás stali postupem času přátelé i milenci. No a ukořistil jsem ho já. Byl rozlítaný stejně jako je Alex. I Alexe jsem vyhodil od zkoušky. Jenže u něj nevíme, co vlastně pořád hledá." pokrčí rameny. "Proč tě to zajímá?"

"Jen tak." pousměje se. "Je trošku zvláštní, že jste u jedné sanity. Nevadí ti to v práci?" zeptá se zvědavě. "Jen doufám, že mě taky nevyhodíš." zazubí se. "To by mi docela zkazilo den." pak si povzdechne. "Alex ať si hledá co chce. Ten je mi naprosto ukradenej. Jak sis všiml, tak já se s Alexem nemusím. Naštěstí tu dlouho nebudu, protože se s ním prostě bavit nechci. Je mi jasné, že sis toho všiml. Já vím, že jste tým, ale já do něj nepatřím. Samozřejmě, že se tím nemíním nechat ovlivnit v práci. Nechci si to podělat."

"Říká se, že rodinní příslušníci na jednom místě nedělají dobrotu, ale u nás je to trochu rozdíl… my si práci netaháme domů a vztahy si netaháme do práce. Jistě, jsme si bližší než s ostatními, ale s Romanem jsme se dokázali vypracovat v dobrý tým. Alex už je jen doplněk toho všeho." usměje se. "Vedení nás díky naší spolupráci nechce rozdělovat, což je celkem výhoda, protože sloužíme vždycky spolu. Ještě k Alexovi… nejsem slepý, abych si nevšiml, že mezi vámi něco stojí, ale pokud vám to nebude překážet ve spolupráci, té profesionální, tak mi to je jedno. Jak to začne dělat problémy, tak je budu dělat i já. Na té fotce… nezdáli jste se, že byste se tak neměli rádi. Ne tak, jako když se na sebe nyní koukáte. Hele… nevyhodím tě. Od zkoušek určitě ne, už neučím. Ale při velkým průseru bych musel. Tak doufám, že nic neprovedeš."

"Byli jsme opilí. To stírá všechno." zavrtí hlavou a radši vzpomínky odsune. "Neboj, nemám s tím problém. Občas musím pracovat i s těmi, co se mi… hnusí. A průsery nedělám. Já tu medicínu dokončit chci. Dalo mi to všechno až moc práce, abych to zahodil kvůli blbosti."

Přikývne na srozuměnou. "Neptám se, co děláš. Každej jsme si na studia vydělávali nějak. Já brigády střídal rychleji než ponožky." zakroutí nad tím hlavou. "Ale stojí to za to." usměje se na Davida. Pomalu se zvedne. "Půjdu se podívat na kluky, můžeš si dát zatím sprchu a pomalu se zabalit. Tobě pracovní doba končí s odbitím celé. My ještě čekáme, protože dost často nás volají deset minut před koncem šichty. Pacienti si nevybírají, tak si nemůžeme poroučet." pousměje se.

"To se mi nezdá moc fér. Když už si to tu mám vyzkoušet, tak se vším všudy." pousměje se. "Pokud se mě tady nechceš radši už zbavit."

Zavrtí hlavou. "Mě tu určitě nepřekážíš. Zatím se držíš dobře. Chápu, že to pro tebe není žádný terno, protože my si svou práci dokážeme rozvrhnout, ale věř, že tvoje chvíle určitě brzy přijde." usměje se. Z reproduktorů k nim dolehne hlas dispečerky. "Nebo přišla právě teď. Chceš jet nebo zůstáváš? Ale nerozmýšlej se moc dlouho. Mohlo by ti to ujet." mrkne na něj než zaklapne desky a nechá je jen tak ležet. Tahle práce je přednější.

"Jedu." oznámí rozhodně. "To si nenechám ujít."