Nenáviď mě dnes - část sedmnáctá

Nenáviď mě dnes - část sedmnáctá

---

***

Michal ležel natažený na pohovce, pod sebou Lexe a úspěšně se mu dařilo ho valchovat. Co chvíli se zasmáli nějakému z trapných žertíků ve filmu, který měli zapnutý. Ještě nebylo dost pozdě na to, aby si odebrali do postele. Bezmyšlenkovitě hladil Lexovu ruku, kterou si pro sebe ukořistil. Na stolku předním, kromě různých druhů mlsotin, ležel i tichý mobilní telefon, který tam položil, protože se posledních pár dnů snažil dovolat Davidovi a pokaždé mu to bylo vytípnuto, takže nyní čekal, kdy přijde nějaká zpětná reakce. Pohled mu sjede na hromadu papírů, které ještě před filmem společně probírali. Stavba domu již byla v plném proudu a on jen žasl, jak rychle to stavební firmě jde. Cítil se naprosto dokonale a spokojeně. Zachumlá se víc do Lexovy náruče, jako by se bál, že by mu mohl utéct.

David naštvaně vypadne z nemocnice. Jasně, měl čekat, že ho utře. Alex byl u sanitky král, on jen dočasný vetřelec. Jistě, že ho bude ponižovat, proč by to nedělal, když může. Vztekle rázuje ulicí, nemá chuť jen mhdéčkem. Potřebuje trošku vychladnout. Ale co jen bude dělat? Zkusí zítra zajít na vedení a nechat se z osobních důvodů přeložit do jiné skupiny nebo na nějakou jinou práci. Začíná čím dál víc pochybovat, že to tam zvládne. Rychlá chůze na čistém vzduchu mu čistí hlavu. Aspoň se už konečně uklidnil. Vytáhne z kapsy telefon a s povzdechem vytočí Míšovo číslo. Už ho ignoruje moc dlouho. To se nedělá. Míša si to nezaslouží. I když sám neměl moc náladu se s někým bavit. Od té svatby měl takové divné stavy.

Nadzvedne se na ruce, když se mobil na stolku rozezvoní. Shlédne na jméno volajícího než se posadí. "No konečně." Víc dodávat není třeba, Lex moc dobře ví, že očekává Davidův telefonát už od prohlížení jejich svatebních fotografií. "Ano, Davide? Konečně ses ozval… máš moc práce? Neruším tě? Říkal jsi, že se ozveš a neozval ses…"

"Jo, ahoj. Fakt promiň. Měl jsem toho moc. Nejen v práci. Hele, mám teď pár hodin volno, tak jsem si říkal, jestli bych se nemohl za tebou zastavit. Jsem teď… no, byl bych u tebe tak za půl hodiny. Pokud teda nemáš v plánu nic lepšího." Neměl by ho obtěžovat, ale na druhou stranu potřebuje taky na chvíli příjemnou společnost.

"Hm? Ne, vůbec. Díváme se s Lexem na film, určitě nebude vadit, když se zastavíš. Ještě jsme spolu od toho obřadu pořádně nemluvili… no… vlastně vůbec. Tak přijdeš k nám? Nebo se mám někam dostat? Rád tě uvidím." Dlaní mezitím přejíždí po Lexově boku v malých kroužcích.

Nadechne se. "No, jestli to nevadí, zastavím se. Ale jestli s Lexem chcete večer pro sebe… Nechci vás tam křenit. Můžeme se klidně domluvit na jindy. Vážně. Já vlastně ani nechci moc mluvit, jen dneska potřebuju společnost."

Podívá se na Lexe, který ho sleduje. Usměje se. "Myslím, že nám vážně překážet nebudeš. Takových společných večerů máme spoustu. A jestli potřebuješ společnost, tak přijď. Víš, že jsi u nás vítaný."

"Dík Míšo, tak za půl hodiny. Zatím ahoj." zavěsí a zastrčí mobil do kapsy mikiny. Ještě kazí večer těm dvěma.

Lex pohladí Míšu po tváři. "Přestaň se tak mračit." pousměje se. "Dneska ho vyzpovídáš." Stáhne si Míšu k sobě. "Tak kolik máme času než návštěva dorazí, hm?"

"Dobře, budeme čekat. Zatím pa." Vypne hovor a odloží mobil zpátky. "Přijde mi nějaký divný. No… uvidíme, co se to děje." pousměje se, než se uvelebí do pohodlné pozice. "Říkal, že tak za půl hodiny je tady." uchechtne se.

"Za půl hodiny toho ještě stihneme." zazubí se jako samotný satan. Vstane, aby si vytáhl Míšu do náručí. "Chci se pomazlit." otře se tváří o tu Míšovu. "Ložnice?"

…

Lex si akorát oblékne tričko, nasouká se do kalhot a zamíří z ložnice ke dveřím. Zvonek se ozval úplně akorát. Ještě se otočí na Míšu a pousměje se. "Nespěchej. Já ho pustím dál, dám mu napít, najíst a ty se v klidu oblékni." Miluje tenhle pohled. Nahý sexem vyčerpaný Míša na jejich posteli. "Jsi naprosto nádherný." pousměje se ještě, než vyjde z ložnice a pečlivě za sebou zavře. Přejde chodbou ke dveřím, aby otevřel a vpustil Davida dovnitř. "Ahoj, Davide. Pojď dál. Míša se ti bude za chviličku věnovat."

"Ahoj. A neruším vás nějak? Klidně se můžu stavit jindy." trošku nerozhodně vejde a rozhlédne se. "Vážně to nijak nespěchá…"

Pousměje se a zavrtí hlavou. "Stejně jsem se chystal jít udělat nějaké jídlo. Dáš si s námi?" zamíří do kuchyně následovaný Davidem. "Míša měl chuť na lasagne. Ty je máš taky rád ne?" opře se o linku a zadívá se na něj. "Vypadáš dost přepadle. Dáš si kafe?"

"Radši čaj, jestli můžu." odpoví. Radši by mluvil s Míšou. "Zelený, jestli máte."

Na rtech se mu usídlí šťastný úsměv. Sbírat se začne až ve chvíli, kdy se za Lexem zavřou dveře ložnice. Natáhne se pro svoje oblečení, aby se do něj pomalu nasoukal a mohl se přesunou na vozík. Místo do kuchyně však zamíří do koupelny, aby se trochu upravil. Smýt z tváře uspokojení se mu však nepodaří. "Ahoj Davide." pozdraví ho, i když je k němu otočený zády. "Máme snad všechny druhy, na které by sis vzpomněl." usměje se.

"Samozřejmě, že máme." usměje se na Míšu a neodpustí si spiklenecké mrknutí. "Dáš si taky, Myšičko?" zeptá se a otočí se k lince.

David se na oba zadívá. Začíná mít pocit, že jim něco přerušil. "Vážně vás neruším?"

Zardí se, když na něj Lex mrkne. "Dám si, třeba taky zelený, ale s nějakým ovocem, prosím. Doneseš nám ho do obýváku, budeš tak hodný?" usměje se na něj vděčně. Otočí se na Davida. "Pojď, přesuneme se. A ne, vůbec nerušíš."

Lex se usměje. "Jasně. Já se mezitím pustím do večeře. Když už je David tady, tak se s námi nají. Určitě se zase stravuje dost mizerně."

David to raději nekomentuje a zamíří za Míšou. Shodí batoh ze zad a hodí ho ke gauči. Sám se na něj usadí. "Omlouvám se, že jsem se minule tak narychlo ztratil." pousměje se, ale oči se nesmějí.

"Jsi moje zlato." Pošle mu od dveří do kuchyně vzdušný polibek. "Znáš ten vysokoškolský režim. Na jídlo prostě není čas." pokrčí se smíchem rameny. Přesune se lehce těžkopádně na gauč, aby nemusel na Davida shlížet z vozíku. Zavrtí hlavou. "Neomlouvej se… kluci něco naznačili, ale chtěl bych to raději slyšet od tebe… co se stalo? Nebo spíš… stalo se něco? Pokud o tom tedy chceš mluvit. Jestli ne, tak to pochopím. Jen bych rád o tobě alespoň trochu věděl, ne že se mi budeš zase další dva týdny vyhýbat." vyhubuje mu něžně. Vážně mu přijde přepadlý.

Ušklíbne se. "Vlastně se nic nestalo. Jen mě vykolejilo něco, co by už nemělo. A teď nesu následky. Netrap se tím, bude to brzy v pohodě. Jen mám prostě nějaký blbý období." pousměje se. "Nevím, co bych ti k tomu řekl." pokrčí rameny.

Michal se zamyslí. "Ale pokud tě něco vykolejilo, tak se něco stát muselo, ne? Jsme kámoši, zajímá mě, co se s tebou děje…" Natáhne se po jeho ruce. "Kdybys to chtěl ze sebe dostat ven… Jednou vždycky přijde určitý zlom."

Kysele se ušklíbne. "Jenže jsi taky kámoš někoho jiného. Poslyš, za jiných okolností bych ti to řekl, ale takhle to nemá smysl." zavrtí hlavou. "Zlom přijde brzy. Zlomím mu nejspíš totiž nos." zamumlá si pro sebe. "A co vy dva? Líbánky v pořádku?"