Nenáviď mě dnes - část šestá

***

Nebyl si jistý, jestli ho ze spánku probrala bolest hlavy, nutkání na zvracení nebo chlad, který se plazil po jeho těle. S tím alkoholem to asi vážně dost přehnal. Tlumeně zasténá, když mu malý pohyb těla na bok způsobí problémy. V hlavě mu kdosi bubnuje melodii výsměchu opilosti. Zastřeným pohledem shlédne na nahé nohy vedle sebe. Co to v noci vyváděl? No, zřejmě nad tím bude muset přemýšlet později, protože jeho tělu se vůbec nelíbilo, že se byť jen pohnul. Proč vlastně tak chlastal? Vyhrabal se ze zváleného sena, spěšně na sebe navlékl kalhoty, do ruky čapl košili a vplul do bot těsně před tím, než vyběhl na poslední chvíli ze stodoly a vyhledal alespoň křoví před ponížením, které by na něj čekalo, kdyby ho někdo viděl zvracet. Žaludek se obracel jako na horské dráze. Nevzpomínal si, kdy se takhle ožral naposledy. Vlastně si nevzpomínal vůbec na nic. Škobrtavě se vydá směrem na statek. Potřebuje vodu a uhasit kromě pachuti i žízeň, kterou měl. Ostrá bolest hlavy se mu bodavě vysmívala.

---

Zasténá, pohne se a téměř okamžitě se musí chytit za hlavu. Soudě dle bolesti hlavy, nejistého žaludku a bolestivého… kurva. Včera se s velkou pravděpodobností opil, to si ještě vybavoval, a zřejmě se nechal ještě i ošukat. To už si nevybavoval vůbec. Odváží se otevřít oči, naštěstí ještě není plné světlo. Pokusí se nahodit mozek. Pomalu se posadí a hned toho zalituje. Pohledem přejede zválené seno, prázdnou láhev a použitý kondom kousek od něj. Do prdele! Stulí se do klubíčka a chvilku tiše duševně trpí. Po pár minutách se odváží pomalu posadit a následně i vstát. Moc jisté to tedy není, povede se to až na druhý pokus. Není si jistý tím, co ho přinutilo procitnout, ale radši to ani vědět nechce. Sotva se sehne pro kalhoty už bojuje se žaludkem. Ještě to zvládne, ale je to jen o fous. Přes velké problémy zaostřit si všimne, že se vedle jeho trička cosi třpytí. Dost nemotorně se pro to sehne. Přetržený řetízek. A na něm přívěšek s malou stříbrnou helikoptérou. V hlavě se vynoří otázka, s kým to sakra spal, jestli ten, kdo tu ztratil tohle, byl jedna a táž osobě. Odsune vše do pozadí, když se mu žaludek otočí znovu. Automaticky zastrčí řetízek s přívěskem do kapsy a zamíří ven.

Sotva za sebou zabouchne dveře od pokoje, který mu byl přidělen, už ze sebe stahuje svoje oblečení. Zanadává, když zakopne o malý kobereček, jak se snaží přesunout do koupelny. Pustí na sebe studenou sprchu. Nejlepším lékem je šok. Ušklíbne se. Kdyby si alespoň dokázal vzpomenout na cokoliv z toho, co dnes v noci vyváděl. Pamatoval si, jak se na něj lepil přiopilý Vojta, pili spolu a potom… těžké prázdno. Zasténá pod proudem vody. Nastaví tvář studeným kapkám. Co to proboha vyváděl? Ztěžka dosedne na hranu vany. Pohledem až do ložnice zaostří na malý budík. Ještě je dost brzy. Sára se tu neukáže dřív než v deset. Zatím si lehne a třeba ho ta hlava přestane tak šíleně bolet.

Když kousek za seníkem konečně uleví žaludku, nemá ještě zdaleka vyhráno. Dovleče se na ranč, kde zapadne do pokoje. Padne do postele tak jak je. Nemá už sílu se zvedat. Zadek pálí jako čert a ještě se potřebuje trošku prospat. Radši bude spát než čelit realitě kocovině.

Probere ho zvonění mobilu, který nechal položený na nočním stolku ještě před obřadem, aby ho nemohl nikdo rušit. Hmátne po něm, aby zjistil, že mu volá Sára. Vytípne to otravné vyzvánění na důkaz, že už je vzhůru. Odhodí mobil do peřiny a rukou prohrábne zválené vlasy. Pomalu se usadí. Hlava se stále nepříjemně motá, ale ostrá bolest se zmírnila na tlak v hlavě. Což bylo mnohem lepší. Klesne na zem k tašce, protože si není jistý co by se stalo, kdyby se předklonil. Zahrabe v ní, aby vyndal čisté prádlo, tričko i kalhoty. Dělá to tak automaticky, jako robot. O chvíli později už se pomalu sune podél zábradlí dolů po schodech. Třeba se v jídelně najde sklenice s aspirinem. Je podivně zničený.

Už asi půl hodiny sedí David v jídelně, vedle Vojty a Motýlkem a všichni se tváří stejně zkroušeně. Nad nimi stojí vysmátý Martin a rozděluje skleničky s vodou a aspiriny. "Vy teda vypadáte. Takhle se ožrat, že se nestydíte. To vůbec nechci vědět, co jste prováděli. Byl tu řev až do rána." Všichni už se natahují po práškách, ale Martin je dál pobaveně peskuje. "Kuba nebyl schopný ani vylézt z postele."

Dwight přejde chodbou do jídelny, aby zjistil, že už je celkem plná. A to i těmi, u kterých to vypadalo, že budou ležet v posteli až dokud bolest hlavy nepovolí. Zamíří k plnému stolu lidí, se kterými včera strávil večer. "Krásné dobré ráno ve spolek." nasadí zářivý úsměv. "Dávají tady někde džus?" rozhlédne se kolem sebe, aby zjistil, že nápoje jsou jen kousek od nich. Nalije si plnou sklenici džusu a zabere volnou židli hned vedle Davida. Usměje se na něj. Včera spolu strávili celkem příjemné chvilky. "Jak ses vyspal?"

"Je mi blbě. Hrozně blbě." odpoví David tiše. "A jaktože ty jsi tak v pohodě?" zadívá se na něj ještě hodně kalným pohledem. "A ta příšera mi nechce dát prášek." ukáže na Martina.

"Marty? Mohl bys mi poskytnout jeden aspirin?" Hodí úsměvem po Martinovi, který mu celkem ochotně jeden podá. Ihned ho šoupne do Davidovy sklenice plné vody. "Jsem naučený… vycvičený… říkejte tomu jak chcete. Nejlepší řešení, jak nemít ráno kocovinu, je před spaním se vyzvracet." Zazubí se. "Alkohol potom nemá šanci se vstřebat v takové míře. A u nás na to existují určité praktiky." pokrčí rameny. Položí chlácholivě svou dlaň na Davidova lehce nahrbená záda.

"Příště na to budu myslet." zahučí a otočí do sebe sklenici na jeden zátah. "Nemám ani tucha, co jsem v noci dělal. Mám hrozný okno." složí se zničeně na Dwightovu rozložitou hruď. "Já bych si nafackoval."

Vtáhne ho mezi své paže. "Co by? Opil ses a usnul jako pařez." zašveholí s úsměvem. "Včera jsi byl skvělý." zašeptá mu do ucha.

Zavrní a přitiskne se na rozložitou hruď. "Asi máš pravdu…" připustí raději, než by s tím dál zatěžoval rozbolavěnou hlavu. "Moc se mi to s tebou líbilo." usměje se. "Škoda, že nejsi trošku dostupnější. Hádám, že se jen tak neuvidíme."

Vojta zklamaně zahučí. "To snad není pravda. A mě si nikdo zase nevšímá. Naval sem ten aspirín." oboří se na Martina. Hned toho zalituje, protože hlasitější hovor mu dělá potíže. "Já umíráááám."

Pohladí ho po zádech. Je mu příjemné, že se k němu takhle tiskne. Váhá s odpovědí, dal by si říct tolikrát, kolikrát by David chtěl. "Je mi líto, musím zpátky domů. Do práce… je to se mnou trošku složitější." řekne omluvně a vtiskne mu na čelo polibek.

Alex se konečně došourá k jídelně. Hodí svou tašku k zemi vedle věšáku na bundy, aby jí netahal s sebou. Nakoukne do jídelny, aby zjistil, že osazenstvo ze včerejšího večera je už taky na místě. Ale moc se mu tam nechce. Obzvlášť, když si nepamatoval, co se v noci dělo. Odchytí si obsluhu s tichou prosbou o jeden aspirin do vody.

"Vždyť já vím. Ale kdyby ses někdy třeba přijel podívat za Míšou. On ví, kde mě najít." Kašle na to. Pomalu vstane a usadí se na Dwightova klíně, přitiskne se spokojeně k jeho hrudníku. Je mu tak blbě, že potřebuje cítit někoho vedle sebe. A Dwight je víc než vhodný kandidát na pečovatelku. "Promiň, mně je fakt strašně zle. A ty tak krásně hřeješ." zamručí spokojeně. "Nevadí?" Na chvilku si dovolí podívat se kolem. Všimne si toho muže ze včerejška. Vzal ho na panáka, ale už si moc nevybavuje jak to pokračovalo. Byli tam skoro všichni. Dovolí si ten luxus a zase zavře oči. Kdyby ho kluci nevytáhli z postele, dost rád by tam ještě zůstal.

Zakleje pro sebe tiše, když ho obsluha odkáže k jednomu malému stolečku, na který položil onu vyprošťovací tekutinu. S povzdychem přejde do jídelny, pohledem ani nezabrousí z onomu stolu. Jen jako modlu sleduje bublinky vznikající vlivem šumivé tablety ve vodě. Až když ji drží pevně ve své ruce, tak se otočí. "Dobré ráno. Pokud možno." Bylo by dost nezdvořilé, kdyby šel soukromničit ke svému stolu, zatímco s touhle partou strávil noc opíjením. Co se v noci stalo? Začnou v něm vířit pochybnosti. Nemá čistou hlavu na přemýšlení. Složí se na volnou židli. Až potom mu dojde, že je hned vedle Vojty.

"Ahojda." Vojta trošku pookřeje, když si všimne Alexe. "Jak je? Včera to bylo celkem fajn, ne?" pousměje se. "Martine, no tak nebuď svině a dej sem ten aspirín, nebo přísahám bohu, že tě zabiju. Hned, jak se mi přestane motat hlava."

David stočí hlavu za tím hlasitým hovorem. Otevře oči a zadívá se přímo na Alexe. Přimhouří oči, jak mu v hlavě vyskočí pár zvláštních obrazů. Zaplaší je, protože bolest hlavy je příliš velká na nějaké přemýšlení. "Vojtěchu… potichu proboha. Martine, dej mu ten prášek, nebo dojde k neštěstí." Pevněji se přimkne k teplému tělu.

Dwight si pohodlněji Davida upraví se své náruči. Nepřestává ho hladit na zádech. Přejede svým zkoumavým pohledem po příchozím Alexovi.

Alex zvedne pohled, aby se střetl s Davidovým pronikavým. Podivně lesklým… Odvrátí se o kousek do strany a zamračí se na Dwighta, který ho sleduje. Raději na jeden zátah do sebe vyklopí celou sklenici i s již rozpuštěným aspirinem. Ohlédne se Vojtu. "Jo, bylo to fajn." usměje se těžkopádně.

"Že jsme se to ale zřídili, co?" zazubí se Vojta až moc bodře. "Kocovina pořádná. Koukám, že ani ty nejsi výjimka." podívá se na Motýlka, který už si ustlal na stole.

David přimhouří oči, když se od něj Alex odvrátí. Je možné, že to byl on, s kým skončil na seníku? Ne, teď na to myslet nebude. "Asi si půjdu ještě na chvíli lehnout. Cítím jídlo a nedělá mi to úplně dobře." omluví se Dwightovi. "Nerad bych tě pozvracel. Nejsem si jistý žaludkem."

"To mi povídej… přes rok jsem neviděl alkohol a hned napoprvé se takhle zřídím…" Opře si čelo o hranu stolu, když se ten kluk z Dwightova klína zvedne. Nějak nemá odvahu zapnout mozek a přemýšlet nad jmény.

Dwight přikývne. "Chceš doprovodit nebo nějak jinak pomoct?" Nabídne se. Jemu nic není. Nemá s alkoholem problém. A zase ani tolik nepil.

"Aspoň to máš už za sebou… já to takhle mívám často. Měl bych být už zvyklý. Ale je pravda, že včera to bylo vážně velké." poplácá Alexe neohrabaně po rameni.