Nenáviď mě dnes - část sedmá

David se zadívá na Dwighta a pousměje se. "Nechci tě připravit o snídani. Myslím, že to snad zvládnu sám."

"Ví vůbec někdo, co jsem to pil, že jsem to do sebe lil jako šťávu?" zakroutí nad sebou nechápavě hlavou. "Ale jednu výhodu to má. Naši novomanželé nebudou moct říct, že jsme je málo zapíjeli."

"Vydržel bych těch pár minut…" usměje se a jemně se natáhne, aby pohladil pokřivenou tvář. "Stačí říct."

---

"Pokud mě paměť neklame, jakože bych na ni nespoléhal, tak se pila vodka." pokrčí Vojta rameny. "Ale tys toho vypil hodně, to už se pak pije jako šťáva všechno."

"Ale co když to nebude jen na pár minut?" zeptá se s úsměvem, který není ani trošku profesionální. Jen unavený a zlomený.

Dwight se zvedne ze židle, postaví se na Davidovu úroveň. "Kdyby ti nebylo tak špatně, jak vypadáš, tak mi věř, že by to na pár minut nebylo." usměje se. "Ale teď jsi opravdu zralý jen na uložení do peřin."

Alex se neubrání uchechtnutí. Neměl by poslouchat cizí rozhovory. Raději stočí rozhovor zpátky k Vojtovi. "Myslím, že kdybych to nějak poctivě míchal, tak teď ležím mrtvý v hnoji."

David se zasměje, i když toho pak lituje. "Ještě máme celý den, zlato. Navíc se potřebuju ještě vzpamatovat z toho včerejška. Tak mě pojď uložit, prosím." hodí na něj štěněčí pohled.

"Nesmysl." ušklíbne se Vojta. "Však je tu doktorů jak… no dost. Sakra, já bych potřeboval víte co? Pivo. To prej je na kocovinu nejlepší."

Alex zkoumavým pohledem přejede odcházející dvojici. Dwight je… dost jednoduchý, zdá se. Ale David… konečně se mu vybavilo jméno. Se tomu zřejmě vůbec nebránil, když mu to sám nabízel. Byli už spolu včera. Asi si rozuměli. Ušklíbne se. "A víte, co si dám já? Nechám si udělat vajíčka. Mám na ně chuť." zareaguje na svůj kručící žaludek. To je dobrá zpráva od jeho těla.

"Ježiši fůjtajskl." ušklíbne se Vojta. "Já bych vyhodil cokoliv." otřese se. "Já si nejsem jistý, jestli to vůbec zvládnu čuchat." zadívá se za mizejícím Davidem s Dwightem. "Evidentně tu má někdo taky chutě. Já jsem po tom včerejšku rád, že sedím." mávne rukou nespokojeně.

"Někdo tě pořádně protáhl?" Ušklíbne se tomu, ale sám je nejistý. Měl na břiše zaschlý důkaz toho, že on sám nebyl v noci nevinný. Mohl to být Vojta? Přejede ho zkoumavým pohledem. Zamyslí se. Mohl… nebyl tady s nikým. Nedá na sobě znát nejistotu. Nakloní se k němu, zapře si hlavu o dlaň a usměje se. "A líbilo se ti to?"

"Kdybych si vybavil, co se v noci dělo. Ale soudě podle toho, jak mě bolí prdel, to asi fakt stálo za to." ušklíbne se. Má svoje podezření. Ty připínáky se na jeho židli neobjevily náhodou. Romana zabije. Pokud to teda nebyl jiný vtipálek. Každopádně si na to sednul a od teď už kontroluje, jestli je židle nezávadná, než si na ni sedne.

Takže to byl Vojta? Kdyby se mu nezvedl žaludek tak rychle jako se posadil, tak si mohl být oním aktérem asi jistý. Takhle si naběhnul sám sobě. "Alespoň, že tak." Usměje se a odtáhne se zpátky spořádaně na svoje místo.

"Jestli to s těmi vajíčky myslíš vážně, tak mě předem varuj, ať se stihnu uklidit, jo? Fakt bych hned blil jak šakal, jak bych je ucítil."

"Hmm… asi si je fakt dám. Zaplácnu se něčím pořádně tučným ať se ten alkohol pěkně vstřebává." mávne si na obsluhu a projeví svoje přání. "Ale klidně zůstaň, mě zvracení nevadí." pokrčí rameny a zazubí se. "Jsem zvyklý na všechno."

"Ale já znovu zvracet nemusím. Blil jsem celé ráno a sloužil jsem Romanovi jako skvělá zábava. Děkuji, už stačilo. Ale jestli mi bude odpoledne líp. Mohli bychom si spolu dát třeba… kafe?" navrhne zvědavě.

"To už si jen vsugerováváš, věř mi. Teď už stačí jen najít chuť k jídlu a je po nevolnosti. Jo, kdyby existovalo něco na bolení hlavy… dej si třeba trochu polívky." pokrčí rameny. "Kafe? Odpoledne? Omlouvám se, má mě za chvíli vyzvednout sestra. Takže záleží na tom, jestli se zdrží nebo ne."

"Hmm, takže tě veze domů sestra? A to musí? U nás v autě je volno, kdyby ses chtěl ještě zdržet." mrkne na něj. "Zařídím ti odvoz až před dům. Čestné."

"A kdo řídí? Ty? Pokud se tedy můžu zeptat…" řekne nevinně. "Možná by to šlo zařídit, aby sem nezajížděli. Budou teď ještě na dálnici, podle času, který uběhl od mého budíčku."

"Já? Neblbni. Řídí Martin. Od toho jediného můžeš čekat plynulou a klidnou jízdu. Kuba jezdí jak prase a David…" jen mávne rukou. "Ten stejně celou cestu prospí. Takže místo máme, stačí říct. Je to celkem velkej koráb, takže se do něj vejdeme v pěti naprosto v pohodě."

"Hned jsem o něco klidnější." Mrkne pobaveně na Martina. "Takže David cestu prospí? A ty ne? Nebudeš mi slintat na rameno?" Nečeká na odpověď. Rovnou vytáhne mobil. Stejně bude lepší, když ještě před jízdou domů trochu stráví. A tohle ho snad nezabije.

"Neboj. Já většinou nespím. Ale připrav se… seš pěknej chlap, takže tě bude Martin nejspíš lanařit na svůj projekt. I když… já být tebou bych na to kývnul." pousměje se, následně zbledne a radši pomalu a dost nejistě vstane. "Omluv mě." vypálí k záchodům, co mu jeho stav dovoluje.

"Škoda, že se tu moc vyskytovat asi nebudu. Určitě by mě zajímalo, co měl na mysli za projekt." Usměje se na Martina. Poděkuje číšníkovi a sáhne po chlebu, který k vajíčkům dostal. "Tak dobrou chuť."

"To ti klidně vysvětlím hned." Usadí se Martin vedle Alexe. "Pokud tedy máš zájem poslouchat při jídle."

"Jsem zvyklý jíst při bouchání granátů a střílení ze zbraní za zády… Povídání je příjemná změna."

"To vedeš jistě moc zajímavý život." zadívá se na něj Martin. Podloží si dlaněmi bradu. "Přeji dobrou chuť. Jsi docela odvaha." usměje se. "Jde v podstatě o to, že jsem profesionální fotograf už s poměrně slušnou reputací. Oslovila mě jistá agentura… má zájem o nafocení kalendáře a já hledám vhodné modely. Co jsem si tě tak zvládl prohlédnout, zdáš se mi víc než vhodný. Hledám muže s… takové, kteří dbají na to, jak vypadají. Ty, kteří mají pěknou postavu nebo jsou něčím zajímaví. Kalendář se snad bude dobře prodávat a jednotlivé měsíce se pak budou dražit na dobročinné účely. Hlavně pro lidi trpící AIDS. Jde ale o to, že se jedná o kalendář aktů." zadívá se na něj. "Měl bys zájem? Placené to samozřejmě není, ale je to na dobrou věc a ještě je většinou sranda při focení."

"Díky. V podstatě jde jen o to, že co tě nezabije, to tě posílí." pokrčí rameny. "Zajímavé to zřejmě je… pro některé." pousměje se. "To zní dobře. Na peníze bych se neptal, když je to na takovou věc… s tím bych problém opravdu neměl. Ale můj… ehm… zaměstnavatel by s tím mohl mít problém. Nevím, jak by se na takovou věc tvářili." usměje se omluvně. "To bych musel hodně promýšlet, když to jsou akty."

Martin se pousměje a přikývne. "Zaměstnavatel je puritán? Víš, že mi na to kývnul dokonce i Lex?" usměje se pobaveně. "O akty sice jde, ale hodně záleží na fantazii fotografa. Nechci se chvástat, ale jsem hodně dobrej. Nemusíš na té fotce být vůbec k poznání, pokud teda někdo nezná tvé tělo tak dokonale, aby tě odhalil." pokrčí rameny. "Ale rozmysli se. Můžeme udělat pár fotek zkusmo a já ti ukážu, jak to myslím. Samozřejmě bych nic z těch materiálů nepoužil, pokud bychom se na tom nedomluvili. Jsi Míšův kamarád, nemám důvod ti lhát nebo nějak podvádět. Nedělám to normálně a rozhodně s tím nemíním ani začínat."