Část čtyřicátá pátá

Část čtyřicátá pátá

---

Jakub jemně vezme Martina za paži a za hlasitých protestů ho vyrazí za dveře. "Přísahám, že už mi to cvakání foťáku leze na nervy. Jen za včerejšek má asi tisícovku fotek. Je to magor. Taky můžeme mít chvilku klid, ne?" otočí se na Míšu a Davida, kteří se zrovna převlékají na tu slávu. "Kde máš vůbec svědka?" zadívá se na Míšu. "Neměl by tady být a pomáhat ti, aby sis nervozitou neokousal nehty?"

David se pousměje. "Tak je tu lékař, ne? Sice ještě nedostudovaný, ale to se změní asi dost brzy. První pomoc od kousání nehtů poskytnout umím."

Zasměje se. Vlastně za poslední hodinu nedělal nic jiného. "Myslím, že Dwight se šel taky převléknout, ale říkal, že je hned zpátky. S těmi opasky, které na sebe váže to má složitější, nemusíte vidět všechno. Ještě byste ho chtěli očumovat. Dost, že jste si vzali do parády mě." zazubí se. "Nehty si hlodat nehodlám, opravdu ne. Spíš budu potřebovat zastavit zrychlený pulz. Tak bys to měl jít hned nastudovat, jinak tě předběhnou profesionálové." rýpne si trochu. Potřebuje nějak zahladit svou počáteční nervozitu a nehodlá se jí jen tak vydat na milost. "Kam jste mi odvlekli Lexe?"

"Lexe? Toho obšťastňuje svou přítomností jednak Roman, což by nebylo tak zlé. Ale dle mých nejnovějších informací od dvorního fotografa se k nim přidal i Vojtěch s Vítkem. A kde je Vítek, tam nesmí chybět Gabriel. A kde je Gabriel, tam se motá i Motýlek. Docela ho lituju." pousměje se Kuba. "Tys to s náma ještě docela vyhrál, že jo Davide?" otočí se na jmenovaného. Ten jen mávne rukou.

"Ani bych neřekl. Je to prašť jak uhoď. Nechceš třeba napít nebo něco? Jestli jsi nervózní, tak to k tomu patří. Neřešil bych to, dokud bys nám tu nezkolaboval. Nehodláš omdlévat, ne?"

"Začínám Lexe litovat. S Gabrielem za zády si asi přípravu užije. Neměl bych se za ním vydat, abych ho trochu podpořil?" uculí se. Raději se přesune k posteli, kde má položený svůj oblek. Měl by se převléknout, aby potom všechno stihl. Ozve se zaklepání na dveře. "To bude Dwight, tak ho koukejte pustit, potřebuju tady někoho s chladnou hlavou." zazubí se. "Jo, napít bych se mohl. Dobrý nápad. Máme tu vůbec něco?"

"Železné zásoby." zazubí se Kuba a vytáhne placatku. "Panáka na kuráž. Domácí slivovička od tatínka." usměje se jako andílek.

David zavrtí hlavou. "Míša by neměl. A ty taky ne. Ještě máte s klukama ze včerejška dost zbytkáče v krvi. To by vám mělo vystačit až do večera." Přejde ke dveřím, aby vpustil příchozího. Jen k jeho překvapení to není Dwight. Zastoupí Vojtovi dveře. "Dál ani krok. Narušitele tu nechceme. Otočka a zmiz."

"David má pravdu, až takhle tvrdý opravdu ne. Tvrdý mám rád jiný." zazubí se. "Pro teď mi stačí voda. Davide, zabav mu to." Mrkne na Vojtu. "Jo, dalšího očumovatele tady mít nemusím. Zrovna se chystám svlíknout a tihle dva mi tady bohatě stačí."

"Pápá…" zamává David Vojtovi infantilně, než ho vystrčí ven a zabouchne mu dveře před nosem. Otočí klíčkem. "Tak se svlíkej, já zatím zabavím Kubovi ten šnaps, ať se mi líp kouká." zazubí se jako jelimánek a jde pacifikovat Kubu, který nemíní dát svou placatku snadno.

Protočí očima. "Bože, vy jste fakt všichni stejní. Radši mi hlídej toho Dwighta, jo? Vážně bych ho tady potřeboval. Vy se budete dívat a nakonec mi nepomůže nikdo." zamumlá si pod nosem. Přetáhne přes hlavu tričko, až potom mu dojde, že Kuba ještě stále neviděl jeho tetování. Natočí se trochu bokem, než se skloní, aby stáhnul kalhoty. Stačí, že veselí budí tenhle významný den.

"Neboj, jsem ti k službám." usměje se Kuba, a i David přikývne. "Od toho jsme tu, že jo. No a… moment, počkáááááááát. Ty blááááhooo, to tetovánííííííííí." v mžiku nechá placatku placatkou a sápe se k Míšovi, aby si ho obhlídnul. "Ukáááááá." pohopsává jako malej. "Pěkně prosím, prstíčkem hrabu."

David ho pozoruje se shovívavým úsměvem.

Uchechtne se. "Ani náhodou." Skloněný ke svým nohám má šanci ještě chvíli odolávat, ale je mu jasné, že to nebude jen tak zapomenuto. Ne, když už je jen ve spodním prádle. Tak se rozhodne ho ještě chvíli trochu napínat. Ohlédne se po Davidovi, který uzmul zapomenutou placatku a nedovolí si neusmát se. Napřímí se, aby se natáhnul pro kalhoty. "Hlavně po mě neskákej, vím jak moc práce dalo nažehlit to oblečení." zazubí se se zdviženým prstem jako by mluvil k dítěti.

"Ježiš, nejsem malej ne?" ohradí se Kuba dotčeně. David po jeho prohlášení vyprskne smíchy a placatku nenápadně zašoupne do pootevřeného šuplíku. Přejde ke Kubovi. "Hele, nebuď jak malej. Rychle se pokochej a šup, už moc času není. Lex nás nakrájí na nudličky, jestli bude mít pocit, že jsme zdržovali schválně. Tak šup. Kde má Míša motýlek? Já jsem profík, pomůžu mu radši já. Ty bys ho akorát poslintal." popožene Kubu dál a přidřepne k Míšovi. "Takže, ženichu. Pamatuješ si všechno, co je důležité? Jméno svoje a toho, koho si bereš a tak?" zeptá se pobaveně.

Zasměje se společně s Davidem. "Bryndáky jsme vážně neobjednávali…" protáhne dírkami kožený pásek a zacvakne sponu. "Koho si beru?" zeptá se nechápavě. "Já si někoho beru? Kdo jste a co po mě chcete?" zazubí se. "Pamatuju si snad všechno, co bych měl vědět." natáhne se po košili a začne zapínat drobné knoflíčky. "Motýlek je přece u Lexe. Honem ho přiveďte, bez správně uvázaného motýlka nemůžu nikam jít."

"Tak motýlka uvázat umím taky, a ženich by nevěstu neměl vidět před svatbou." pousměje se David." Než se otočí na Kubu. "Tak šup, skoč mu pro Lexe, ať to může vypuknout. Hele, Michale, jste si jistí, že zrovna Vojta je ten pravý, aby to tu uváděl? Víš jako, chápu, že už jste se vzali, takže je to jen takový divadýlko, ale Vojta?"

"Dělal jsem si srandu. Látkový motýlek je v šuplíku. Já myslel toho živého Motýlka." zazubí se. Strčí Davidovi do ruky manžetové knoflíčky. "Mohl bys, prosím? Mě to nikdy nejde zapnout." Zanaříká, když protáhne ruce i rukávy obleku. "A s tím Vojtou… mě se neptej. Vůbec nevím, co od toho čekat, protože Vojta nám nedal nejmenší šanci na výběr ani možnost k protestu."

"Jistě," přikývne. Vezme první knoflíček a začne ho zapínat. "Kubo, tak nikam nechoď." zavolá na něj a otočí se zase zpátky ke knoflíčkům. "Vypadá to moc dobře. A kdyby bylo potřeba, Vojtěcha zpacifikuju."

"Díky… a vůbec, kde mám toho svědka? Doufám jen, že teď nehustí do Lexe všechny svoje výhružné plány. Jasně mi je včera naznačoval." zasměje se. "Chudák Lex. Lituju ho. Nechcete se po něm jít někdo podívat a včas ho zarazit, aby mi ještě neutekl? Sice už spolu oficiálně jsme, ale nikdy nevím…"

"Lex je jen tak nevyděsí. To už bys mohl vědět." dopne poslední knoflík. "Motýlka zvládáš nebo ti ho mám uvázat já?" zadívá se na něj. "Vypadáš vážně úchvatně." usměje se. "Lex je strašný klikař."

"Nikdy si nemůžu být jistý tím, co z Dwighta vypadne za moudro." pousměje se. Sáhne do krabičky, aby podal Davidovi hedvábného motýlka. "Prosím, když už jsi v tom." zardí se. "Díky, ale raději se nebudu dívat do zrcadla. Proč myslíš, že je klikař? Ještě nedávno jste mi všichni tvrdili, že klikař jsem já."

Pokrčí rameny. "Kubo, skoč se podívat po Dwightovi. Že už jsme skoro hotoví, ano? A vytáhni Lexe ze spárů těch příšer, ano? Už by se měli pomalu chystat." pousměje se, když Kuba zmizí. "Víš, jak to je. Záleží jen na úhlu pohledu."

"Díky, Kubo." Usměje se. "Tohle tvoje slovíčkaření. Jdu do koupelny, trochu zkulturním hlavu a doladím detaily. Asi začínám být opravdu nervózní. Už aby bylo po. Všichni se opijou a my se vytratíme." Zazubí se.

"Jen jestli vás nechají." pokrčí rameny a zatočí motýlkem na prstu. "Tak hlavně nezapomeň na tohle."

"Jo, vidíš… to by byl průser. Tak prosím." Nadzvedne si límeček košile a lehce zakloní hlavu, aby měl David lepší přístup. "Určitě to zvládneš rychleji než abych se s tím mořil sám proti zrcadlu."

"Mám v tom docela praxi. I když… to se používá trošku jiný typ." pousměje se. Prsty šikovně zapletou uzel a během chviličky už upravují uvázaného motýlka. "Přesně tohle tomu chybělo." pousměje se a poodstoupí, aby si své dílo prohlédl. "Dokonalé."

"Pravda, v tom jsi odborník." usměje se škádlivě. "Dokonalé? Nechybí tomu něco?" začne se prohlížet zda není něco pokrčené nebo jak nemá být. "Je normální, že se cítím nervózní, i když už jsme svoji? Vážně z toho asi brzo zblbnu. Připadám si jak kráva před porodem." povzdychne si.

"Ne, je to perfektní." přikývne. "Asi jo, protože musíš teď čelit všem přátelům a rodině, nechceš se ztrapnit, chceš, aby tohle byl perfektní den. Máš důvod být nervózní." pokrčí rameny. "Záleží ti na tom. Kdybys kolaboval, tak stačí mávnout. Už tě vzkřísím, neboj." mrkne na něj.