Část čtyřicátá devátá

Část čtyřicátá devátá

---

"No tak, Myšičko. Dneska vůbec nechci vidět žádné smutné výrazy, ano? Víš, že pro tebe udělám cokoliv. I kdybych měl na kopec jít předtím a dovléct si tam štafle." usměje se. "No tak, zlato. Jestli vážně chceš, tak to nějak vymyslíme. Ano?"

Zkroutí hlavou. "Jde to udělat tak, jak jsi řekl. A je to… logičtější. Pokud ti nevadí, že strávíme venku celý den. Opravdu nevím, jak bych se s vozíkem tlačil do kopce." Pokrčí s úsměvem rameny. "Žádné štafle." Vtiskne mu omluvný polibek.

"Nevadí. Vždyť je hezky." usměje se. "A pobyt na čerstvém venkovském vzduchu rozhodně není na škodu. Musíme mít do zásoby, než se zase vrátíme do města. Nějak to spolu vymyslíme, ano?"

Přikývne. "Uvidíme, až na to přijde…. potom s tím něco vymyslíme." Usměje se a vděčně pohladí Lexe po tváři. "Když o tom mluvíš, tak se mi tam vůbec nechce vracet… tady je tak kráááásně." Protáhne spokojeně. "Tak co… půjdeme jim dělat společnost?"

"Už to asi patnáct minut bude." Připustí neochotně. "Budeme sem pravidelně jezdit na dovolenou, ano? Jedna dovolená tady a jedna nějaká pořádná exotika. Musím tě vzít někam k moři." usměje se. "Vím, že ses v něm ještě nekoupal. To zkrátka musíme napravit. Uděláme si seznam, co všechno musíme podniknout." zazubí se. "Člověk si má užívat, dokud je mladý."

"Je to tady opravdu moc fajn. Navíc, když se k tomu ještě vážou i tak příjemné vzpomínky. A myslím, že by ti to Ralf neodpustil, kdyby ses tu už neukázal. A když jsi mou nabídku na dovolenou v Egyptě v lednu odmítl, tak jsem tam ještě stále nebyl, jen co je pravda." Uculí se. Neochotně se z Lexe skulí. "Takže zase do víru houfu lidí?

"Egypt mě moc neláká, Myško. Co vybrat nějakou jinou destinaci s mořem. Afriky jsem si na nějaký čas užil skoro až moc." Vtiskne Míšovi polibek na nos. "No tak, neber to tak tragicky. Pak se jim ztratíme a noc je celá jen naše." Trochu ztlumí hlas. "A pomiluju tě k smrti." uculí se.

"Dobře… tak pojedeme jinam. Moře v Egyptě není jediné." Pousměje se a jeho úsměv se ještě víc roztáhne, když dostane polibek. "Už jsem ti říkal, že všechny tvé plány jsou vždycky tak skvělé? Podal bys mi prosím oblečení?"

"Já vím. Bude to tím, že já sám jsem skvělý a mé plány nemohou být jiné." usměje se sebevědomě. "Oblečení? A co to je?" zahraje si na hloupého a zmateně se rozhlédne. "To je nějaké sprosté slovo, že ano?"

"Sprosté slovo… ano." Zazubí se. "Ale pokud na sobě nebudu mít několik kousků sprostých slov, tak odmítám odejít z tohohle pokoje a nepočítej s tím, že bych tě pustil." Zatváří se nanejvýš vážně. "Mě by to nevadilo, ale lidi dole by si nás potom dali na stříbrném podnose."

"Prosímtě…" zasměje se pobaveně. "Kdo říká, že bychom tak vyšli z pokoje? Jen jsem si říkal, že ještě takových patnáct minut navrch by mi nevadilo… co myslíš ty?" usměje se. "Oni to bez nás určitě ještě chvíli vydrží. Alkoholu je tam víc než dost."

"No… já nebyl ten, kdo říkal, že bychom je tam měli nechávat dlouho samotné… ty ses chtěl hned převléknout a jít. Já byl ten, kdo ukecával alespoň deset minut." uculí se nevinně. "Já si totiž myslím, že dokud bude co jíst a pít, že si ani nevšimnou, že chybíme."

"No, vidíš. A teď se to hezky otočilo." usměje se spokojeně. "Takže ještě chvilku?" usměje se a pohodlně se uvrtí. "Musíme nabrat síly."

Svalí se zpátky na postel a usměje se. "Tak ještě chvíli. Víš, že tobě neodmítnu. Ne takovou nabídku." Překulí se na břicho a vzepře se na rukách, aby se mohl naklonit k Lexovým rtům. "Vím o jednom příjemném nabíjení baterek."

"Vážně? A ty potřebuješ nabít baterky?" usměje se a natáhne se, aby na chvíli spojil jejich rty. "Mě nikdy nebylo líp. Mám tu tebe, někde tady jsou i naši přátelé a rodina a tak nějak je to všechno zvláštně osvobozující. Jen ještě čekám, jestli si otec nakonec nepostaví hlavu a neudělá nějakou velkolepou scénu."

"Já ne, ty jsi mluvil o nabírání sil." uculí se. "Tak asi oba počítáme s tím, že se něco stát musí… to by potom nebyla pořádná svatba, že… ale tajně doufám, že to bude v pohodě. Neříkal jsi, že po obřadu pojedou pryč? Ještě je tu vlastně společná svačina nebo večeře… nebo jak to nazvat." Usměje se. Skloní se k Lexovi a políbí ho. "Nic se nestane, bude to v pořádku, uvidíš." Pohladí ho s úsměvem po tváři.

"No, nejsem si tím tak docela jistý, ale je pravda, že teď otec nic nezmůže, když už jsme stejně partneři." pousměje se. "Bude to snad v pořádku, když to říkáš ty." Přejede prsty po jeho tváři a usměje se. "Nevím, co bych si bez tebe počal."

"Přesně tak, už jsme svoji a já to nehodlám měnit ani kdyby se tvůj táta stavěl na hlavu. Tak to ber jako fakt. Navíc tu je spousta lidí, kteří na tebe nedají dopustit. Určitě by se nedostal ani ke slovu." Uchechtne se. "Nevím, kde bych teď byl, kdybych tě neměl." Odpoví mu podobnou větou. Vtiskne jemný polibek na čelo a sklouzne na rty, aby do něj dal svoje pocity. "Takže jsem rád, že jsme se našli."

"No, kde bys byl… vyhlížel bys doma, kdy se ti vrátí záchranář z mise. Fuj, to bych asi nedával." pousměje se. "Bude to mít těžký… jeho budoucí partner. Nebo někoho má?" zeptá se zvědavě.

"Popravdě si to taky neumím moc představit." Ošije se. "Třeba bych ho ani nevyhlížel… třeba by všechno dopadlo úplně jinak…" pousměje se. "A jestli někoho má? To je otázka do pranice, když se před pár dny vrátil z mise. Můžeš se ho zeptat."

"Raději ne. Někdo na tyhle otázky bývá dost citlivý." uculí se. "Třeba bychom se potkali jen později a za jiných okolností. Stejně pro tebe nebyl Alex dost dobrý." řekne s nádechem samolibosti.

Pobaveně se zasměje. "Samozřejmě, že ne, když jsi tu ty. Ty jsi pro mě totiž ten nejlepší na celém světe." Políbí ho. "Kdo ví… nechci nad tím fantazírovat, jsem rád, že tě mám tam, kde jsi. Původně jsem totiž uvažoval nad tím, že zase odjedu..."

"Chtěl jsi odjet? Zpátky do Anglie?" zadívá se na něj. "Tak to jsem rád, že jsi to nakonec neudělal." pohladí tvář a přitáhne si Míšu do pevného objetí. "A teď už máš smůlu, protože já tě nikam nepustím."

"Nebyl jsem si jistý kam, ale ano, chtěl. Naše firma má víc poboček…" Usměje se. "Teď už bych byl blázen, kdybych šel někam bez tebe." Opětuje pevné sevření a spokojeně zavře oči. "Vážně jsem s tebou moc šťastný."

Líbne Míšu do vlasů. "To je moc dobře, Myšičko. Moc dobře." usměje se a jemně přejede dlaní přes záda. "Čekal jsem na tebe dlouho, ale stálo to za to."

"Řekl bych, že sis mohl vybrat lepšího, ale strašně bych si protiřečil a ty by sis mě dal k večeři." Uculí se. "Tak co, půjdeme se předhodit té smečce dole? Čím dřív půjdeme, tím dřív jim budeme moc utéct a už se nemůžu dočkat až se tu budeme moct zamknout a zabarikádovat."

Usměje se a své sevření povolí. "Máš pravdu. A já už se nemůžu dočkat svatební noci." Přitáhne si Míšovu ruku, aby vtiskl do dlaně polibek. "Víš, že takové řeči od tebe slyším hrozně nerad. A taky by mě mohly rozčílit." pousměje se. "Nikdo lepší neexistuje."

"Já taky ne. A rozčílit tě nechci. Nikdy." Vydechne. Skulí se na kraj postele. "Ale teď už mi vážně podej to oblečení. Měli jsme si jít vysypat jen rýži… už nás určitě podezřívají."

Avadonec