Část čtyřicátá první

Trochu nervózně se ošil na sedadle Lexova auta. Měli namířeno na nedělní oběd u jeho rodičů. Z Francie se vrátili teprve před pár dny a nejdřív potřebovali urovnat všechny věci, které ve spěchu zanedbali. Až potom se mohli vrhnout na další plány. Stále ještě však nebyl ve své kůži. Malá Sofinka mu chyběla víc než by si chtěl připustit. Stávalo se mu, že se v noci budil a chtěl se jít podívat jestli se třeba neodkopala. Pořád u nich sice někdo byl, takže o hluk jako takový bylo postaráno, ale chybělo tomu to dětské žvatlání. Mrkne na Lexe soustředícího se na řízení a vzpomene si na seznámení s Alexandrou. Nakonec to nebyl takový trapas. Usměje se.

---

"Copak? Nervózní?" na krátkou chvíli se otočí od volantu k Míšovi. "Jak odhaduješ reakce vašich, až jim to řekneme?" Po návratu z Francie se domluvili, že už by měli oznámit všem, že se vzali. Dokonce si i domluvili datum oslavy a Ralf jim přislíbil rezervaci statku. Ještě sice bylo to slavné datum daleko, ale je třeba informovat zúčastněné s předstihem, aby si na tu slávu mohli vzít v klidu volno. Roman to vzal celkem v klidu se slovy, že něco takového stejně čekal. Že se tvářili až moc spiklenecky a že by byl debil, kdyby si nevšiml prstýnků, které oba začali nosit. "Říkal jsem si, že bychom mohli potom večer něco podniknout, kdyby se ti chtělo. Na zahnání těch tvým chmur." usměje se a na chvíli položí dlaň na Míšovu, kterou má volně položenou v klíně. "Jsi nějaký smutný, Myšičko."

Zavrtí hlavou. "Nervózní nejsem. A reakce mých rodičů si raději nechci ani představovat. Zabijou nás. Máma nás nakrájí do guláše." zazubí se. "Už jen proto, že jsme to zatajili a vzali se bez přítomnosti někoho dalšího. Ale jsem rád, že to nakonec uskutečníme. Na statku to bude úžasné." zasní se do představ, které si z Německa přivezl. "Podniknout?" zeptá se zvědavě. "To nic není, jen jsem si zase vzpomněl na malou. Zvykám si, že mě nikdo tak mlaskavě nepusinkuje a netahá za vlasy." uculí se.

"Tos měl říct rovnou. Pusinkovat a tahat za vlasy bych tě zvládnul taky." pousměje se. "No, popravdě se vašich začínám tak trošku bát. Spíš nakrájí do guláše mě, protože to byl spíš můj nápad." zabočí do ulice, kde Míšovy rodiče bydlí. "Říkal jsem si, že bych tě zkusil trošku rozveselit. Bude to překvapení."

"Tak večer, ano? A mám se začít bát?" zeptá se se zájmem. " Víš, že zbožňuju tyhle tvoje tajný nápady. Neboj se, já tě budu bránit vlastním tělem. Xitt nás určitě bude chtít taky zakousnout. Nebo alespoň mě. A u nás se nikdy násilí nepraktikovalo. Víš jak se to říká. Pes který štěká, nekouše. Tak nějak bych to viděl i u mých rodičů." uculí se.

"No, to zjistíme, Myško. A dřív než by bylo milé." zajede ke krajnici a stočí volant, aby zaparkoval. "Xitta se nebojím, mám plnou kapsu pamlsků. Kdyby něco, tak ho uplatím." mrkne na Míšu, když konečně vypne motor spokojený s tím, jak zaparkoval. Natáhne ruku a pohladí svého manžela po tváři. "Myslím, že po počátečním šoku to bude v pořádku. A večer tě vezmu na výlet, ještě uděláme dobrý skutek a tobě se snad zase rozsvítí oči." Dobře si všiml, jak je Míšovi smutno. Chápal ho. "Tak, jdeme do jámy lvové."

"Uvidíme, jak to vezmou. Snad dobře. Takže pamlsky? Já si říkal, co to cítím." zazubí se. Nakloní se, aby si ukradl pár polibků ještě předtím než vystoupí. "Tak na výlet se budu moc těšit. Pokud to rodiče nevezmou dobře, tak to bude jediný světlý bod dnešního dne." mrkne na něj. "Pojďme, ať to zbytečně neoddalujeme."

Přikývne a vystoupí, aby Míšovi přistavil vozík. "Jdeme, než k tomu ještě přidáme pozdní příchod k obědu." usměje se. "Myšičko, už jsi přemýšlel o tom domě, co bychom si postavili? Já… no, jeden můj známý z realit mi dohodil celkem pěknou parcelu za městem. Říkal jsem si, že třeba zítra… bychom se tam mohli zajet podívat…" vychrlí na něj, ještě než projdou brankou k domu. "Já jen, abys měl případně nějaké pozitivnější myšlenky."

Překvapeně na Lexe pohlédne. "Popravdě nebylo zase tolik času o tom rozmýšlet… odjezd do Francie a tak, ale… nějaké nápady bych třeba měl, jen jsem ještě neviděl ty tvoje návrhy." vydechne. Lex si vždycky umí vybrat správnou chvilku. "Takže… pozemky asi shlédnout můžeme." přitaká souhlasně. Začne se shánět po klíčích, které si určitě bral. Xitt není v dohledu, takže je buď uvnitř v domě nebo je příliš zaneprázdněný.

"Ukážu ti je třeba hned zítra. Podíváme se na ně a ty si jako můj největší mazlíček můžeš diktovat, co bys chtěl. Xittovi navrhnu super boudu, ale do toho mi nebude smět kecat. Jen ty." pousměje se. Sleduje Míšu a čeká, až najde klíče. "Nemám zazvonit? Stejně nás čekají."

"Bude lepší, když na nás nebudou připravení." uculí se. "Boudu? Pro asistenčního psa? Myslím, že tě bude milovat. Stejně jako veterinář, mimochodem, musím vás určitě seznámit." prohodí jakoby nic. "Jsem moc zvědavý, vážně. Znám tvoje práce a věřím, že i tohle bude výjimečné."

"No, co? Co když třeba někam pojedeme, necháme ho na zahradě a ono bude z ničehož nic pršet. Kampak se asi schová, hm? A u domu, kde je pes musí stát bouda. I kdyby jen na okrasu." začne se hájit. "Já se veterináře nebojím. Pokud nebude mít velkou jehlu." zazubí se. "Hledej, klíče, protože jinak přijdeme o ten moment překvapení tak jako tak. Uvidí nás z okna, když tu budeme stát dlouho."

S vítězoslavným úsměvem vyhrabe klíče ze dna batohu. "Už je mám." zacinká jimi ve vzduchu a hned začne hledat ten správný. "Fajn, tak boudu na okrasu. Jsi tak praktický." pošle mu vzduchem pusu a uculí se. "Tak prosím, pane." otevře dveře a nechá Lexe projít jako prvního.

"A pro stavy nouze." doplní, než projde dovnitř a začne se zouvat. "Ty vůbec nemáš smysl pro absurditu. A bude s věžičkama." zazubí se spokojeně. "Takovej malej hrad."

"Ano? Abys mě mohl zavřít do nejvyšší věže? Tak na to se neskutečně těším." Vjede dovnitř, aby zavřel a nepouštěl ven teplo. Přeci jen není pořád teplé počasí. Jako na povel se rozevřou dveře vedoucí do obýváku i jídelny. "Ahoj mami." nasadí zářivý úsměv.

"Když se vyjdeš do psí boudy, proč ne." s úsměvem se otočí. "Zdravím, Moniko, máte se dobře?" usměje se. Sundá kabát a pověsí ho na věšák. "Myško, bundu, pověsím ti ji." natáhne k němu ruku.

"Ahoj kluci. Děkuji za optání, máme se dobře. A vy? Jen záříte." usměje se na ně od dveří. "Pojďte do obýváku, je tady tepleji než v chodbě."

Míša sundá svou bundu a podá ji s úsměvem Lexovi. "Děkuji." Jejich prsty se během předávání dotknou, mrkne a něj. Dnes bude opravdu zajímavý rozhovor. Je zvědavý, jak dlouho jim ty úsměvy vydrží.

Pověsí Míšovu bundu a zamíří za ním do obýváku. "Něco tu moc krásně voní." usměje se. Pozdraví Míšova otce a usadí se vedle něj na gauči. "Půjdeš za mnou, Míšo?" hodlá tomu čelit ideálně s Míšou co nejblíž.

"Oběd bude za chvíli hotový a připravený k podávání. Doufám, že jste moc nejedli." zasměje se Monika od sporáku. Stůl už má prostřený.

"Alexandře." kývne na Lexe Míšův otec a on jen protočí očima nad tím oslovením.

Nakloní se k Lexovi a přikývne. "Vždycky vedle tebe." položí svou dlaň na jeho koleno.

"Míša chtěl, ale já mu v tom zabránil." zalže okatě. Otočí se na Míšova otce. "A jak to jde v lese? Roman říkal něco, že je vždycky zmrzlej jako… no, to snad ani nemůžu citovat." pousměje se. "Nechcete s něčím pomoct, Moniko? Rád přiložím ruku k dílu." Sevře Míšovu ruku, jemně si ji přitáhne a pohladí palcem.

Míša se podívá na svého otce, jak jen pokrčí rameny. "Takhle v zimě je to mnohem horší, člověk nemá zmrzlé jen ruce, přesně jak říká Roman." zasměje se.

Monika se přitočí od kuchyňské linky, ještě předtím stáhne hrnec z plotny. "Není třeba, už je hotovo. Takže až budete připraveni jíst, tak můžeme začít. Co vám nabídnu k pití? Michale…" otočí se na svého syna. "Děje se něco? Sedíte tu oba jak na trní."

"To chápu. Takovou práci si takové kancelářské krysy jako já ani nedovedou představit." pousměje se. "Jestli můžu poprosit, jen trochu vody." Pevně sevře Míšovu dlaň. "Možná bychom měli nechat nějaké vážnější řeči až po obědě."

Míša sleduje svou mamku jak se otočí, že vezme sklenici a natočí alespoň pro teď Lexovi požadovanou vodu, když se zarazí. Pobaví ho to. Vidí se v ní víc než by třeba chtěl, ale povahou se svým rodičům opravdu nezapře. "Vážnější řeči? Něco se snad stalo?" zpozorní a otočí se k nim zpátky čelem. Stejně tak i hlava rodiny dosud sedící na pohovce proti těm dvěma, na ně zvědavě pohlédne. "To by mě upřímně taky zajímalo. Už jen z toho, jak to Lex pronesl."

Michal mrkne na Lexe, co on na to, protože teď už se z toho asi jen tak nevyvlíknou. Jen neví, za jaký konec by to měli vzít.