Část třicátá třetí

Usadil se ve velkém obýváku na pohovku, aby si k sobě přitáhnul malý konferenční stolek, na kterém měl rozloženou práci. Lex cosi kuchtil v kuchyni, takže na sebe skoro i viděli, když se trochu naklonil. Příjezd do Francie byl podle očekávání ve znamení divokého seznámení s novými příbuznými. A i když ho uchvátil celý dům, tak emoce, které vířily kolem nich, když se zjevili mezi dveřmi, nějakou fascinaci úplně přebily. I když přilehlá zahrada lákala k procházkám nebo jen rozjímání. Musel uznat, že Lexova sestra měla stejně skvělý vkus jako její bratr. Malá Sofie právě spala ve vedlejším pokoji, takže využili chvilky klidu, kterou dům nabízel. "Kde je vůbec Ben?" zamračí se trochu, když zavolá na Lexe do kuchyně. Nikdo se nezmínil, že někam jde. I když ten výrostek si dělal doslova co chtěl. Nemluvě o slovech, která vypouštěl ze svých úst, kdykoliv byl v jejich přítomnosti. Rozuměl jim už po pár hodinách, co zde byli, protože je opakoval tak často, že se nedalo je zapomenout. Pokud se Lex bál, že nebude rozumět francouzsky, tak v tuhle chvíli mu jeho chabá slovní zásoba stačila, protože malá Sofie sama teprve začínala žvatlat a s ostatními lidmi se domluvil buď anglicky nebo zaskočil Lex, pokud mu na mysl zrovna nepřišlo to správné slůvko.

---

Lex vyjde z kuchyně s utěrkou v ruce. Opře se o dveře a zadívá se na Míšu. "Já jsem rád, že tu není. Je u nějakého kamaráda, učí se na nějaký test nebo co. Aspoň doufám. Hodláš pracovat ještě dlouho, lásko? Za chvilku bude večeře hotová."

"Já vlastně taky, ale pořád je lepší mít přehled, kde se přibližně nachází, aby potom člověk snadno vydedukoval, co kde provedl." zakroutí hlavou. "Ani nehodlám, už mě to nebaví." dvojitým kliknutím uloží práci a notebook zaklapne. "Máš tam něco na připálení či podobné nehody?" Zvedne ruce nad hlavu, aby se trochu protáhnul. "Jsem zničený a potřebuju pomazlit. Můžu ti trochu nabít baterky, když budeš chtít." Usměje se na něj zářivě.

"Právě jsem hodil lasagne do trouby, takže máme chvilku času. Dobít baterky, hm?" pousměje se. Odlepí záda ode dveří a zamíří k Míšovi.

S úsměvem si ho k sobě přitáhne tak, aby mohl uvěznit rty do polibku. Prsty pohladí ztuhlou šíji. "Vím, že je to hrozně sobecké, ale musíme využít i takové chvilky klidu." řekne mezi polibky.

"Mně se tohle tvoje sobecké chování strašně líbí." nechá se stáhnout na Míšu a polibek hladově oplatí. "Víš, že bych nevynechal chviličku na pomazlení. Večer zamknu Bena v pokoji, uspíme Sofii a pak se zamkneme v ložnici a…" skloní se k Míšovu uchu v úmyslu pošeptat mu, co dál má ještě v plánu. Vyruší ho příval velmi rozhořčených francouzských slov ode dveří. Zasténá a opře si čelo o Míšovo rameno. "A máme po klidu."

"Ale ne." zasténá Lexovi do ohbí krku. "A to moje fantazie začala zrovna pracovat." povzdychne si. "Každopádně když ses zmínil o Sofii a uspávání, tak bychom jí měli jít vzbudit, protože jinak jí do postele budeme dostávat dvě hodiny jako posledně…" ještě má v živé paměti, jak si malá postavila hlavu a odmítala se nechat ukonejšit ke spánku. Bylo to pro ní stejně těžké jako pro ně.

"Já ti to pak dopovím, ano?" usměje se, pohladí tvář a pomalu se zvedne. Vymění si s Benem pár slov francouzsky a zamračí se. "Skočím vzbudit Sofii. Před ní se snad bude Ben trošku krotit, ano?" zadívá se na Míšu. "Můžu tě tu chviličku nechat?"

"Tak to nezapomeň." Věnuje mu úsměv. "Myslím, že to nějak zvládneme, já si zatím pobalím tu práci, aby tu bylo dost místa." ukáže na nepořádek, který způsobil všemi papíry kolem sebe.

"Na to nezapomenu, když to mám v plánu převádět do reality." zamíří ke dveřím a ještě se na Míšu otočí, aby se pousmál.

Ben zůstane stát přesně tam, kde stál, když uviděl svého strýce s tím chlapem. Nelíbí se mu ani trošku. Zamračí se a založí si vzdorně ruce na prsou.

Vrátí Lexovi pousmání ještě než zmizí za dveřmi a potom se otočí. Nevycházeli s Benem zrovna nejlíp. Přesně jak Lex předpokládal. "Něco se ti nezdá?" zkusí anglicky na jeho postoj. I když Benovi se s ním moc mluvit nechtělo. Do teď ho častoval nadávkami, které úspěšně přecházel.

Sjede ho pohledem, posuzujícím a velmi nespokojeným. "Jo, ty!" odpoví taktéž v angličtině. "Nechápu, co na tobě strejda vidí." ucedí nakvašeně.

Přesně tímhle pohledem ho častoval pokaždé, když se Lex nedíval. "Tak se ho zeptej, když tě to tak zajímá?" odvětí normálně. Nechce se s ním hádat. Stačilo, co si musel zažívat Lex. Začne skládat papíry podle svých značek, aby později nemusel dohledávat co kam patří.

"Víš, co mě zajímá? Proč ses pověsil zrovna na něj." zamračí se a sjede Míšu jedovatým pohledem. "Co ty mu tak můžeš nabídnout?"

Přimhouří oči. Odloží papíry na hromádku k notebooku a otočí se k Benovi čelem. "Co bys zrovna ty o tom mohl vědět? Pověz mi, co ty vlastně víš o svém strýci?"

"Rozhodně víc, než si myslíš. Vím třeba, že je sice hodný, ale i dost hloupý, aby naletěl kdejakému parchantovi." přimhouří bojovně oči. "A je mi jasný, že ty ho prostě jen využíváš. Je to ubohý."

"Hodný opravdu je, to s tebou musím souhlasit. Ale říká se využít a odkopnout, ne?" zamračí se na něj. "To bys ho měl asi varovat, když to víš tak jasně." Hlavně se nenechat vyprovokovat. Opakoval si to v hlavě stále dokola, ale věděl, že jeho úsilí bude jednou zmařeno a jeho pohár trpělivosti přeteče.

"Na to už jsi ho až moc oblbnul." zavrčí popuzeně. "Víš, co si myslím? Ty se ho prostě budeš dál držet, protože kde bys sehnal někoho další, kdo by chtěl být s tebou. S tím krámem, co s sebou pořád taháš, to asi není snadný, co? Někoho sbalit."

Tak teď už se na něj mračil opravdově a nesnažil se to vůbec skrýt. Nadávat mu mohl jak chtěl, ale navážet se do něj a Lexe nebude. Potom se zasekne. Zavrtí hlavou. "Máš pravdu, není to snadný." Odvrátí se od něj, aby se přesunul na vozík.

"Ještě, aby bylo." ucedí. "Časem na to přijde. Dojde mu, že ho jen využíváš. Našel sis bohatýho chlapa, aby ti usnadnil život s tou… tou věcí." mávne zhnuseně rukou k vozíku. "Nebo tě možná jenom lituje, protože jsi jen chudáček, krypl, co je odkázanej na jiné. A pokud možno bohaté, co?"

Tohle zabolí. Zasáhne ho to přesně v tom místě, kde to zasáhnout mělo. Kde je Lex, aby ho zachránil? Jenže Lex tady nemohl být pořád, aby ho tahal z takových věcí. Měl by se tomu postavit, ale najednou si přišel jako nějaká bábovka, že si nechává říkat od takového výrostka takové věci. Jenže neměl sílu na to, aby mu ublížil stejným úderem. To nebylo v jeho povaze. A už vůbec ne, když to byl příbuzný… "Jistě, co by taky jiného mohl dělat takový krypl, jako jsem já." Zahledí se mu zpříma do očí, ale uvnitř něj se to celé otřásá.

"Konečně jsi to pochopil." ušklíbne se a na jeho obličeji se usadí zlý úsměv. "Tak co kdybys nechal naši rodinu na pokoji. Nehodil by ses k němu, ani kdybys nebyl… tohle." mávne rukou k němu.

"Rád takhle ubližuješ všem kolem sebe?" zkonstatuje těžce. Má co dělat, aby… ne, nebude brečet. Bolí to hodně, ale nemůže tomu klukovi ukázat svoje slzy, protože to je přesně to, čeho chce celou dobu dosáhnout. "Nezajímá tě ani jestli je tvůj strejda třeba šťastný? Jde ti jen o to, že se k vám do rodiny dostal nějakej krypl?" vyplivne na něj úsečně.

"A jak zrovna ty víš, že je šťastný?" zavrtí hlavou. "Jakoby o to šlo. Jak jsi řekl, je hodný. Nikdy by ti neřekl, že ho štveš, protože si myslí, že se ubližovat nemá. Proto málem špatně skončil s Horstem. A ty nebudeš o nic lepší."

Sklopí na okamžik hlavu ke svým kolenům. V něčem měl možná pravdu. Ale nemyslel si, že by s ním Lex mohl skončit špatně. Nebo ano? Natáhne se pro své věci, aby si je uložil na klín. "Myslím, že šťastní lide se nedokáží tak snadno přetvařovat. A pokud ano, tak je tvůj strýc opravdu dobrý herec." odvětí tiše.

"Chodil do dramaťáku." ušklíbne se. "A prý býval zatraceně dobrý." s vítězným pohledem sleduje, jak strýcův milenec vyklízí poraženě pole.

Zamyslí se nad tím. Ale přijde mu to jako totální hovadina. Kdyby to Lex hrál, tak s ním neplánuje budoucnost, společný dům. Nežádal by ho o ruku. Ne, tohle byl jen psychický nátlak, který ho měl dostat z téhle rodiny. Zavrtí hlavou. "Tohle všechno, co říkáš… ať je to pravda nebo ne. Ty nemáš právo na to, abys mě vyhazoval." Roztřesené dlaně schová pod notebook na svém klíně.

"Ale tohle vůbec nebylo vyhazování. Tohle bylo upozornění. Ani zdaleka ještě nemáš vyhráno." otočí se na patě a zamíří po schodišti nahoru do svého pokoje.

Unaveně se ohlédne po odcházejícím Benovi. To mělo být přátelské varování? Život nemohl být ani jednou bez problémů. Vždycky se objevil nějaký článek, který to narušoval. Setře hřbetem ruky zbloudilou slzu, která se najde cestu ven. Měl by se jít uklidnit do pokoje.

Lex se s Benem mine na schodišti a ten jeho výraz se mu moc nelíbí. Kdyby nedržel v náručí Sofii, nejspíš by si ho zastavil. Takhle ho jen upozorní, že je večeře za patnáct minut a ať se kouká dostavit dolů. Pak sejde do obýváku.

Dovolí si na chvíli zavřít oči, aby to trochu vydýchal. Lexův příchod zaznamená jen letmo. Odkašle si, přitáhne notebook víc do klínu, aby ho někde cestou neshodil ze svých nohou na zem a odlepí se konečně z místa. Pousměje se na malou v Lexově náruči, potom stočí pohled na Lexe. "Skočím si to zanést a hned budu zpátky…" zamumlá jen.

"Dobře." usměje se na něj. "Ale pospěš si. Večeře bude za chviličku." upraví si drobka v náručí. "Pomůžeš strejdovi s vařením?" zazubí se na ni a zamíří do kuchyně.