Část třicátá sedmá

dosud s Benem měl, uběhl již nějaký čas. Neměl nejmenší tušení, co Lex Benovi řekl, když si s ním šel promluvit, ale zřejmě to zabralo. Už nebyl atakován nadávkami a výhružkami. Teď už převládaly jen pohledy a ty se daly snadno nevnímat. Čas letěl jako zběsilý a doba sžívání se s novou domácností se prodlužovala a utužovala. Mrkne na Lexe, kterého zase přistihne, jak se na něj dívá. Odvrátí se a usměje na drobka sedícího v sedačce, když mu malá málem spolkne i tu lžíci. "No, no, no, nikdo ti to přeci nesní."

Usměje se. Rád pozoruje Míšu se Sofií. Dokázal by si představit Míšu jako tatíka od rodiny. Pousměje se tomu nápadu. Odloží příbory a zadívá se na Bena. Zkusit se má všechno. "Bene? Co bys řekl, kdybychom si po obědě něco zahráli? Společně?" zadívá se na Bena a po očku se zadívá na Míšu, jestli rozuměl a jestli ho za ten nápad nezabije.

---

Překvapeně zvedne pohled od svého talíře, odloží svůj příbor a zase se chopí malé lžičky. Přemýšlivě se zahledí na Lexe. Nějaká poťouchlost? Přejede pohledem na Bena a zase zpátky na malou Sofii. Tak tohle bude asi zajímavé.

Usměje se a s neochvějným optimismem se podívá na Bena. "Naučím vás poker, co říkáš?" Netuší, jestli ho Míša umí nebo ne, ale rozhodně by to mohlo být zajímavé. "Ale klidně dáme i žolíky."

Takže karty? "Žolíka zvládnu, ale poker nevím… Když nám to vysvětlíš." pokrčí nenásilně rameny. Mohlo by to znamenat nějaký pokrok v komunikaci. Sice mu karty nikdy nešly, ale prohrávání není někdy od věci.

"Že jsou tu děti, tak nebude svlíkací." usměje se na Míšu. "Ten si zahrajeme až večer." přislíbí česky, aby mu Ben nerozuměl. "Takže, co ty na co?" upře na Bena tázavý pohled. Ten velmi neochotně přikývne. Lex se na Míšu vítězně usměje. Rozhodně je to pokrok. "Tak po obědě. Dojíme, sklidím nádobí a pustíme se do toho."

Uculí se. "Tak fajn. Já souhlasím." Přikývne souhlasně. "Postarám se o malou." dodá ještě. Dovolí si jeden pohled věnovat Benovi, který se tak podivně tváří, ale není to vyloženě odpor, takže je to opravdu dobrý tah.

"Využijeme chvilky, kdy po obědě spí." vstane Lex velmi spokojený s vývojem situace. "Bene, najdeš karty? Nemám tušení, kde je máte." Usměje se, když Ben přikývne a vstane od stolu. Když zmizí vedle v pokoji, přesune se Lex k Míšovi, aby mu jemně pocuchat vlasy. "Necháme ho párkrát vyhrát a bude to v pohodě."

"Zrovna jsem přemýšlel o tom samém." zazubí se. "Ale nejdřív chci pusu, abych mohl líp hrát nešťastného až budu prohrávat." Stáhne si ho k sobě, políbí na rty a odtáhne se, aby dojedl svůj oběd a mohl si vzít malou na klín. Ta vůči jeho vozíku nic nenamítala. Mohla díky tomu sedět strejdovi na klíně a tahat ho za jeho dlouhé vlasy.

"Lásko, hrát to budu já. Ty prostě jen budeš prohrávat." usměje se a rychle se ztratí z Míšova dosahu. "Ale neboj, večer tě odškodním. Znáš to neštěstí ve hře, štěstí v lásce." mrkne na něj a začne sklízet ze stolu.

"Ty drzounku!" zavolá za ním pobaveně, jasně mu ten rychlý úprk prokoukl. "Aby ses ještě večer nedivil." vyplázne na něj dětinsky jazyk. "Dneska budu spát asi u Sofinky, myslím, že bude ráda." zazubí se.

Pokrčí lhostejně rameny. "Když budeš rád i ty, nemám důvod ti v tom bránit. Hlavní je, abys byl spokojený s výběrem nocležníka ty." usmívá se, když sbírá špinavé nádobí ze stolu. "Chutnalo ti?"

"Já vím, já vím. Zase jdu proti sobě." uculí se. "Moc. Jako vždy to bylo dokonalé, pane kuchaři." nemůže si na nic stěžovat. Lex mu padl s jídlem do noty pokaždé, když vařil. "Možná za to večer dostaneš odměnu." Byl rád, že spolu mohou mluvit i česky, protože netušil, jak by se na jejich vybavování tvářil Ben.

"Jak, když budeš spát u Sofie?" zadívá se na něj pobaveně. "Na dálku? Nebo mi necháš odměnu pod polštářem?"

Tlumeně zavrčí. Zase se dostal do stejné pasti. Občas nechápal, jak všechno dokázal Lex překroutit v jeho neprospěch místo aby se chytil. "Jak myslíš, jak myslíš." zakroutí hlavou, ale nepřestává se usmívat. "Pojď, drobku, mrkneme se, co dělají hračky." vytáhne si malou ze židličky a přitiskne si jí na sebe. Dětská tvářička se namáčkne na jeho, jak dostane mlaskavý polibek.

"Myslím, že asi začnu žárlit." opře se dlaněmi o stůl a pozoruje Míšu s malou. "Není ti někdy líto, že vlastní děti mít nikdy nebudeš?" zeptá se najednou. Ani neví proč.

"To bys měl, mám tady malou nápadnici." usměje se vážně. "Vlastně… byl jsem smířený s tím, že vlastní děti nikdy mít zřejmě nebudu. Tohle je… nebudeme se o tom raději bavit, ano? Ne teď, prosím." zavrtí hlavou a uhne pohledem. Teď mu to bylo líto, když dostal takovou šanci, alespoň pomoct hlídat. Malá mu přirostla k srdci víc než by čekal.

"Promiň, lásko. Nechci, abys byl smutný." zadívá se na něj. Přejde k němu, pohladí malou po vláskách a Míšu políbí na tvář. "Usměješ se na mě?" zadívá se na něj prosebně.

Neví kde, ale vykouzlí svůj zářivý úsměv věnovaný jen Lexovi. Plný toho všeho, co s ním prožíval. "Někdy si o tom můžeme promluvit, ano? Ale až budeme sami. Ne teď." Přejede svou dlaní po Lexově, kterou hladil malou, která se nyní dožaduje stejné pusy jako dostal on. "Tak do toho, strejdo, zavařil sis. Dneska je líbací den." uculí se. Uvnitř něj je však všechno zkroucené podivným pocitem. "Víš co mě napadlo? Nemohli bychom ty dva vzít na pár dní k nám? Až bude mít Ben prázdniny nebo jak to mají ve škole… máma by je určitě ráda poznala. Kdyby ti to nevadilo, samozřejmě."

Přikývne. "Pokud toužíš po tom, mít u nás doma Bena… Jistě by to nevadilo. Až se Alex vrátí, tak chtěla zajet domů, víš za našimi prarodiči, bude zas nějaká sláva. Jsem si jistý, že by nevadilo, kdybychom si pak ty dva na chvíli nechali u nás. Moc si je neužiju." skloní se, aby mu Sofie mohla vlípnout tu mlaskavou pusu, kterou před chvílí vyfasoval i Míša. "Páni, ta byla sladká." usměje se a jemně pohladí vlásky.

"Neříkám hned… třeba se ještě uklidní. Uvidíme. Byl to jen nápad." pousměje se. "Tak my jdeme na ty hračky nebo chceš nějak pomoct?" Ohlédne se po nádobí. Určitě by mu to nevadilo a malá Sofie pomáhala ráda se vším, co jí dali do ruky.

"Zvládnu to. Tohle se dá naskládat do myčky." pousměje se. "Myško, jestli si to přeješ, tak je to dobrý nápad. Jsem si jistý, že to rozhodně bude přinejmenším zajímavé."

"Ale kdyby něco, tak křič." usměje se na Lexe. "Jo, myslím, že kluci by ho mohli srovnat do latě, že jo, zlatíčko?" usměje se na malou Sofii na svém klíně, se smíchem se pomazlí s drobnou tvářičkou. "Necháme trochu slehnout bříško a půjdeme do hajan, co říkáš?"

Stočí pohled na Míšu a pousměje se. "Asi ti budu muset nějakého prcka někde pořídit. Jste spolu sladcí." zadívá se na něj spokojeně.

Uculí se. "Musím si přeci takové princezničky užívat, ne? Dokud to jde." pousměje se, když malou pokládá na koberec v jejím hracím koutku. Sklouzne za ní. "Ale máš šikovné nápady, to musím uznat i já. Uvidíme, co z Bena nakonec zase vypadne…"

"No co by. Vyhraje, bude spokojený a třeba dá chvíli pokoj s tím svým vymračováním. Nemůžu pochopit, že mu tak ležíš v žaludku. Tebe přece musí mít rád každý." usměje se. "Měl jsi být spíš učitel. Ve školce. Tam by ses mohl realizovat."

"Popravdě to nechápu taky. Ničím ho neštvu… no, možná trochu tvojí přítomností. Většinou mu ustoupím, když to jde. A jinak mu nijak neubližuju. Nevím." pokrčí rameny. "A dost pochybuju, že on sám ví, co přesně mu na mně vadí. Takže učitel ve školce? Já?" rozesměje se. "To si opravdu nedokážu představit. Sofinka je zlatá. Tu musí mít rád úplně každý." pohladí malou po vláscích. "Ve školce by to pro mě nebylo jednoduché. A taky nevím, jak moc trpělivý bych byl."

"Jsem si jistý, že bys byl trpělivý dost." pousměje se. "Sofinka je zlatá, protože s ní ještě netříská puberta." koukne ke dveřím. Ben se zrovna zjevil s kartami v ruce. Kývne mu. "Budeme hrát na zemi, nevadí?"

"Doufám, že nebude po bráchovi." usměje se pobaveně. "Mně to nevadí, co říká Ben?"

"No, snad ne. Je to přece holka." pousměje se. Kývne na Bena, aby se usadil a zamíchal karty. Sám ještě plní myčku.

"To sice ano, ale nikdy nemůžeme vědět předem." Upře svůj pohled na Bena. Tak nějak neví, jak se tohle vyvrbí.

"Co?" zazubí se na Míšu a pak svůj pohled zaměří na Bena, který se sesune na zem vedle Míši a začne míchat karty. "Mícháš to jak holka." popíchne ho. "Budu tě muset naučit, jak se správně míchají karty."

Ben se ušklíbne. "Neříkej mi, že ty to umíš."

Zabaví na chvíli malou kostkami, které ji tak baví a usměje se, když vidí ty dva bavit se i jinak, než že po sobě metají zlé pohledy a o něčem divoce diskutují. Vlastně asi sám čekal na moment, kdy Ben přestane dělat zlé pohledy i na něj. "O tom bych se s Lexem nehádal." zazubí se.

Lex si umyje ruce a usadí se mezi Míšu a Bena. Přitom se jakoby nechtěně otře o Míšu. "Ukaž mi to. Předvedu ti, jak míchat karty. Ukazoval mi to jeden krupiér." pousměje se. Vezme si od Bena karty a začne je téměř profesionálně míchat.

"Ty to fakt umíš." zavrtí nechápavě hlavou Ben. "Naučíš mě to, že jo?"

"Majitel baru musí přece umět i něco tak triviálního jako je míchání karet." mrkne na Lexe s úsměvem. O kousek se se smíchem odsune, když se o něj otře. "Hele jo, mám tě prokouknutýho, ty mi chceš určitě koukat do karet."

"To bych si nedovolil." cukne uraženě rameny. "Náhodou, chtěl jsem ti dát šanci vyhrát. Takhle máš smůlu." Vrátí balíček Benovi. "Tak to rozdej."

"To jo, určitě by sis vyhlídnul jaký karty mám a schválně mi tam sázel špatný." uculí se. Rukou zkrátí mezeru, která se mezi nimi vytvořila a pohladí Lexe smířlivě po stehně. "Takže…" zahledí se na Bena. "Co budeme hrát? Pokud poker, tak Lex musí vysvětlovat, alespoň mně."

"Tak to dáme radši ty žolíky. Míša než by to pochopil." zazubí se a raději zvětší vzdálenost mezi jím a Míšou. Hraně si povzdechne. "Když s vámi dvěma to stejně bude tak jako tak nuda. Než vás to naučím, než to pochopíte… třeba to ani nepochopíte." Nestihne uhnout, když mu na hlavě přistane deka. Ben si trucovitě založí ruce na hrudi. "Kdo říká, že to nepochopíme."

Zazubí se a založí ruce na hrudi po Benově příkladu. "Jo, kdo říká, že to nepochopíme? A vůbec, jak si dovoluješ říct, že to s námi bude nuda? Abychom tě nakonec neobrali i o spodky." uculí se. Svlíkací poker bude sice až večer, ale tohle se mohlo brát jako trénink. Znovu se zazubí, když se jejich pohledy střetnou a raději se odvrátí, aby se zase chviličku věnoval malé Sofii.

"Jo." přikývne Ben. Polštář, pro který se natahuje, mu je záhy odebrán Lexem. "Héééj."

"Mně je jasný, na co ho máš. Smůla. Ne, dáme radši ty žolíky. Ať si trochu zahrajeme. Mně se fakt nechce teď nic vysvětlovat." Na zabaveném polštáři si pohodlně ustele.

"Snad se nebojíš, že bychom tě opravdu mohli dostat?" blýskne se americkým úsměvem. Usadí si malou na nohy. "Tak co bude s tím rozdáváním? Už se konečně rozhodněte, protože než vy si vyberete, tak já vám uteču."

"Ne, ani spojenými silami. Jen se mi prostě nechce vysvětlovat." pokrčí rameny. "Zahrajeme ty žolíky. Bene, rozdej na ně."

"Jak si přeješ. Dáme tedy žolíky." pousměje se a čeká než se k němu dostane správný počet karet. Malou okamžitě zaujmou obrázky na nich. "Myslím, že budu mít nejlepšího rádce." zazubí se.

***