Část třicátá čtvrtá

Pousměje se nad tím, Lexovi to s malou hodně sluší. Už několikrát se zastihl, jak si je prohlíží třeba při hraní nebo jen tak, v Lexově náruči. Přesune se do hostinské ložnice, která je na patře a nyní patří jim. Odloží počítač na stůl těsně předtím než se svalí trupem na postel a stiskne pod sebou peřinu. Ubíjí ho to. Rozvzlyká se z toho všeho téměř okamžitě.

Usadí malou do sedačky a skloní se k troubě. Vytáhne mísu ven a ještě všechno důkladně zasype sýrem, aby se ještě na horkém trošku roztekl. Než prostře, zabere mu to pár minut. Zvedne pohled, když dovnitř vstoupí Ben, který se výjimečně tváří celkem spokojeně. Sleduje ho jak se usazuje u stolu. Podívá se ke dveřím. Kde zůstal Míša, nemůže mu to přece trvat tak dlouho. Přece říkal, že večeře bude za chvilku.

---

Mimoděčně zkontroluje mobil, zda ho někdo z práce nesháněl, ale dělá to spíš proto, že potřebuje nějak zabavit své uplakané oči. Zarudnutí bylo víc než zřetelné. Dvakrát se zhluboka nadechne, ale stejně nemá sílu, aby otevřel dveře a ukázal se takhle před celým osazenstvem. Obzvlášť ne před Benem. Postel ho přijme jako starého známého. Peřina poskytne částečný úkryt, když si jí pod svůj trup znovu shrne. Zaboří do ní svůj obličej. Pocity se v něm motají jako na horské dráze.

Co minutu se podívá ke dveřím do kuchyně, něco se mu nezdá. Pohledem zkontroluje vyloženě spokojeně se tvářícího Bena. Byli spolu dost dlouho sami. Zamračí se. Naloží Benovi na talíř a nakáže mu, ať dohlídne na sestřičku. Zamíří do ložnice, kde čeká, že Míša bude. Lehce vezme za kliku a tiše otevře. "Lásko? Večeře."

Lehce sebou trhne. Nečekal, že by se za ním mohl Lex vydat. Rozhodně ne, když už malá Sofie byla v kuchyni. Urychleně se zvedne do sedu. "Promiň, už jdu. Jen jsem se… zamyslel." usměje se omluvně, ale nepodívá se na něj přímo.

Pousměje se a zavře za sebou dveře. "Zamyslel… Jestli jsi unavený, nemusíš ke stolu. Klidně si odpočiň. Ohřáté to sice není úplně ono, ale i tak se to dá." usadí se vedle Míši na posteli, jemně sevře jeho ruku. Nějak se mu úplně nezdá jeho hlas. "V pořádku?" prsty jemně prohrábne pocuchané vlasy.

Opře se do toho doteku. Přijde si chvílemi jako mazlivé kotě. Jen kdyby uměl příst. "Jsem v pořádku, nemusíš mít obavy." pokřivený úsměv, který se mu podaří, ale není přesvědčivý. Odkašle si, protože nějak chraptí. "Půjdu teď, abys pak neměl starosti s ohříváním." Dotkne se lehce jeho dlaně.

"Myšičko," prsty sjedou až na bradu, aby si přizdvihl Míšův obličej. Nelíbí se mu, že se na něj ještě nepodíval přímo. Nemůže mu uniknout, že má Míša zrudlé oči. Pozorně si ho prohlédne. Jemně prstem pohladí zaschlou cestičku do slz, kterou spíš očekává než vidí. "Plakal jsi." neptá se, oznamuje. Kdo by asi tak mohl být na vině. Nemusí pátrat dlouho. "Ben ti něco řekl? Já už ho začínám mít plné zuby." sevře v dlaních milovaný obličej. "Nechceš mi radši říct, co se stalo?"

Pousměje se, když je tak nenásilně donucen, aby se na Lexe podíval. Dlaně ho příjemně hřejí na tvářích a on se přistihne, jak si užívá příjemnost toho dotyku. "Měli jsme jen takový přátelský rozhovor." ušklíbne se tomu. "Asi to na mě jen všechno dolehlo… omlouvám se, že jsem tak nedochvilný na skvělou večeři."

"Přátelský… To si dovedu živě představit." usměje se. "Ať už ti řekl cokoliv, neměl pravdu. Ano? O večeři si nedělej starosti. Tobě bych odpustil cokoliv. Takže?" zadívá se na něj tázavě. "Řekneš mi, co ti ten malej skřet řekl, nebo mu mám naplácat čistě z principu, že mi rozplakal Myšku?"

"Prý jsi chodil do dramaťáku… nějak si nevzpomínám, že by ses mi zmínil." pousměje se a nakloní se, aby si ukradl malý polibek. Potom se lehce zamračí. Sklopí pohled ke svým nohám. Opravdu se po téhle otázce nemůže Lexovi podívat do očí. "Máš pocit, že tě využívám?"

"To bylo někdy na střední. Už jsem na to zapomněl." pousměje se a pak se zakaboní. "Ta otázka se mi nelíbí. To ti řekl Ben? Že mě využíváš?" povzdechne si. "A ty máš sám pocit, že bys mě využíval? Víš, že je to nesmysl. Dáváš stejně jako bereš. Tohle není žádný hloupý vztah typu ten zlej a ten hodnej. Ben ani pořádně neví o čem mluví. Nejspíš jen něco slyšel. Ne, nemám pocit, že mě využíváš. A ani by mě to nikdy nenapadlo."

Zavrtí hlavou. "Lexi… jsi se mnou šťastný?" zvedne k němu svoje zoufalé oči, aby našel tu správnou odpověď. "Chci jen abys věděl, že ať se stane cokoliv, tak s tebou nejsem jen z principu, že si nikoho jiného nenajdu. To byla vážně podpásovka." Povzdychne si.

"Já tomu malýmu hajzlíkovi dám vážně na zadek." zamračí se. "Myšičko, to víš, že jsem s tebou šťastný. Nikdy jsem nebyl tak jako teď s tebou. A nesouhlasím, že by sis nikoho jiného nenašel. To je hloupost." přitáhne si ho k sobě na klín a sevře v náručí.

"Stejně se ti bude pitvořit za zády a nadávat. Myslím, že u něj už ani to násilí nepomůže. Chová se jako kdyby snědl všechnu moudrost světa." Omotá mu svoje paže kolem krku. "Já bych si stejně nikoho jiného nehledal. Protože jak řekl... jsi bohatý a úspěšný, ale zapomněl na jednu věc a to, že jsi můj a mám tě vážně rád. Myslím, že bude chtít zkoušet tlačit na mě, abych si uvědomil, že u vás v rodině nemám co dělat." povzdychne si.

"Nadávat? Dokonce! Tohle už je vážně moc." Jemně, rozvážně pohladí Míšova záda. "Já mu nařežu. Ten něco zažije. Na moji rodinu se vykašli. Ben je bohužel spíš po svém dědovi. Ale víš, co je nejdůležitější? Že máš rozhodně co dělat v mém životě. A já se tě vzdát nemíním."

"Víš, co je na tom nejhorší? Že to vím a stejně mi dá někdo podnět, abych o tom začal pochybovat. A mám ještě jednu připomínku… myslím, že tě má rád, jen neví, co si s tím počít. Alespoň pokud můžu soudit podle toho, jak tě bránil a obhajoval." Trochu se odtáhne. "Půjdeme na to jídlo. Malá má určitě hlad a pochybuju, že by jí Ben nakrmil."

"O Sofii se neboj. Co se jí týká, je Ben kupodivu přístupnější a přátelštější." pohladí jemně záda. "Nespěcháme. Dokud se nebudeš cítit v pořádku, nikam nejdeme."

"Myslím, že už jsem v pohodě." pousměje se. "Díky tobě, samozřejmě. Neměli bychom Benovi dávat moc příležitostí k těm jeho výlevům. Chápu, že si někde potřebuje ulevit od napěchovaných pocitů, ale to s ním raději budu docházet na nějaký pořádný sport." zakroutí hlavou. Ještě se na okamžik natiskne zpátky do Lexovy náruče. "Kromě chození do školy a po kamarádech jsem ho ještě neviděl dělat něco jiného… má nějaké zájmy?"

"Hrával fotbal, co tak vím." pokrčí rameny. "Asi prostě jen stávkuje. Vážně jsi v pohodě? Promluvím s ním. Tohle dělat nebude. Není ani dospělý, nemá tušení jak to chodí mezi lidmi, ve vztazích."

"Ptal jsem se ho na něco podobného… Mrzí mě, že se chová… tak jak se chová. Doufal jsem, že se třeba uklidní a najedeme společnou řeč, ale jelikož mě zavrhnul už mezi dveřmi, tak úspěch už neočekávám… Myslím, že to stále není ono, ale budu v pořádku, opravdu. A zabírám si Sofii na hraní po jídle. Kdyby ses chtěl přidat, nebudu se zlobit. Pojď, půjdeme. Nechci Benovi dávat naděje na to, že mě dostal, i když se mu to skoro podařilo..."

Sevře ho pevně v náručí a zvedne se i s Míšou v náručí. "Promiň, že jsem tě tomuhle vystavil." opatrně ho usadí do vozíku. "Já si s Benem promluvím, jako chlap s chlapem. Buď to pochopí, nebo mu prostě natluču." Pousměje se. "Ale ještě než odejdeme." Jemně pohladí Míšovu tvář. "Já tě miluju, jsem s tebou šťastný a nemám pocit, že mě využíváš. Nevzdal bych se tě za nic na světě."

"Šel jsem do toho dobrovolně i přes tvé upozornění, pamatuješ?" připomene mu něžně. "Pochybuju, že by sis mě vzal, kdybys to nemyslel upřímně. Taky tě miluju, víš?" vtiskne drobný polibek do dlaně, která zůstala na jeho tváři. "A doufám, že jsi nezapomněl to, co jsi mi chtěl večer doříct. Neboj se, já na to pořád myslím a jen tak se z toho nevyvlíkneš." mrkne na něj spiklenecky.

"Já tě vážně miluju." usměje se pobaveně a skloní se, aby Míšu políbil. Otře se rty o jeho ucho. "Pamatuju si, co jsem ti chtěl říct. Začnu tím, že tě uložím do postele a pomalu pomaličku svléknu… a pokračování večer." narovná se a zatváří se spokojeně. "Jdeme?"

Tlumeně zavrčí, ale potom se uculí. "Vlastně… proč ne. O důvod víc, proč si večer chvátnout s ukládáním dětí do postele." uchechtne se. "Jdeme." přikývne souhlasně a rozjede se, aby mohl Lexe následovat ven z místnosti. Večeře mezitím stihla provonět celý dům.

…