Část dvacátá osmá

Z letiště si vzal taxík. Přílet byl poněkud zpožděný zhoršeným počasím, tak nechtěl nikoho obtěžovat tím, aby ho v té psině někdo vyzvedával. Stejným způsobem před týdnem odjel na letiště. Netušil, kdy se vrátí a přišlo mu nepraktické, nechávat auto na letištním parkovišti. Zaplatí taxikáři a i s cestovkou vystoupí před domem. Zabouchne za sebou dveře auta a zamíří do útrob domu. Připadá si rozpačitě. Vůbec neví, jak se má tvářit.

Zrovna si navlékal suchou košili, protože musel Xitta po procházce venku osprchovat a on si užíval to, jak páníček prskal, když se pořádně oklepal od vody a šamponu, když v zámku zarachotil klíč. Znal ten zvuk. Romanovy klíče cinkaly trochu jinak, protože neměl tak objemný svazek. Najednou mu bylo trapně. Co má dělat? Co říct?

---

Otevře dveře a odhodí klíče na botník jak je zvyklý. Zuje boty a kabát odloží na věšák. Tašku nechá u dveří. Podle druhých klíčů pozná, že je doma jen Míša. Možná je to dobře. Čím dřív si promluví, tím líp. Nespěchá s přesunem do kuchyně. Chce se ještě trošku napít, po té cestě se cítí poněkud unavený.

Vyjede z ložnice, protože mu najednou přijde nevhodné v ní řešit něco takového. Lepší bude asi neutrální půda. Srdce mu zaplesá, když spatří Lexova záda mizící ve dveřích kuchyně, takže se mu to nezdálo. Neví co má dělat, ale i tak je šťastný, že je konečně zpátky, protože ten týden bez něj nebyl příjemný. "Ahoj." pozdraví trochu nejistě.

Otočí se od linky, kde si zrovna připravuje čaj. Stočí pohled na Míšu a lehce se pousměje. "Ahoj." Nejraději by ho objal, ale jeho jistota je pryč. Pořád si není zcela jistý, jak na tom u Míši je.

Napětí kolem nich by se dalo krájet. Projede svými prsty vlasy v naučeném gestu a lehce skousne ret. Přesune se ještě o kousek blíž, aby měl Lexe blízko alespoň na dotek dlaní. Potřebuje to udělat, ujistit ho, protože z něj vyzařuje nejistota. Natáhne svou paži, aby konečně překročil tu vzdálenost, která je dělila. Překryje svou dlaní tu Lexovu, která ještě stále svírá sáček s čajem a přitáhne si ji k sobě. Vtiskne drobný polibek na hřbet. "Odpusť mi." špitne, když si tu dlaň přitiskne k tváři. Upře svůj pohled do Lexových očí.

Zaraženě sleduje Míšovo chování. Prsty jemně sevře jeho ruku. "Nechci o tebe přijít." řekne tiše. "Viděl jsem tě před bazénem. Nechci žádná vysvětlení, jen mi řekni… já nebo on?"

"Ty. Vždycky a navždy. Nepodvedl jsem tě. Nikdy. Taky o tebe nechci přijít. Věř mi, prosím." Cítí se hrozně. Má pocit, jako by mu Lex unikal mezi prsty, i když svírá jeho ruku a má ho těsně před sebou.

Pomalu přikývne. "Chyběl jsi mi." řekne tiše. A umíní si, že při příští příležitosti dá Davidovi do zubů. "Už se od něj… žádné sázky, ano?"

Sklopí pohled a přikývne. "Žádné sázky." Svírá v dlaních tu Lexovu a prohlíží si prsten, který si vyměnili. Přejede po něm palcem, na okamžik se mírně pousměje. "Bál jsem se, že jsem o tebe přišel. Myslel jsem, že… měl jsem ti o tom říct hned."

"Měl jsi." přikývne. Když viděl, jak David olizuje jeho manžela, málem ho skolil infarkt. Ne, že by Míšovi nevěřil, za něj by dal ruku do ohně, ale David… uměl být zatraceně přesvědčivý, když něco nebo někoho chtěl. Nelíbí se mu, že s Míšou tráví tolik času.

Trochu se odtáhne. "Už se to nestane. Slibuju." Asi bude chvíli trvat než mu Lex začne zase pořádně věřit. Jestli vůbec. Sevře víčka pevně k sobě a odvrátí se. Polkne knedlík, který se mu usadil v krku. "Jedl jsi? Můžu připravit něco rychlého nebo objednat…"

"Dal jsem si po cestě. Jen si udělám čaj." s povzdechem se otočí k lince. "Dáš si taky?"

Přikývne na souhlas. "Rád." Chtěl by ho obejmout a omlouvat se tak dlouho, jak jen by to bylo možné, ale nebyl si jistý, jestli by to Lexe spíš neodradilo. Potom si vzpomněl, jak se cítil, když viděl Lexe líbat se s Gabrielem. Byla to bolestně podobná situace, až na ten rozdíl, že on sice chvíli protestoval, ale nakonec svolil.

"Dobře." natáhne se pro další hrnek a otevře skříňku, kde jsou uložené čaje. "Odlétám zpátky zítra odpoledne." oznámí.

"Řekneš mi proč nebo zase zmizíš?" řekne smutně. "Lexi… já nemůžu. Nezvedal jsi mi telefon, pokládal jsi mi to, neodpověděl jsi ani na jednu zprávu. Říkal jsi, že máme každé nedorozumění vyřešit jako dva dospělí lidé. Já vím, že to vypadalo, jak to vypadalo, ale jestli to chceš skončit, tak to udělej prosím hned."

"Chtěl jsem to s tebou probrat večer, ale když to chceš řešit teď hned…" pokrčí rameny. "Měl jsem za to, že ty a David spolu něco máte. Jel jsem tě vyzvednout, abych si s tebou promluvil o tom, že musím na čas pryč. Chtěl jsem tě vzít s sebou. Jenže jsi měl zrovna jaksi jiné starosti. A já nemohl moc čekat. Odjet jsem musel. Spíš jsem se měl ptát já, jestli nechceš končit ty. Nechtěl jsem s tebou mluvit, protože jsem čekal, že mi oznámíš, že budeš radši s Davidem. Stačí ti to? Bál jsem se, že se vykašleš ty na mě." otočí se zpátky k lince. "Pak půjdu zkontrolovat bar."

"Byla to jen pusa, žádné city, nic víc. Ne z mojí strany. Kdybych s ním chtěl něco mít, tak si tě neberu. Nejsem takový, abych ti za zády zahýbal a pak se k tobě choval jakoby nic. Kdybych to chtěl skončit, tak k tobě budu upřímný. Myslel jsem, že mě znáš. A jestli si teď myslíš, že jsem s tebou jen proto, že to mám u tebe jistější, tak se šeredně pleteš." Neměl to nechat zajít tak daleko, ale asi bylo potřeba, aby si to ujasnili hned.

"Věřím ti stejně, jako ty mně, Míšo. A přesto… na Silvestra bys radši umrzl, než si nechal vysvětlit, že ta pusa s Gabrielem vyšla čistě z jeho strany. Než mi začneš něco vyčítat, tak se zkus zamyslet, jak to asi mohlo vypadat z jiné strany. Ty víš, že já Gabriela nemůžu ani vystát. Já zas vím, že jste s Davidem až moc velcí kámoši. Nemusíš mě přímo podvést, aby to bolelo." odstaví konvici. "Radši půjdu do baru hned. Vrátím se večer."

Jakmile by ho nechal odejít, tak by šlo všechno do háje, protože by sám musel odejít, jinak by se tady udusil. "Nechoď, prosím." zastaví ho stiskem na paži, když kolem něj prochází. "Neutíkej mi. Já si to uvědomuju, Lexi. Jestli si to budeš přát, tak s Davidem přestanu chodit plavat a najdu si jinýho koníčka i jiný kámoše. Jen neutíkej. Nejsem si jistý, jestli bych zvládnul čekat další hodiny, když vím, že jsi tady a že bychom to měli nějak vyřešit a… ten týden byl podle mě dostatečný trest, protože nebyla chvíle, abych si to nevyčítal. Ale jestli musíš jít..." Propustí ho ze svého sevření a místo toho na něj upře svůj pohled.

"Nemusím. Jen už nechci pokračovat v tomhle rozhovoru. Je to nepříjemné a nepovede k ničemu dobrému. Mně se jen nelíbí ta nejistota, do které jsem se díky tomu dostal. Myslel jsem, že mi teď budeš oporou. Alexandra… její manžel je nějaký šílený vědátor a chce někam do Amazonie. Chce s ním a rozhodně nechce brát děti s sebou. Slíbil jsem, že se o ně na těch pár měsíců postarám."

Překvapeně se na Lexe zahledí. Uvědomí si, že není jediný, kdo skrývá únavu. Pomalu se po něm natáhne, přes sílu ztuhlých zad si ho k sobě přitáhne. Postavil by se, kdyby měl oporu. Takhle bude muset Lex vytrpět trochu nepohodlí. Ruce protáhne kolem boků a svou hlavu zaboří do ohbí Lexova krku. Přivře oči. Zůstane tak chvíli tiše, aby se ujistil, že nekoná špatně. "Takže děti, říkáš? Kolik jim je?"

"Benovi patnáct. Puberťák. Tříská to s ním o zem. A Sofie je ještě drobek. Dva roky. Sofie je hodňoučká, nese to docela klidně, ale Ben vyvádí. Bojuju s ním ve dne v noci." pozvdechne si unaveně. "Teď je hlídá jedna známá, ale musím se tam vrátit."

"Chceš jít do ložnice a říct mi o tom něco nebo do vany? Jsi napnutý, bublinky by ti mohly trochu pomoct…" snaží se vymyslet něco, aby se Lex cítil dobře. Až teď mu ukázal, jak se ve skutečnosti cítí. Potom mu dojde… "To tam budeš muset zůstat dokud se nevrátí?"

"Nevím. Ještě jsem se nerozhodl. Zatím se řeší jen formality. Seznamuju se s tím, jak to chodí."

"Aha… tak… dobře." pokusí se o povzbuzující úsměv, ale musí to vypadat hodně pokřiveně. Sám se stále ještě necítí moc jistě. "To zvládneme. Zvládneš." Pohladí ho po paži.

"Já doufám, že zvládneme." sehne se k Míšovi. "Neuvěřitelně jsi mi chyběl. Pojeď tam se mnou." sevře Míšovu dlaň.

Pohladí ho jemně po tváři. Potom rukou sjede na krk, kde zůstane jemně hladit hladkou kůži. "Taky jsi mi chyběl. Byl to náročný týden." Pousměje se. "To bych směl? Asi bych se musel zeptat v práci, ale nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Pokud nebudeme mít nějakou schůzi a zakázky mám vyřízené. Ale… nebyl by problém, že jsem na vozíku? Kvůli přístupu a tak…" Začne okamžitě přemýšlet nad věcmi, jako by už jel. Bere to jako naprostou samozřejmost, že bude s Lexem.

"Když nebyl tvůj vozík problém na Sahaře, tak ve Francii určitě nebude. Vyřiď si, co potřebuješ. Nejradši bych letěl hned ráno, ať tam nejsou sami moc dlouho. Zjisti, jestli můžeš se mnou." natáhne se, aby sevřel Míšu v objetí.

Vděčně přijme objetí od svého milence. "Zavolám tam hned, ještě by tam měli být, není zase tak pozdě." řekne tiše s mrknutím na nástěnné hodiny. "Pokud mě pustí, tak se mnou můžeš počítat." přejede rukama po zádech v konejšivém gestu. Mazlivě se otře tváří o Lexovu a pousměje se. "Určitě rád poznám tvojí neteř se synovcem. I když to asi ne bude ze začátku zrovna lehké."

"Myško, ale počítej s tím, že… Ben je momentálně ve fázi, kdy nenávidí všechno a všechny. Je možné, že bude mít na tebe nepříjemné narážky. I když, jeho čeština je dost omezená. Jak jsi na tom s francouzštinou?" zeptá se s obavami.

"To bych mohl zvládnout. Taky jsem si procházel složitým obdobím… no, uvidíme, jestli mě vůbec pustí… uhm, francouzština?" uculí se. "Jak co. Pár slovíček a vět dohromady dám. Kdyžtak mi pomůžeš, viď, že jo?" nahodí psí oči. "Nebo mladýho naučím pořádně anglicky. Vážně, myslím, že s jazykem nebude problém. A jistí mě kapesní slovníček."

Natáhne se, aby Míšu lehce políbil na rty. "Já vím, že to zvládneš. Jen si ty jeho urážky moc nepouštěj k tělu. Umí být docela krutý. Francouzsky tě klidně naučím, jestli budeš chtít. Je to velmi krásný a zajímavý jazyk. Nejlíp se učí v posteli, se sklenkou vína a krásným mužem."

"Pokusím se poslechnout tvé rady, ale znáš mě…" konstatuje prostý fakt, že se v tomhle asi nezmění. Mně se francouzština jako jazyk líbí hodně a už se nemůžu dočkat, až jím na mě budeš mluvit." zavrní. "Takže víno, postel a krásný muž? Ten plán se mi líbí. Ale… nechtěl jsi jít ještě do baru?" Nemůže se rozhodnout, jestli by ho měl nechat jít teď nebo až večer. Nezamlouvá se mu ani jedno.

"Možná bude stačit tam zatelefonovat." zamyslí se. "Mohl bych ti dát první lekci francouzštiny." navrhne aktivně. "Jestli mi slíbíš, že už nebudeme řešit nic nepříjemného."

Zavrtí záporně hlavou. "Dnes už nic nepříjemného. Naopak. Hodlám tě zahrnout pohodlím." uculí se. "Takže vezmeš víno a já skleničky? I když vlastně ne, ještě nás oba čekají telefonáty. Mě dva, pokusím se ještě něčím uplatit Romana. I když myslím, že to pochopí bez problémů."

"Uplatit Romana? Ohledně čeho?" zeptá se zmateně. Pomalu se narovná. "Tak volej. Já to nechám na později. Až tam bude Kamil. Ten informuje nejspolehlivěji."

"Vím, že je to sobecké, ale chtěl bych tě mít chvíli jen pro sebe. Jestli ti to teda nevadí…" mohl se nejdřív zeptat, co kdyby Lex nesouhlasil? "A ať se můžu soustředit na jazyk než na kulisu zabijáckého střílení z některé z Romanových oblíbených her. Během týdne jsem měl pocit, že hraju s ním." dodá ještě než se odtáhne a začne se shánět po mobilním telefonu, aby našel číslo do firmy.

"Ah tak." pousměje se. "To je dobrý nápad. On už se zvládne jistě někam na noc zašít." sleduje Míšu. A pak se vrátí k lince, aby si udělal ten čaj. Venku trošku promrzl.