Část dvacátá devátá

Telefonoval mnohem déle než předpokládal a nakonec musel použít i lehké zatlačení se slůvkem rodina, aby šéf povolil, ale podařilo se. Rodina mu brněla na jazyku až si to musel znovu zopakovat sám pro sebe. Ještě jej od uzavření partnerství v souvislosti s jejich příbuznými veřejně nepoužil. Líbilo se mu to. Odloží mobil na konferenční stolek a vrátí se zpět k Lexovi, kterého najde s hrnkem čaje v ruce. "Trošku dramatizovali, ale nakonec povolili, že můžu odjet, když dodělám zakázky podle plánů. Jen se musím ještě zastavit na recepci pro nějaké papíry."

"To stihneš zítra." pousměje se. Kývne ke stolu, kde leží ještě jeden hrneček. "Chtěl jsi také, že?" Pak se otočí k lince, aby odložil prázdný hrnek. "Na jak dlouho tě pustí?" zeptá se zvědavě.

---

"Zajedu tam hned ráno, abych to měl z krku." pousměje se. "Na dva týdny určitě, potom se musím buď vrátit nebo oddálit sezení s jednou klientkou, které mám navrhovat obývák. Ale je to jediné setkání, které mám na tento měsíc. Dost na mě teď hází práci ostatní a oni chodí na schůzky… Ty už máš letenku i zpátky?"

"Mám. Nemůžu se tu zdržet dlouho, rovnou jsem si ji zabookoval. Zvládneš to všechno zařídit do dvou?" zeptá se s nadějí.

"Já? Určitě." přikývne na souhlas. "Nechají mi tu složku na recepci, abych nemusel do kanclu. Jsou to jen papíry k zakázce, kterou teď dělám. Ale budeš mi muset pomoct sbalit, protože vůbec netuším, co si vzít sebou."

Přikývne. "Tebe si sbalím osobně. Chceš balit ještě dneska? Nebo to necháme až na ráno?" Přejde k Míšovi a opře se dlaněmi o jeho ramena. "Nebo můžeme jít cvičit tu francouzštinu…" navrhne.

"To mi lichotí." pousměje se. "Ale myslím, že to stačí až zítra. S tvojí pomocí to bude hned. Ještě je otázka, zda pro mě v letadle bude místo…" pohlédne mu do tváře. "To cvičení zní pro teď celkem fajn, alespoň si to zopakuji."

"Ano, cvičení. A to mi připomíná… kdo s tebou cvičil, když jsem tu nebyl? Chodil jsi aspoň na rehabilitaci?" zeptá se vážně. Napadlo ho, že Míša se na to vykašle, když ho nebude nutit on.

"Říkal jsi, že dneska už nebudeme řešit nic nepříjemného." sklopí pohled ke svým kolenům. "Kromě běžného protažení jsem nedělal nic." Přizná se i bez nátlaku, nemá cenu zapírat. Lex ho zná až příliš dobře. "Až se vrátíme, tak se objednám na vyšetření."

"Míšo." osloví ho naléhavě. "Víš vůbec, co ti hrozí, když to budeš podceňovat? Neměl jsem tě tu nechávat tak dlouho samotného." On sám má pořád na paměti, co by Míšovi hrozilo. A nelíbí se mu to.

Zatváří se kajícně, protože si to uvědomuje až moc jasně. "Měl jsem hlavu trochu jinde než měla být… promiň. Já vím, že jsem naprosto nemožný a nepoučitelný." povzdychne si. "Půjdu to odcvičit klidně hned teď…"

Usměje se a přikývne. "Nepoučitelný snad, ale nemožný vůbec ne. Pojď, odcvičíme to spolu, pak si lehneme do postýlky, dáme si víno a já ti budu do ouška šeptat nějaké perverznosti ve francouzštině. To je celkem slušná odměna. Nemyslíš?"

Povzdychne si, ale rychle to zaplaší. Nebude se chovat jako malé dítě. "Odměna to slušná je. To nepopírám, ale nejsem si jistý, jestli bych taková slůvka potom mohl používat ve Francii. Obzvlášť před dětmi." řekne významně, mrkne na něj a uculí se. "Ty mi půjdou určitě hrozně špatně." přitaká důležitě.

"Ty budou jen pro tebe. Jako odměna. Pak teprve začneme s… konverzační verzí francouzštiny." zamíří do ložnice. "A už jsem se zmínil, že tu neslušnou verzi hodlám používat při milování?" otočí se na Míšu ode dveří s úsměvem.

Zarazí se. "To ses asi zapomněl zmínit." pousměje se. "Ale s tvým přízvukem to určitě bude šíleně sexy. A k tomu soukromá lekce. To si přece nemůžu nechat ujít." uculí se a vydá se za Lexem.

"To rozhodně nemůžeš." pousměje se a zmizí v ložnici. Trošku nepořádek tu je, ale takový trošku zvláštní. Tázavě se otočí na Míšu. "Tys chtěl někam odjet?" neujde mu, že některé věci jsou tak zvláštně seskládané, jakoby se tu někdo snažil připravit na balení.

Zarazí se přesně mezi dveřmi nad položenou otázkou. Zrozpačití a uhne pohledem do strany. "Jen jsem něco hledal." odpoví vyhýbavě. "Ještě jsem to nestihl uklidit. Promiň, dám to do pořádku." vezme ze stolu jednu hromádku, kterou vytáhnul ze skříňky, s úmyslem jí uklidit na své místo.

"Míšo…" zachytí ho za ruku a donutí ho, aby se na něj podíval. "Tys chtěl odejít? Nepřežil bych, kdybys mě opustil. Přežil, kdyby sis to opravdu přál. Kdybys chtěl za někým jiným a byl šťastný. Ale neodpustil bych si, kdybys odešel jen kvůli mé žárlivosti."

Zavrtí hlavou. "Myslel jsem… napadlo mě, že už mě tady nebudeš chtít. Tak jsem… Nechtěl jsem odejít. Neodešel bych dobrovolně, kdybys to nechtěl ty. Ani jsem pořádně nevěděl, jestli jsi to byl ty. Co se vlastně stalo. Najednou jsi byl pryč. Až potom mi začaly docházet detaily a já věděl, že jsem to podělal. Já chci být s tebou. To s tebou jsem šťastný."

Usměje se. Pomalu poklekne před Míšou a jemně sevře jeho dlaně ve svých. "Nikdy bych ti neřekl, abys odešel. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. A jsme… no, partneři… manželé. Zachoval jsem se jako idiot. Promiň mi to. Měl jsem to vyřešit s tebou a ne utéct, ale… když jsem tě viděl s ním… navíc mě tlačil čas. Musel jsem odjet co nejdřív. Přišlo mi jako dobrý nápad prvně vychladnout, abych případně čelil tvému odmítnutí a nesesypal se. Chtěl jsem se s tím nějak… popasovat. Se všemi možnostmi. Víš, že kdybys chtěl odejít, nebránil bych ti. Pokud bys tak byl šťastnější."

"Jednal jsi úplně stejně, jako bych jednal já, kdybych to viděl. Vždyť jsi… no s Gabrielem, víš. Zažil jsi mojí reakci. Neopustil bych tě, Lexi. Je mi s tebou tak dobře. Nikdy jsem nebyl šťastnější než od doby, co jsem s tebou. I přes to, čím vším už jsme si prošli. Nechci o tebe přijít. Ne kvůli pitomosti, že bych hledal zábavu někde jinde. S Davidem jsme jen kámoši. Nic víc, ano? Musíš mi věřit. A tamto už se nestane. Slibuju. Byla to hloupá situace, která už se nebude opakovat." Nakloní se, aby opřel své čelo o to Lexovo a byl mu tak blíž. Vyprostí jednu svou dlaň, aby jí mohl pohladit Lexovu tvář.

"To cvičení máš jako malou pomstu. Aby tě žádná taková pitomost už nikdy nenapadla." pousměje se. Prsty jemně přejede po Míšově tváři. Zvážní. "Ale teď vážně. Necvičil jsi celý týden a já vím, že je nezbytně nutné, abys cvičil pravidelně. Kvůli tvému zdraví. Ta sestřička, co mě zaučovala, mi všechno dost důrazně vysvětlila. Je to už sice dlouhá doba, ale pořád si to pamatuju. A děsí mě, jaké komplikace by ti mohlo způsobit, kdybych nebyl důsledný. Já vím, že se ti to moc nelíbí a naprosto to chápu. Taky bych se do toho nehrnul. Ale já rozhodně nemíním připustit, abys to měl ještě těžší než je to teď. Proto tě budu tím cvičením otravovat. A protože už jsi necvičil týden, taky díky mé blbosti, teď to musíme dohnat." Pousměje se, prsty jemně přejedou až na bradu. "Mučím tě tím jen proto, abys byl v pořádku. Viď, že to chápeš?" má z toho celkem výčitky, protože přijel po takové době a první, co je, tak nutí Míšu do cvičení.

"Myslím, že to je dobrý důvod, proč neblbnout." uculí se. "I když vím, že ty mi to cvičení stejně neodpustíš. Vím, že tě to děsí. Mě taky, když mě v těch zádech třeba jen drobně píchne." což je pravda, protože z toho kolikrát panikaří, když jím projede bolestivý záchvěv. "Bohužel to chápu." pousměje se mrzutě. "Nemohli bychom to nechat až na večer? Prosím? Co když potom budu rozmrzelý? Určitě to po tom týdnu bude bolet."

"Bude to bolet, ale ty jsi velký a silný kluk. A odkládat to nebudeme." zavrtí rozhodně hlavou. "Jednak bys do mě měl čas hučet, že to odložíme na ráno. A taky proto, že to budeš mít dost času rozdýchat, abys pak neskuhral v noci." Prstem přejede po Míšově nose a usměje se. "Ale slibuju, že tě pak pomazlím a všechno pofoukám, aby to tolik nebolelo. Uvařím ti něco dobrého, abys nabral zase sílu a nepustím tě z náručí až do rána. To slibuju."

"Máš mě prokouknutýho, já vím." pousměje se. "Tak pojďme na to hned, ať už to mám za sebou, protože ta představa se mi vůbec nelíbí. Neviděli jsme se týden a ty po mně hned chceš, abych cvičil." zakroutí nechápavě hlavou, ale nepřestane se usmívat. "Jestli chceš vařit, tak bys měl jít asi hned, protože jak se tady ukáže Roman, tak na nás nic nezbude. Určitě si vyslechneš přednášku na téma, jak hrozného milence sis našel, když neumí vařit ani zdaleka tak dobře jako ty."

"Myslíš?" pousměje se. "Ale milenec se přece nehledá podle toho, jestli umí vařit nebo ne. A proč by to měl umět? Stačí, že to umím já a vařím rád. Ještě by mi do vaření kecal. Roman si může najít nějakou kuchařku. Neboj, na mě nějaké jeho argumenty neplatí. Navíc, ty jsi víc než jen milenec a máš naprosto povolené neumět vařit. Musím si tě přece hýčkat. To cvičení je jediné ošklivé, co po tobě chci."

"Já ale umím vařit. Ne tak dobře jako ty, ale přežiju s tím." zazubí se. "Za všechno může vysoká kuchyňská linka." řekne důležitě. "Láska přece prochází žaludkem, ne? Tak možná proto by mohla být taková věc důležitá. Pojď na to cvičení, přijde mi, že to moc oddalujeme a jelikož už jsem na to přistoupil, tak to chci mít za sebou. Chceš mě na zemi nebo na posteli?"

Usměje se. "Na posteli tě chci pořád, ale zem bude asi lepší. Postel si necháme na později."

"Tak jo." s přikývnutím se oddálí od klečícího Lexe, aby vytáhl podložku, kterou tady pro ten účel mají. Potom se začne svlékat. Nechce si poničit oblečení, ve kterém normálně chodí do práce a na cvičení rozhodně určené není. "Usmiřování jsem si takhle nikdy nepředstavoval."

"Usmiřování přijde až potom." opře se o zavřené dveře a sleduje, jak se Míša svléká. "Pohubnul jsi." zhodnotí a přejde k němu. "Jedl jsi vůbec, když jsem tu nebyl?"

"Lexi, nech toho, prosím. Samozřejmě, že jsem jedl." Kalhoty odloží přes židli a následně k ní přidá košili, když jí přetáhne přes hlavu. Pomalu sklouzne z vozíku na zem a dokud není pevně na zemi, tak nepromluví. "Teď už jsem jen tvůj."

Přejde k němu, s úsměvem si k Míšovi přiklekne a vtiskne polibek na jeho rty. "Já vím, ale moc jsi to s jídlem nepřeháněl." pohladí tvář. "Můžeme začít?"

Přijme ten polibek s úsměvem. "Radši to nebudeme rozebírat, ano?" pousměje se omluvně. "Směle do toho, ty jsi ten, kdo mučí. Víš, že se na takovou věc nemusíš ptát. Jsem připravený. Fyzicky určitě." Natáhne se do lehu a upře svůj pohled na Lexe.

Povzdechne si. "Mučí. No když to bereš takhle… já spíš upřednostňuju formulaci, že se starám o to, abys byl v pořádku. A navíc pak vždycky dostaneš sladkou odměnu."

"Já tě jen škádlím, vím, že to děláš pro moje dobro. I když to se mnou není nejlehčí." Natáhne se po jeho dlani a lehce ji pohladí. " Všechno si to uvědomuju. Už by mělo být načase, abych se podle toho začal i chovat, viď?" Natáhne se do správné polohy, aby se s povzdechem začal řádně protahovat a věnovat činnosti, kterou poslední týden zanedbával.

S úsměvem ho pozoruje. "To bys už mohl. Mě to taky netěší, že ti způsobuju bolest, ale je to nutné."

"Omlouvám se." řekne upřímně. Nemyslí to zle. Na svůj věk by se nad sebou měl vážně zamyslet a ne se chovat tak dětinsky. "Vážně jsem… nějak ztuhnul." zareaguje na pocit divného pnutí v páteři. Bývaly dny, kdy to bylo horší, ale dnes to cítil výrazněji. Neměl na to tolik kašlat. Ale je pozdě na to, aby si něco vyčítal. Už se stalo.

…