Část dvacátá šestá
Nevyspalý, pořádně neupravený a s tmavými kruhy pod očima odmítl Davidovi dnešní setkání v bazénu. Necítil se vůbec dobře. Riskoval by tak přinejmenším utopení, což by v téhle situaci mohlo být fajn, ale chtěl to Lexovi vysvětlit. Pokud tedy Lex bude stát o nějaké vysvětlení. Odsunul od sebe hrnek s kávou, kterou si uvařil. Vůbec mu nechutnala. S povzdechem složil paže na stůl a položil na ně hlavu. Romana slyšel vstávat, ale nevěnoval tomu nejmenší pozornost.
Roman se vyhrabe z postele a ještě napůl v polospánku zapadne do kuchyně. "Brýýtrooo." pozdraví a div si nevykloubí čelist, jak mocně zívne. Usadí se u stolu. "Už aby byl Lex zpátky." zamručí. Nějak mu chybí ráno připravená snídaně.
"Možná by ses měl naučit chystat si jídlo sám." zamrmlá do desky stolu. Nemá zrovna nejlepší náladu. Jenže tu neměl celý týden. "Ale máš pravdu. Už aby byl zpátky." Posune po stole svůj hrnek s kávou k Romanovi. "Ještě jsem z toho nepil. Budu u sebe."
"Seš v pohodě?" zadívá se na něj a znovu zívne. Natáhne se po hrnku. "I kdybys pil, tak je mi to fuk. Včera jsme kalili až do rána a já potřebuju nutně přísun kafe."
"Jo jasně." Mávne rukou k lince. "Ještě je nějaké kafe v konvici, tak to do sebe klidně nalij. Akorát si pak nestěžuj, že je to hnusný." ušklíbne se. "Nemluvil jsi během týdne s Lexem?"
"Včera. Ptal se co bar, jestli nejsou nějaký potíže." odpoví klidně, hodí do sebe hrnek kafe a vstane, aby si dolil. "Zas tak hrozný není, Kuba dělá horší."
Nálada se mu propadne ještě víc pod bod mrazu. Posmutní. "Aha." řekne prostě. On se pokoušel mu dovolat, ale buď mu to vytípnul nebo nechal vyzvánět. A nereagoval ani na jednu ze zpráv, kterou mu poslal. Připadal si už jako stíhačka. Nahlas by nikdy nepřiznal, že si pomalu balí svoje věci. Měl strach. Díky hlouposti, kterou sám povolil.
"Tobě nevolal? Vy jste se nějak nepohodli, nebo o co jde?" otočí se od linky, kde si ještě dolévá kávu.
Trhne sebou. "Nezvedá mi to." ale nejde s pravdou ven. První, komu to chce vysvětlit je Lex. I když by potřeboval, aby to mohlo jít ven, aby se mu trochu ulevilo. Uhne pohledem od Romana, aby se jím zastavil na společných fotografiích, které mají od Martina. "Je to… moje chyba."
Povzdechne si. "To si hraje na schovávanou? Mně osobně do toho nic není, ale jestli zmizel jen proto, že vy dva máte nějaký problém, tak si ho laskavě vyřešte."
"Bez tvojí rady bych opravdu nevěděl, co mám dělat. Jestli budeš tak hodný, tak mi ještě poraď, jak mám něco řešit, když se mnou nechce komunikovat?"
Zívne. "Jo, poradím." ušklíbne se. "Co byste vy dva beze mě dělali, že jo." odšourá se do pokoje, aby se vrátil se svým mobilem. "Přestože si to vůbec nezasloužíš, jak jsi kousavej." zamračí se na Míšu, usadí se na židli, chvíli hledá v mobilu a pak si ho dá k uchu.
Překvapeně na něj zůstane hledět, když začne hledat správný kontakt. "Ty o tom něco víš?" Mohl by, byli s Lexem dost dobří kamarádi na to, aby si takové věci říkali. "jestli ti to vezme, tak ti udělám k snídani palačinky." Ale i tak si nervózně projede svoje stále neučesané vlasy rukama.
"O čem mám vědět? Lex jen říkal, že musel za sestrou, že se něco stalo. Víc nic." otočí se na Míšu a sjede ho pohledem. "Ale vážně by mě zajímalo, co jste si vy dva… no ahoj." zamračí se do telefonu. "Potřebuju s tebou mluvit…. Nééé, bar je v pohodě…. Hmmm..." protáhne a protočí oči. "Samozřejmě, že jsem to zařídil. Nejsem debil… No, dík za důvěru. Jo, něco s tebou potřebuju vyřešit… Tak si ho udělej. Prostě a jednoduše, můžeš mi doprdele říct, co se stalo?" zeptá se netrpělivě, jak ho Lex pořád přerušuje. "Jo, Míša vypadá jak přejetý parním válcem, pořád tu vzdychá po tobě a… nepřerušuj mě, sakra! Mně je celkem fuk, co jste si vy dva udělali, ale zdrhnout jako malej kluk! Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsi takový kázání dával…. ééé, s tím jdi k čertu. Prostě si to vyřešte… Ne, nežaloval mi, ale když se mě tvůj přítel ptá, jestli jsi mi volal… hmm, Lexíku, neser mě… cože jsi viděl?" upře pohled na Míšu. "To si děláš prdel. Hm, ale není to konec světa. Promluv si s ním proboha, zavolej mu a vyřešte si to! Mě už to vážně nebaví... No jistěže… Ty mně taky." vytípne mobil a zadívá se Míšu. "Takže David, jo? Lex už ti nestačil?"
Povzdychne si. Z toho pohledu, který mu Roman během telefonátu věnoval, mu došlo, že už je zřejmě obeznámený s tím, co se stalo. "Není to vůbec tak, jak to vypadalo. Opravdu ne. Byla to jen hloupá sázka."
"Doporučuju ti, abys takhle rozhodně nezačínal, až budeš mluvit s Lexem. Já za takovou větu dostal už několikrát přes držku. Poslyš, já fakt nevím, co to bylo. Ale ulítnout může každej. Stává se to."
"Jenže to nebylo žádný ulítnutí. Prostě jsme si vsadili na vítězství. A jelikož jsem pomalej, tak David vždycky vyhrál a z jedné výhry se stal jakýsi zvyk, který se přenesl i na další vítězství." Za ten týden o tom přemýšlel víc než dost. "Přes hubu bych si teď zasloužil. Já Lexe miluju." řekne chabě, spíš jako ujištění pro sebe sama.
"Za blbost se platí. Máš si Davida držet od těla. Jako chápu, že je to pro vás prostě kus chlapa… Netvrdím, že Lex ti teď ten telefon zvedne nebo, že se ozve. Ale aspoň jsem ho pošťouchl. Zkus mu pak zavolat a kdyby ne, tak to vymyslíme ještě jinak. Je fůra čísel, které by zvednul." zazubí se. "Proč vždycky musím mít rozum jen já." zavrtí hlavou.
"Jsme jen kamarádi. Možná je pěknej, ale není to můj typ. To by mohlo dojít i Lexovi." trochu se zamračí. Potom se pousměje. "S tím rozumováním bych se zase tak moc neoháněl, Romane… známe se." mrkne na něj. "Díky. Půjdu to zkusit a pak ti udělám ty palačinky, když už jsem ti to slíbil."
"Jo, jen běž. Já tu počkám. Dneska stejně nemám nic na práci." zívne a natáhne se po hrnku. "Švihej a hlavně nezačínej větou Není to tak jak to vypadá."
Zavře za sebou dveře do ložnice. S bušícím srdcem se natáhne po svém mobilu, který nechal ležet na nočním stolku. Ještě než však vytočí Lexovo číslo, tak se přesune na postel, aby se mu sedělo pohodlněji. Teprve po hlubokém výdechu odklikne zelené tlačítko a zaposlouchá se do zvuků vyzvánění. S tichou prosbou na rtech, aby to konečně zvedl. Zastaví se mu dech, když ho to s klapnutím přesměruje do hlasové schránky. Zklamaně odtáhne mobil od ucha, ale potom si to rozmyslí. "Lexi…. prosím, zavolej mi. Vím, že jsem idiot. Za ten týden jsem si to uvědomil tolikrát, že už mi to nemusíš ani říkat. Chci jen abys věděl, že to, co jsi viděl… byla to cena za sázku, kterou jsem s Davidem uzavřel a prohrál. Prohrál jsem pokaždé, kdy jsme ji uzavřeli, protože nejsem tak rychlý, jak jsem si myslel. Ale to je teď vedlejší… Lexi… ať už jsi kdekoliv… Prosím, věř mi..." zadrží dech, když se mu zlomí hlas. Přikryje si dlaní oči. "Miluju tě." špitne tiše do aparátu, než hovor vytípne a mobil s dunivým dopadem hodí na stůl. Daleko od sebe. Svalí se do rozestlaných peřin a přitiskne k polštáři. Zblázní se, jestli bude muset odejít.
Po pár hodinách, když si Lex poslechne vzkaz a chvíli zauvažuje o tom, co dělat, zavrní Míšovi mobil. SMSka od Lexe. S jediným slovem. Zítra.
***
Komentáře
Okomentovat