Část dvacátá sedmá
Podařilo se mu usnout s mobilem v ruce. Možná ho hypnotizoval jen proto, jako by doufal, že tím z něj vytlačí i jinou zprávu, ale žádná další už nepřišla. To jediné slůvko mohlo znamenat cokoliv. Ale ať už to bylo jakkoliv, chtěl být připravený, proto vstal o hodně dřív než normálně. V koupelně strávil o polovinu víc času než obvykle a dokonce připravil snídani i pro Romana. Byl nervózní a tak se musel zabavit.
Usadí se na posteli. Chvíli se zamyšleně dívá na mobil. Včerejší vzkaz od Míši ho… ne přímo překvapil, čekal, že s ním bude chtít sám mluvit. Bál se toho. Ten vzkaz ho částečně uklidnil. Míša ho nechce opustit. Natáhl se pro mobil na stolku vedle postele, vezme ho opatrně, jakoby to byl jedovatý had. Musí se už konečně vzmužit a ozvat se. Najde Míšovo číslo, chvíli si prohlíží fotku, co u něj má. Rozesmátého Míšu z oslavy narozenin. Povzdechne si, stiskne zelené tlačítko a přiloží telefon k uchu. Vlastně ani neví, co přesně mu chce říct.
Překvapeně se natáhne po zvonícím telefonu. A ještě víc překvapeněji kouká na jméno volajícího. Zaklapne notebook, aniž by si uložil práci se kterou se tak dlouho piplal. Teď jsou důležitější věci a nechce být rušený ani svítícím počítačem. Nadechne se. "Ahoj Lexi." Má říct něco hned od začátku? Zarazí se, když mu na mysl přijde ona protivná věta, na kterou ho Roman upozorňoval, že není zrovna vhodná. Raději zůstane tiše.
"Ahoj." odpoví trošku nejistě. "Asi jsem se měl ozvat dřív, omlouvám se." dodá provinile. Jo, měl se ozvat dřív. Nečekat víc jak týden, a rozhodně ne na seřvání od Romana. Tenhle rozhovor bude tak jako tak nepřijemný.
"Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekl." Možná si měl promyslet to, co mu chtěl říct. Teď bude střílet od boku zrovna to, co ho napadne. Přeci to nechtěl pokazit tím, že bude špatně volit slova. "Nechtěl jsem tím způsobit nic z toho, co se teď děje. Vážně v tom je jen ta sázka. Nevím, jak to vypadalo, ale umím si to představit a mrzí mě, že jsem tě postavil do takové situace a…" polkne poslední slova. "Chtěl bych ti to vysvětlit spíš do očí než takhle přes telefon." Teď ho Lex pošle do háje.
Chvíli mlčí. "Sázka." zopakuje. "Takže s Davidem nic nemáš?" nechtěl se zeptat takhle přímo, ale musí mít jistotu.
"Kromě toho, že s ním chodím do bazénu, ne. Nic s ním nemám. Miluju tě, Lexi. Nepodvedl bych tě. To bych to raději skončil." povzdychne si a zavře u toho oči.
Vydechne. "Věřím ti. Zítra letím zpátky, ale jen… jen na chvíli." řekne tiše. Pořád je ten rozhovor pro něj zvláštní, i když toho zatím moc neřekli.
Zarazí se. "Na chvíli?" Co to znamenalo? Že mu věří, ale stihl si najít někoho, za kým se vrátí?
"Den dva. Musím se sem ještě vrátit." oznámí. "Mám tu ještě nějaké… závazky." sdělí lakotnicky. Nemá chuť rozebírat tohle po telefonu. "Musíme si promluvit. Vážně promluvit. O tom, jak to bude dál."
Vyděšeně polkne. "Lexi, lásko…. já jsem vážně nechtěl. Mrzí mě to. Nechci, aby to mezi námi skončilo, vždyť… jsme svoji tak krátkou dobu a…" začne zmateně žvatlat všechno, co ho v tu chvíli napadne. Jediná myšlenka, která mu teď bliká varovně v hlavě je ta, že ho chce Lex opustit.
Povzdechne si. "Myško, nevyšiluj. Nemám v plánu tě opustit. Jen… trošku se to tady zkomplikovalo."
Panika ho z části opustí, ale i tak v něm zůstane malá stopa. I když kámen, který mu spadl ze srdce, musel být slyšet až k Lexovi. "Tak… dobře. Nebudu tě…"odkašle si, jak mu najednou vyschlo ústech. "zdržovat. Tak zítra? Roman bude nadšený… a já taky."
"Dobře." lehce se pousměje. "Takže se zítra uvidíme? Nemáš nic domluveného s… někým jiným?"
Povzdychne si. "Mám. Musím vzít Xitta na chvíli do parku. Trochu jsem ho… zanedbával. Ten čerstvý sníh se mu bude líbit."
"Dobře, pár hodin se určitě zdržím. Tak zítra." zakončí.
"Chybíš mi." řekne prostě těsně předtím než hovor položí. Hluboký nádech mu zajistí dostatek kyslíku, protože měl pocit, že snad ani nedýchá, aby mu nic neuniklo. Musí toho dnes udělat spoustu, aby mohl být zítra doma.
Odloží mobil na stolek. Tváří se poněkud rozpačitě. Tohle nebyl zrovna nejlepší rozhovor, co spolu kdy vedli.
***
Komentáře
Okomentovat