Část devatenáctá

Polovina listopadu ho zastihla zachumlaného do zimní bundy, protože mrazíky už o sobě dávaly znát. Rukavice, které dostal od Lexe jako dodatečný dárek k narozeninám právě s příchodem zimy, zakrývaly prsten, který utvrzoval jejich svazek i za právoplatný pro úřady. Teď už byli pár dní svoji bez toho, aby to někomu řekli. Jen se nakonec museli dohodnout na tom, že si Lex nechá přidělat úplně stejný, aby Michal nemusel nosit dva prsteny, protože by to mohlo být při pohybu na vozíku omezující. A on ho nutně musel nosit. Potřeboval ho vidět, aby se mohl vždycky šťastně usmát. Nyní čekal se svou sportovní taškou na klíně před bazénem, kde se měli sejít s Davidem. Domluvili se teprve před pár dny, protože do této doby nebyli schopní uspořádat svůj čas. Musel uznat, že se na to celkem těšil, protože s blížícími se Vánoci neměl na sebe moc času a zanedbával i přes Lexovy protesty své rehabilitační cvičení. Jen nebyl dvakrát nadšený z toho, že kývnul Davidovi na bazén, o kterém si předtím nic nezjistil a teď ho zřejmě čekala budova, která nebyla bezbariérová.

---

David doběhne skoro schvácený. Zdrželi ho na praxích, takže jen doletěl na kolej, popadl tašku a zase mazal na bus, aby to stihnul. Tak jako tak už má pár minut zpoždění. Vyběhne schody z podchodu a zamíří ke vchodu. "Ahoj, promiň, čekáš dlouho?"

Usměje se na spěchajícího Davida. "Jen pár minut, to je v pohodě. Hlavně si kvůli mně neužeň angínu. Nerad bych měl tvoje zdraví na svědomí. Já nejsem z cukru, abych trochu zimy chvíli nevydržel." pokrčí rameny. "Připraven?" kývne hlavou k budově.

"Slušně vychovaný člověk chodí včas." zazubí se. "Promiň, zdrželi mě v nemocnici. Měl jsem to naplánované úplně skvěle. Jen doktor měl trošku jiné plány. Tak jdeme? Nebudeme tu přece čumákovat venku."

"Nic se neděje. Musím takové věci respektovat, kdybych tě někdy potřeboval. A čumákovat tu opravdu nebudeme. Máme v plánu plavat, pamatuješ?" zazubí se, než se vydá k velkým dveřím bazénu. "Jen tě upozorňuji, že pokud tam mají hodně schodů, ještě si zaposiluješ. Nějak mi nedošlo, že ještě existují i bazény s bariérami a nevím, jak na tom je tenhle. Nikdy jsem tu nebyl." Ale moderní zařízení vchodových dveří vysouvajících se při pohybu, tomu vůbec nenasvědčuje. Zamíří rovnou k okýnku, aby mohl slečně předložit svou průkazku o handicapu a dostat tak levnější vstup i pro Davida, který tvoří jeho doprovod.

"Tady je to v pohodě. Chodí sem kluci, takže vím, že tu těch schodů moc není." pokrčí rameny a vyrazí za ním. "A kde máš tu svou kouli na noze... ehm, teda Lexe?" pousměje se. "Ještě jsem tě vlastně bez něj neviděl."

Zvedne překvapeně obočí. "Kouli? Myslel jsem, že jste přátelé. To bude asi tím, že jsi nás neviděl jinak než v baru a to asi ani jinak nejde, než abychom tam nebyli spolu. Navíc jsem s Lexem rád. Jinak mi říkal, že bude dnes déle v práci, takže jsem mu jen řekl, že jdu s tebou do bazénu." pokrčí rameny a podstrčí Davidovi do ruky klíč od skříňky. "Dneska to máš na mě za to, že se dobrovolně obětuješ. Pojďme zdolávat. Dolů zvládám tři schody bez pomoci."

"Zdrží se v práci? To dělá často?" zazubí se. "Hele, jako... víš, jak to chodí. Utahovat si na účet kamarádů je zábava." pokrčí rameny. "No, tak ještě zajdeme pak někam na nějakou nealko skleničku, ne?"

"Moc často ne." pokrčí rameny. "Podle zakázky. Mám to podobně. To ti řeknu až podle toho, kdy se dostatečně smočíme. S tím jsem totiž nepočítal." pousměje se než vyrazí k šatnám, ke kterým zatím žádné schody nevedou. Pohlédne na číslo na klíči, aby mohl začít hledat. "Takže... kdo najde první, nebude muset testovat teplotu vody jako první." zazubí se.

"Testovat teplotu vody? Já rovnou skáču. Kdybych testoval, nejspíš tam lezu hodinu. Hele jako, musíme to nějak prostě vymyslet. Ale určitě to stihneme všechno." zadívá se na klíč ve své ruce. "Myslím, že to bude někde támhle." ukáže a rovnou tam zamíří.

"No dobrá, ty to tady znáš mnohem líp než já, takže mě veď." vydá se za ním do uliček tvořených skříňkami. "Já teplotu taky moc netestuju, ale zkusit jsem to musel, co kdyby sis najednou usmyslel, že do vody nevlezeš, protože je studená?" Zahlédne číslo své skříňky. "Myslím, že jsme přešli." zazubí se a vrátí se o uličku zpět.

"Já tu nikdy nebyl. Chodím do bazénu jinam." pokrčí rameny. "Jen mi o tom říkali kluci, že sem chodí a že je to tu v pohodě i pro vozíčkáře." vrátí se za ním o uličku zpátky. "Ale toho, že máš teď díky Lexově zaneprázdnění víc času, toho musíme využít."

"Nezahálel jsi, aby ses informoval o tom, kam se mnou můžeš?" pousměje se a začne se štrachat ve své tašce, aby si na lavičku vyskládal věci, které bude potřebovat. Mycí potřeby má v batohu, kam je dal už doma, aby se tím nemusel zdržovat. "Tak toho využijeme ve prospěch našeho zdraví. Alespoň mě jednou nebude muset mučit." zazubí se.

"Rád jsem informovaný. Nemám moc rád překvapení. Ne tohohle stylu. Každopádně, když už tě Lex propustil ze svých spárů, měli bychom si to fakt užít. Hele, jak myslíš to s tím mučením?" zadívá se na něj zvědavě.

Mikinu stáhne přes hlavu rovnou i s košilí. Sundá nohy ze stupaček, aby se mohl zapřít o skříňku a vyhoupnout se na nohy, protože si chce oboje i s bundou pověsit na malý věšáček. "Musím teď pravidelně cvičit, protože jsem měl jakýsi výrůstek na páteři a hrozí mi vyhřeznutí ploténky. Není to nejpříjemnější záležitost. Alespoň, že už to není bolestivé jako dřív." otočí se na Davida, který se ke svlékání ještě nějak nemá. Uculí se. "Budeš se koupat v zimní bundě?"

"Šílíš? To jsem zkusil jednou a děsně to táhne ke dnu. Jen jsem se tak zamyslel. Asi si s tím docela užiješ, co?" pokrčí rameny a stáhne bundu. Pod ní má jen tričko, a to letí do skříňky za bundou.

"Od jisté doby se to snáší mnohem snadněji." pokrčí rameny, než se skloní ke svým botám, aby se vyzul. "Můžu se zeptat, kdy jsi takovou šílenost zkoušel? Protože tě netipuju na maníka, který se chodí v létě koupat v zimní bundě." Neodolá, aby se neohlédnul a nepodíval se na vypracované tělo.

"No, to je jednoduché. Nedostatečně zmrzlý led." zazubí se. "Byl jsem jako dítě docela kaskadér. Naši si docela oddechli, když jsem vlezl na medinu. Prý si aspoň většinu zranění ošetřím sám. I když, je fakt, že si nějaké jizvy nemůžu dovolit, tak se poslední dobou opravdu pečlivě hlídám." stáhne kalhoty a zaloví ve sportovní tašce u svých nohou. "Takový ten věčný průšvihář, který věčně visel někde na stromě."

Zasměje se té představě. "Ty jsi teda kvítko. Nedokážu si tě nějak na tom stromě představit. Ale všichni jsme byli děti, co? Já taky nebyl žádné zlatíčko. Dokud jsem mohl, dělal jsem jen lumpárny. Moje babička rodičům vždycky říkala, že si toho mají vážit. Že živé dítě je zdravé dítě." Vysouká se z džínů i spodního prádla najednou. "Ale jen do doby, než jsem začal bláznit i na vozíku. Ale asi to byl nejlepší způsob, jak se s ním sžít. To je dlouhý příběh."

"Normálka." pousměje se. "Jak si člověk trošku zvykne, a už mu není ouvej, tak už zas blázní. Někdo to má prostě v povaze." chvíli se v tašce přehrabuje než objeví plavky. Chvíli se už bál, že je snad v tom fofru zapomněl hodit do tašky. "Však, dokud dýchám, doufám. A život se má užívat. Žijeme jen jednou a stejně z toho života nikdo živý nevyvázne."

Natáhne si plavky, než se natočí bokem ke skříňce, aby tam mohl nasoukat zbytek svých věcí. Pohlédne na Davida. "U mě to byl spíš boj s vlastní sebezapřením. Zase tak růžové to nebylo. Ale vlastně máš pravdu. Mluví z tebe budoucí doktor. Budeš určitě dobrý." pousměje se.

"No samozřejmě. Já zvládnu ukecat kohokoliv k čemukoliv. Prej působím důvěryhodně. Nechtěj to zakoušet na vlastní kůži." zazubí se na něj.

"To by odpovídalo. A nemusíš ani nabízet bonbony nebo obrázky." uculí se. Přehodí si ručníky přes kolena a zavře svou skříňku, aby si připnul klíček na zápěstí. "Můžeme vyrazit? Kdyby ses o něco chtěl bát, můžeš si to hodit ke mně do batohu." poukáže na svůj batoh připevněný k madlům vozíku.

"To teda nevím, jak to teď jako myslíš." zazubí se. "Ještě mi dej chvilku, ale klidně jdi napřed. Já trefím."

"Každý doktor láká na bonbony a obrázky, ne? Aby se jich lidi nebáli." zazubí se. "Půjdu, mně to bude trochu trvat. Setkáme se buď u bazénu nebo ještě ve sprchách..." S úsměvem se kolem něj šikovně vyhne a vydá se po nalepených stopách. K jeho štěstí se ve sprchách nachází i jedna s pevně přidělanou pevnou stoličkou, kterou ihned obsadí, aby se mohl osprchovat.

Zadívá se na něj. "To spíš pediatři, ne?" zavrtí nechápavě hlavou. Rychle svlékne zbytek oblečení a nasouká se do plavek. Uloží všechno do skříňky a pečlivě zamkne, s ručníkem přehozeným nonšalantně přes rameno a sprcháčem v ruce vyrazí za Míšou.