Část jedenáctá

Trvá mu několik desítek sekund, než se v hlavě promítnou všechny ty myšlenky a v těle emoce, které pociťuje. Potom, v setině sekundy omotá ruce kolem Lexova krku, aby neviděl ten připitoměle šťastný úsměv. Pomalu, skoro neřízeně, sklouzne k němu na zem. "Ano. Ano..." zopakuje znovu, jako by tomu ani sám nevěřil, že to opravdu vyslovil. "To víš, že si tě vezmu. Chci s tebou strávit zbytek života. Bože... miluju tě, lásko. Strašně moc." špitne skoro až plačtivě, ale zakáže si se rozbrečet, i když je neskutečně šťastný.

Sevře Míšu v náručí. Vydechne. Doufal, že ho neodmítne, i když možnost tu byla. Teď je najednou úplně ochromený Míšovou reakcí. "Miluju tě. Udělal jsi ze mě toho nejšťastnějšího chlapa pod sluncem. Miluju tě." zopakuje. Vtiskne polibek na Míšovu šíji. "Už nás nikdo nikdy nedokáže oddělit." zašeptá dojatě. "Už budeme navěky spolu. Jen my dva."

---

"To ty jsi udělal toho nejšťastnějšího ze mě... Vážně jsi mě překvapil. Nečekal jsem, že bychom mohli... někdy..." hledá ta správná slova, aby tuhle nádhernou chvilku nepokazil. "Ty jsi ten nejlepší člověk na tomhle celým světě." Trhaně se nadechne. "A já se asi rozbrečím." zahuhlá mu do krku, když skryje svůj obličej, usměje se. Šťastně. "Jen my dva." zašeptá. Pomazlí se s těmi slovy na jazyku. Vyhledá svými rty ty Lexovy. Něžně, skoro jako dotek motýlích křídel, se jich dotkne.

"Jestli by to bylo štěstím, tak klidně se rozbreč." pousměje se. Něžně pohladí Míšu po tváři. "Ten prstýnek, Myšičko. Líbí se ti?" zašátrá dlaní vedle sebe, kam před chvíli upustil krabičku, jak se na něj Míša vrhnul. "Chci, abys byl šťastný. Udělám pro to cokoliv."

"Ještě jsem neměl možnost si ho pořádně prohlédnout..." spustí ruce, aby jim udělal trochu prostoru k dýchání a sklouzne pohledem na Lexovu dlaň, kde je v krabičce nablýskaný prsten. Zaujme ho rytina na něm. "Je krásný. Můžu?" zeptá se tiše, rukou pohladí Lexovo potetované předloktí, usměje se, když prsty doputují na malého pavoučka, až dojede pod dlaň, která svírá krabičku.

"Je tvůj." pousměje se jemně. Dvěma prsty vytáhne prstýnek z krabičky. Položí ho na Míšovu dlaň. "Pavoučci." jeho pohled vyputuje z prstýnku do Míšových očí. "Udělaný na míru. Bylo docela složité, změřit ti prstík." pousměje se, přitáhne si druhou Míšovu ruku k tváři, aby vtiskl polibek na dotyčný prstík. "Můžu?" zeptá se. Znovu uchopí prstýnek do prstů. Chce ho Míšovi navléknout.

Oněměle přikývne. Je dojatý nejen celou tou situací, ale tím, že pavouček a jeho pavučina sehrály takovou roli v jejich vztahu a pořád na to berou takový důraz. Byl to takový společný talisman, společný bod... "Můžeš." lehce přikývne. První slza opustí oko a vydá se na svojí cestu. Stydlivě sklopí pohled. "Promiň." špitne tiše.

"Ne, to nic. Lásko, to nic." pousměje se, opatrně slzu setřel palcem. "Klidně si plakej, jestli ti to pomůže." Navlékne prstýnek na útlý prstík a vtiskne polibek do dlaně. "Teď už jsi jen můj. Pavoučci mi tě ohlídají."

"Je vážně nádherný." upře na ten obrouček svůj pohled a prohlédne si ty dva pavoučky blíž. "Tohle nikomu nic neřekne a přitom to nám dvěma otevře úplně všechno. Já už stejně nechtěl být něčí jiný." Vysmekne se mu, obejme ho rukama, přitáhne blíž k sobě. "Strašně moc tě miluju. Ani to nedokážu slovy vysvětlit, jak moc." Je pořád trochu v šoku, ale teď ho začínají přebíjet ty nejhezčí pocity. "O tom měření prstu mi budeš muset někdy povyprávět." pousměje se šťastně. "Teď se budu na všechny jenom culit. Ten úsměv mi nikdo neodpáře."

"Já vím, je to náš malý soukromý symbol. Jen náš. Můj a tvůj." přisaje se Míšovy na rty. "Já to vím, Myško, vím, protože jsem na tom stejně." políbí tvář, nos i rty. Sjede na krk. "Nemůžu se od tebe odtrhnout." zavrní spokojeně.

"Ani nemusíš. Nikdy." usměje se. "Jen... měl bys mě asi štípnout, abych tomu doopravdy věřil. Abych se ráno neprobudil a nezjistil, že se mi to jen zdálo. To bych už vážně nepřežil." vydechne. "Tohle jsi... taky s někým plánoval?" Dlaně se rozběhnou po zádech.

"Tohle byl jen můj plán. Potřeboval jsem jen vyšachovat Romana, což se povedlo." pousměje se. "Ani jsem se nemusel moc snažit. Jediný, kdo věděl, že se tě chystám požádat... nejdřív jsem se zeptal tvých rodičů, jestli by nebyli proti, kdybych to udělal. Nechtěl jsem dělat nic proti nim. Snad se nezlobíš." pousměje se omluvně. "Myslím, že tvoje maminka to rozdýchávala hodně dlouho."

Překvapeně na něj pohlédne. "Mí rodiče? Páni." tohle rozhodně nečekal. Že by se jich šel Lex zeptat, jestli schvalují jejich vztah. Potom se pobaveně zasměje. "Tyhle šokové stavy mám po mámě, no." pokrčí omluvně rameny. "Já tomu asi taky nebudu věřit ještě hodně dlouho." uculí se.

"Ale uvěříš. Tady je důkaz." přejde prstem po bílém kroužku. "Stačí pohled a budeš si jistý. Myslím to vážně, Míšo. Nechci nic na světě víc, než si tě vzít." pousměje se. "Časem pořídit dům se zahradou, aby měl Xitt kde lítat a nemuseli jsme s ním pořád chodit ven. S velkou zahradou. Chci se usadit, mít rodinu... možná bychom si mohli pořídit ještě nějaké to psisko. Nebo kočku... jak Xitt snáší kočky?" začne trošku plácat nesmysly, jak se pořád snaží uklidnit. Míša mu řekl ano a jemu to teprve teď dochází v plné síle. "Nebo třeba žirafu. Cokoliv."

"Máš to asi hodně promyšlené, že?" Je překvapený, jak moc nad tím Lex přemýšlel. A on ani nedoufal, že by to jednou mohlo přijít. Prostě si chtěl užívat to, co zrovna bylo. A bral to plnými doušky. "Rodinu? Zvíře? Dům?" asi přišel o slova. Těžko hledá svoje, když mu pomalu dochází ta Lexova. "Miluju tě." svalí ho na chlupatý kobereček, zalehne svým tělem a začne olíbavat každý kousek kůže, který se mu dostane pod rty.

"Vlastně vůbec. Jediné, co vím naprosto přesně je, že chci být s tebou. Ať už je to kdekoliv a zahrnuje cokoliv. Klidně si můžeme pořídit obytný vůz a objet svět kolem dokola. Můžeme cokoliv." zasměje se šťastně. Prsty se nedokáží přestat dotýkat Míšovy kůže. "Já miluju tebe. A už tě nikdy nenechám odejít. Už nikdy."

"Budu o tom přemýšlet." řekne pobaveně. Karavan by ho tedy v životě nenapadnul. "Ale myslím, že ten dům a zahrada a to všechno kolem... že to bude bohatě stačit. Už teď si připadám jako na zámku. Hlavně, že tu mám tebe."

"Zámek mě nenapadnul. Naše rodina jeden vlastní." pousměje se naprosto nevinně. "Možná tě tam někdy vezmu, když budeš hodný. Ale mě by stačil nějaký domek. Zámky jsou moc náročné na údržbu."

Opře si hlavu čelem o Lexovo rameno. "Asi by mě něco takového vůbec nemělo překvapovat, viď?" Zavrtí pobaveně hlavou. Vtiskne polibek na klíční kost a usměje se. "Jak říkám, kde budeš doma ty, bude to doma i pro mě. Když tedy budeme svoji." řekne šťastně. Tohle mu začne docházet asi až o hodně později. Až nad tím bude moci přemýšlet víc než teď. Je zvláštní, jak se to najednou jeví. "Jen my dva. Navěky." znovu ta slova polaská jazykem. Líbí se mu to. Najednou to všechno začínalo nabírat i jiné obrátky. Pohodlně se opře hlavou a rukama sjede po Lexově hrudníku, aby se znovu a stále mohl ujišťovat, že to není sen. Pohlédne na svou ruku, na které má prsten. Sedí tak dokonale, že to bere dech. Stejně dokonalý jako tohle všechno okolo. Jako oni dva.

"Zítra vstáváme." připomene neochotně. "Měli bychom se uložit a zkusit spát." pousměje se. Dlaněmi pohladí Míšu po zádech. "Zítra večer můžeme začít plánovat. Místo, hosté... termín." vtiskne polibek na tvář. Možná si to měl nechat až na víkend, ale chtěl udělat Míšovy narozeniny výjimečné. Miluje ten pohled na něj, když se takhle šťastně usmívá. "Strávíme spolu celý zbytek života. Ale teď bychom měli vlézt do postele..."

"Zítra večer máme jiný plán, pamatuješ, co se ti děje v baru?" uculí se andílkovsky. "Plánovat můžeme, ale před tím i potom. Moc rád budu plánovat." líbne ho na čelist a pousměje se, když přes ni přejede prsty. "Nechci vstávat. Nechci spát. Chci se mazlit se svým snoubencem." řekne trucovitě. Prsty hladí nahou kůži a on s úsměvem sleduje jejich trasu. "Ale možná to oželím, když mi slíbíš, že o víkendu nevylezeme z postele."

"Vylezeme. Grilovačka u vašich, pamatuješ?" zeptá se se smíchem. "Ale mimo tohle tě nepustím z postele. Ale docela bych ocenil přesun do postele, ať už spát budeme nebo ne. Je tam větší pohodlí."

"No dobře... ale jen přesunout, žádné jiné pohyby navíc." uculí se. "No jo... úplně bych na to zapomněl, jak jsi mě dostal pro tuhle chvíli." ukradne si polibek a vysune se do sedu. Shlédne s úsměvem na Lexe, prolustruje ho pohledem. "Víš, že bude strašný nezvyk, vydávat tě za svého manžela? Ale zní to moc hezky. Všichni budou vědět, že jsi opravdu jen můj. Doufám." uculí se. Prsty pohladí stehno a znovu se usměje. Jen tak pro sebe.

"Já vím. Budeme manželé." pousměje se spokojeně. Posadí se, vtiskne Míšovi polibek na klíční kost. "Nemůžu se dočkat, až ti tak budu moct oficiálně říkat. Můj manžel." zazubí se. "Já jsem tvůj, ale teď už na to budeš mít papír." pomůže Míšovi nahoru na postel a okamžitě ho do ni svalí.

"No to teda. V podstatě ten papír není vůbec důležitý, ale bude hezké ho mít." líbne ho potěšeně na tvář. "Takže... rodiče už o tom ví? Nebudeme muset volat záchranku, že ne? To už by byl totiž stejný skandál jako ji volat sem." zazubí se. Vyhekne, když je povalen do peřin. "Ale tak mě napadlo... my asi budeme mít hodně hostů, co? Když vezmeme v potaz jen rodiny... a přátele..." začne na prstech vypočítávat, kdo všechno musí být pozvaný a na koho se určitě nesmí zapomenout.

"Je důležitý." namítne. "Budou nás brát jako pár, ne jako navzájem cizí lidi. Pro ostatní lidi to bude mít význam." prsty pohladí Míšovu tvář. "Vaší ví o tom, že jsem měl v plánu požádat tě. Netuší, kdy a taky netuší, žes souhlasil. Můžeš jim to zítra sdělit. Tvoje maminka byla z té zprávy docela vedle. Ale myslím, že už to vstřebala. Na té oslavě už vypadala celkem v pořádku. Seznam hostů dáme nějak dohromady. Musíme prvně stanovit spíš datum, nemyslíš?" zeptá se pobaveně nad tím, jak Míša hned začne vypočítávat.

"Máš pravdu... ale... kdy? Brzy bude zima, napadne sníh. Je přeci už září..." zamyšleně shlédne na Lexe a pousměje se. "Na to bude ještě dost času. Nebo ho chceme vědět hned?" rukama ho obejme kolem pasu a přitiskne k sobě. "Myslím, že dnes už neusnu. Na to, jak moc jsem byl unavený, když jsem přišel z práce, jsem teď plný elánu." pokroutí nad sebou hlavou.

"Abych tě nemusel utahat znovu." pousměje se. "A proč ne svatba v zimě?" zeptá se zvědavě. "Všude bílý sníh, úplně vidím sáně tažené koňmi... taková zimní pohádka." zazubí se pobaveně. "Ani bys nemusel mít bílé šaty."

"Tak to teda ani náhodou, já nevěstu dělat nebudu!" začertí se pobaveně. "Spíš bych si tě mohl vzít já do klína a unášet si tě. Pokud tedy bude bezbariérový prostor..." nakrčí obočí, ale představí si to. "Ono je to vlastně jedno, kdy bude. Podzim by taky nemusel být špatný, je barevný. Na jaře všechno kvete... A s tebou to bude úžasné v kterékoliv období."

"Uvidíme, Myšičko. Jsem si jistý, že společně přijdeme na ten nejvhodnější termín. A místo taky vymyslíme určitě naprosto úžasné. Napadlo mě, že by to mohl být konec léta a na statku u Ralfa. Jsem si jistý, že by nám moc rád zamluvil klidně i celý statek. Mohli bychom sezvat přátele i rodinu tam. A klidně strávit celý víkend na statku. Ale to určitě ještě probereme."

"Na statku?" řekne překvapeně. "To mě vůbec nenapadalo. Ty jsi hlavička." usměje se a ukradne si polibek. Nenapadlo ho, že by ten konvoj mohli tahat až do Německa. "Ale... šlo by to vůbec? Víš, kvůli úřadům a tak. Je to jen na území jiného státu. Nikdy jsem se o takové věci nezajímal." pohladí ho po tváři, prsty sjede mazlivě na šíji. "Na to asi bude dost času později... Teď bys... pokud nejsi unavený... mě mohl pomilovat." usměje se nevinně.

"Spíš jsem jen myslel na to, že registraci jako takovou odbydeme někde v tichosti a soukromí. A pak ji oslavíme ve velkém stylu." zavrní spokojeně. "Tak pomilovat bys chtěl... A je to velmi naléhavé nebo méně?"

Souhlasně přikývne. Tenhle nápad zní víc než dobře. "Jsi skvělý a nejlepší a nejúžasnější." přitiskne se svými rty na Lexovo čelo a potom se usměje. "Záleží na tom, jak moc jsi unavený i ty. Nemůžu svého budoucího manžela přeci jen do ničeho nutit a ráno musíme oba vstávat do práce. Možná by stačilo to mazlení." řekne přesvědčivě.

***