Část pátá

Robin jednoduchým pohybem nainstruuje svého již třetího nováčka řidiče, jak a kam má položit nosítka, aby tam jen tak nestál a nedíval se po ptákách, jak bylo jeho zvykem. Byl s nimi něco málo přes týden a neskutečně mu tím lezl na nervy. Překvapeně se podívá na Lexe, který přece chodil s Michalem... tohle znělo až moc... Nic mu do toho není. Teď je v práci. Nahodí profesí nacvičený úsměv. "Nejdřív mě k němu musíte pustit, potom budu moct posoudit." Odstrčí Lexe trochu na stranu, aby mohl ohrnout deku a zhodnotit situaci. Robin stojící za ním lehce usykne. A i on má co dělat, aby svojí profesionální masku neshodil bolestivým úšklebkem, jak se bolest, která musí tím nejcitlivějším místem procházet, promítne i do jeho pocitů. Měli už hodně takových případů. "Jak se mu to stalo? Při fotbale?" zakroutí nad tím hlavou. Raději vyhmátne tužkovou svítilnu, aby zkontroloval zornice. Ten kluk je vážně dost bledý. "Říkal jste, že zvracel. Opakovalo se to?" prsty přiloží na tepnu a pohledem na hodinky zkontroluje životní funkce. "Kluci, položte ho na nosítka. Dáme něco proti bolesti už teď, ale musí se na to podívat odborník." poplácá bledého Romana po ruce. "Neboj se, chlape, nepřijdeš o něj. Jen ses špatně udeřil."

Sleduje Robina při práci, ale moc ho to neuklidňuje. "Fotbal, přišel před chvíli, ale zdál se ještě relativně v pořádku. Normálně komunikoval, jen si stěžoval na bolest. Pak se to najednou zhoršilo. Zvracel jen jednou, pak už mě moc nevnímal." vysype ze sebe. "Bude v pořádku, že ano?" sám potřebuje ujistit, protože má pocit, že to s ním sekne.

---

"Pokud se rovnou neobjevilo omdlení, tak tohle už jsou jen známky šoku z proběhlé bolesti. To se stává. V nemocnici ho dají do kupy a bude zase běhat." pousměje se Robin, ale soustředí se na svojí práci. Dohledá si žílu, aby do ní rovnou píchnul trochu oblbováku a něco na bolest, aby to zabralo ještě než dojedou do nemocnice. "Bude v nemocnici určitě potřebovat nějaké věci. Do sanity se nám nevejdete, takže si potom přijeďte..." Kývne na kluky, kteří Romana zvednou. Ještě přes něj přehodí jejich deku. Pedantsky ji zastrká, aby ho mohli vzít do sanity. "Běžte napřed." kývne na ně. "Bude asi pár dní trvat, než se dá pořádně do kupy a pak nějaký čas bude chodit s pořádnou modřinou, ale není to zase v tak velkém rozsahu, aby se musel bát o svojí potenci." ujistí ho profesionálně. Zastrká použité stříkačky do speciálního pouzdra a zvedne se i s batohem ze země. "S Michalem už spolu nechodíte?" změní náhle téma. Tohle ho ale vážně zajímá. Když tady byli naposledy, tak se takhle choval právě k Michalovi.

"Cože?" Zvedne k němu překvapený pohled. Zmateně se otočí ke dveřím ložnice. "Já... chodíme." odpoví. Už je mu jasné, proč byla takhle otázka položená. "Roman je kamarád. Dejte na něj prosím pozor." těžko bude někomu vysvětlovat, jak moc mu na něm záleží. Možná to vypadá divně, ale Roman by pro něj udělal to samé. Jemu samotnému se z toho všeho dělá špatně. Zapře se rukou o křeslo. "Bude nabalovat sestřičky hned, jak mu otrne." pousměje se trošku mimo mísu.

Přikývne. "Vezmeme ho na emergency, ale nezaručuju, že ho dají na chýru. Budete se po něm muset později poptat. Je tam teď dost frmol a volná lůžka jsou nedostatkovým zbožím na důležitých odděleních. Přijďte za ním až ráno, teď už by vás tam stejně nepustili." podotkne ještě, než se vydá za klukama, aby mohli vyrazit. Ještě se na něj od dveří ohlédne, ale už nic neřekne.

Na chvíli zavře oči, aby se zklidnil. Copak je to tak zvláštní, že má o Romana strach? Nadechne se a vydechne. Hned ráno se za ním zastaví, musí mu donést nějaké věci. A musí si promluvit s Míšou. Snad už pochopil o co šlo a vyhnou se trapnému vysvětlování situace. Přejde k ložnici. Uleví se mu, že zůstalo odemčeno. Přejde k Míšovi, klekne si před něj. Položí mu hlavu do klína a pažemi ho obejme kolem pasu. "Promiň." zašeptá zmoženě. "Je mi to moc líto."

Nečekal, že by za ním Lex přišel. Spíš myslel, že pojede rovnou za nimi, aby dohlédl na Romanovu následnou péči... "Měl jsi nebo jsi chtěl mít někdy něco s Romanem?" hlesne tiše otázku, která mu pulzovala v hlavě celou tu dobu, co byl zavřený v ložnici. To, čeho byl svědkem a to ostatní kolem, ho moc neutvrzovalo v tom normálním přátelství.

Zvedne k Míšovi pohled. Čekal všechno možné, ale takovou otázku ne. "Proč se na to ptáš?" zeptá se nechápavě. Žádný dotaz na to, jak je Roman na tom? Přijde si najednou strašně unavený. "Bude prý v pořádku." sdělí sám.

"Vím... slyšel jsem to. Chtěl jsem za vámi jít, ale ty... Díval ses na Romana jako na mě, Lexi. Proto se na to ptám. Protože jsi mě skoro vůbec nevnímal ani jsi nic neřekl. Já chápu, že máš o svého kamaráda strach. Taky bych ho měl, ale tohle mi přišlo... už moc." hlesne. Sklopí pohled ke svým kolenům. Položí ruce do Lexových vlasů. "Omlouvám se, že jsem tak sobecký a myslím jen na sebe. Pochopil jsem o co šlo dost jasně. Ale ani to mi nepřijde jako oprávnění k tomu, aby ses ke kamarádovi choval tak intimně. Kdy by ti normální kámoš dovolil hrabat mu do rozkroku?"

"Já jsem se mu nikde nehrabal." ohradí se ublíženě. "Jen jsem chtěl zjistit, jak na tom je. Viděl jsem ho nahého v sauně stokrát. Nepřijde mi na tom nic zvláštního. Jen jsem chtěl pomoct. Je to můj kamarád. Prakticky rodina. Nikdy neměl problém s tím, že jsem gay. Vždycky mě bral jako přítele, kterému věří. Je jen logické, že se o něj postarám, když mu je zle." Nemůže Míšovi říct, co se mezi nimi odehrálo. Slíbil, že to nikomu neřekne. "Kdysi jsem o Romana stál, ano. To je pravda. Řekl jsem ti, že jsem do něj byl zamilovaný. On mé city neopětoval. Tím to hasne. Takhle bych se choval vůči kterémukoliv kamarádovi, kdyby se mu něco stalo." povzdechne si. "Víš přece, že tě miluju. Chci jen tebe, tak proč pokládáš takové otázky?"

Smutně se pousměje. "Protože bylo zvláštní vás takhle spolu vidět. Běž si lehnout, uvařím ti čaj a donesu ti ho sem. Měl by ses natáhnout, vypadáš hrozně." třes v jeho rukách stále nechtěl ustoupit, takže místo pohlazení po tváři sjel jen dlaní po vlasech a raději se od Lexe o kousek oddálil. Zahledí se na něj. Chce mu věřit, ale po tom šoku, který si prožil, když přišel domů, to prostě nešlo tak jistě jako normálně. Nikdy Lexe neviděl, aby se takhle intimně choval ještě k někomu jinému než k němu.

Zůstane na zemi. Nemá ani chuť ani sílu se zvedat. "Nechci si lehnout, nejsem unavený." odpoví zatvrzele. Momentálně mu takhle pozice dokonale vyhovuje. Trucovité dítě. Tím to všechno hasne? Vydechne. Nevidí na tom vůbec nic špatného. Kdyby byl doktor, tak by přece taky... nemá smysl nad tím přemýšlet. Všechno je v háji.

Povzdychne si. Přejede k němu, aby ho vzal pod pažemi a s vynaložením všech svých sil se pokusil ho zvednout na postel, jenže ono je něco jiného tahat svoje tělo a pokoušet se zvednout někoho jiného, když nemáte pořádný opěrný bod. "Lexi, prosím, zvedni se." zvedne na něj trochu hlas. Tohle ho štve. Začíná v něm probublávat všechno to, co se v něm nahromadilo a on to chtěl jít raději ventilovat někam, kde nebude Lex. Zmoženě vydechne, když je nucený ho pustit zpátky. Najednou má před očima černo. "Ty si myslíš, že budu naprosto v pohodě a všechno v klidu vydýchám, když přijdu domů, natěšený na tebe a místo všeho tě najdu s obličejem nalepeným na Romanova ptáka? A ještě i s rukama? Co bys na to kruci řekl ty, kdybys mě takhle našel s některým z mých kámošů? Přešel bys to jen tak? Ať už by okolní situace byla jakákoliv?" neuvědomil si, kdy na něj začal křičet. On přece nikdy nekřičí...

Zamračí se. "Kolikrát mám opakovat, že jsem se ho ani nedotkl. Jen jsem mu tam dal pytlík s ledem. To teda moc erotické není! Jen jsem se díval, jestli je v pořádku. Sakra nebyl. Tak co jsem měl dělat? Poslat ho do háje, protože můj přítel si samozřejmě okamžitě bude myslet, že jsem mu ho s chutí vykouřil? Sakra, vykouřil jsem mu ho jen jednou kdysi dávno. Nikdy mezi ním a mnou nic jiného nebylo. Prostě jeden pitomej úlet, který byl fajn, ale to je všechno. JO, možná na něj koukám stejně jako na tebe, protože pro mě oba dva moc znamenáte. Ale já chci sakra jen tebe! Roman je jen kamarád. Proč v tom musíš hledat nějaké složitosti? Potřebuješ důvod k tomu, abys mě opustil?" zoufale si prohrábne vlasy. "Já tě miluju. Nic jsem neudělal. Jak mi má být teď, když zjistím, že bys mě klidně při takovém pitomém nedorozumění opustil?" vydechne. Pozdě si uvědomí, že řekl něco, co neměl. Unaveně zavře oči. Už je to jedno.

Zůstane na něj překvapeně koukat. Trochu si říká, jestli se třeba nepřeslechnul a tohle celé se mu jen nezdálo, ale tohle všechno... Prohrábne si rukou svoje ostříhané vlasy. "To asi mění celou situaci." zamumlá si pro sebe. Promne si unavené oči. Povzdychne si. Chtěl by něco udělat, ale netuší co. Složí ruce do klína, zase je položí na opěrky a zase do klína. Je to přece to, co chtěl celou dobu slyšet, ne? Dostal svou odpověď, takže teď už nemohl nic říct. Nakonec se odhodlá natáhnout k Lexovi jednu ruku, aby dlaní pohladil zmoženou tvář. Nekouká z ní na něj žádná lež. Cítí se najednou tak podivně uklidněný. "To asi znamená, že teď už před sebou nemáme žádné tajemství..." špitne tiše. "Omlouvám se. Za všechno. Já tě nechci opustit. Uznej prosím alespoň to, že to vážně pro mě vypadalo tak, jak to vypadalo a já s tím dám pokoj. Je mi líto, co se Romanovi stalo, jen jsem nedokázal potlačit svoje pocity. Já tě miluju, Lexi a nechci o tebe přijít kvůli takové pitomosti, kterou jsem vyvolal..."

Zachytí jeho ruku, stáhne ho k sobě na zem a sevře v dech beroucím objetí. "Já si uvědomuju, jak to vypadalo. S Gabrielem na Silvestra to taky vypadalo." opře se hlavou o Míšovo rameno. "Nikdo o tom neví. Slíbil jsem Romanovi, že se o tom nikdo nikdy nedozví. Nesmíš to nikomu říct." vydechne. "Ten druhý záchranář... usykl, když to viděl. Vypadalo to hrozně, snad ještě hůř než když Roman přišel domů. Strašně mě vyděsil." přitiskne se k Míšovi. "Vždyť takový zranění je hrozně nebezpečný. Měl jsem volat záchranku hned." teprve v jeho náruči se konečně trošku uvolní. "Nic z toho se nemuselo stát."

"Jenže Gabriel není tvůj velice dobrý kamarád, který s tebou žije v bytě." podotkne s vydechnutím. Lex ho svírá opravdu pevně. "Měli volat záchranku už na tom zápase nebo tréninku nebo co to bylo. Nebo ho měli alespoň dovést na vyšetření." zamračí se. "Určitě bude v pořádku. Robin je dobrej doktor s dobrým odhadem a smyslem pro léčbu. V nemocnici se o Romana postarají a uvidíš, že bude za pár týdnů běhat jako laňka kolem a na tohle si ani nevzpomene..." pohladí ho po zádech. "Bude v pohodě." ujistí ho, ale sám neví, jak na tom Roman je, takže by měl spíš mlčet. A vlastně ani nevěděl, co přesně myslí, že bude v pohodě. Ale vypadalo to, Lexe to maličko uklidňovalo. Stejně jako jeho. Nějak nechápal sám sebe, jak dokázal tak rychle změnit svoje pocity, ale asi mu to zvýšení hlasu pomohlo k odbourání všech těch emocí, které se mu nahromadily. "Odpusť mi to, prosím. Jsem vážně idiot." šeptne tiše.

"Ty na tom máš tu nejmenší vinu." povzdechne si. Odtáhne se, aby se Míšovi podíval do tváře. "Vím, že to vypadalo divně, přesně tak, jak sis to vyložil. Bože, kdyby se to netýkalo mě, tak bych se takové situaci s radostí zasmál. Je to absurdní." zadívá se mu do očí. "Nejvíc mě mrzí, že jsi měl pocit, že bych ti snad mohl být nevěrný. A zrovna s Romanem." zavrtí hlavou. "Už kdysi jsem vzdal veškeré pokusy, protože je pro mě mnohem důležitější přátelství, které mezi námi je. Možná jsme si trošku blíž, než je obvyklé, ale nikdy bych neohrozil náš vztah. Nikdy! Mně na tobě záleží, nemohl bych bez tebe být, Míšo." pohladí jemně jeho tvář. "Už tě nechci vidět plakat. Nikdy. Nechtěl jsem ti ublížit."

"Zasmát se tomu budeme moct, až budeme vědět, že je Roman opravdu v pořádku, ano? Máš pravdu, je to absurdní. A já se svojí žárlivostí jsem tomu jen nasadil korunu." pohladí ho po obou tvářích a vtiskne polibek na čelo. Zavře oči a na chvíli tak zůstane. Co všechno se může stát z jednoho nedorozumění... "Věřím ti, Lexi. Věřím." šeptne než se k němu zase přitiskne a vtáhne si ho do objetí. Kdyby nevěřil, šlo by všechno to krásné do kopru a on taky. Přitiskne svůj obličej do ohbí Lexova krku, paže kolem něj pevně sevře, aby ho trochu podržel. Miluje ho víc než svůj život. Měl by se za sebe stydět. Za to, co Lexovi dělá za scény.

"Mám za ním jet až ráno. Musím mu sbalit nějaké věci." sevře paže kolem Míši. "Ten doktor říkal, že bude v pořádku, musím tomu věřit. Mně se líbí, že na mě žárlíš." pousměje se. "Ale zrovna dneska to bylo všechno naprosto šílený. Slib mi, že příště než začneš dělat závěry, promluvíme si. Někdy je situace vážně jiná než jak vypadá. Mohlo mě to napadnout, ale v tu chvíli mě ani nenapadlo, že bys mohl dorazit zrovna v tak pitomou chvíli. O minutu déle a našel jsi Romana, jak má v klíně pytlík ledu a já do něj hučím, ať maže k doktorovi. Bylo to jen zatraceně blbě načasovaný."

"Mně zatím Robin ještě nikdy nelhal, takže mu budeme důvěřovat." pousměje se. "Víš, že to je u mě trochu problém... jak se dostanu do šoku, tak myslím jen na nejhorší. Máš povolení mě proplesknout kdykoliv, kdy budu zase takhle vyvádět. Vím, že je lepší si promluvit a udělat závěr až potom, ale někdy... třeba jako dneska. Mě vůbec nenapadlo nic takového, jako že bych měl přemýšlet. Můžeme na to zapomenout, když už jsme si to vyjasnili? Slibuju, že příště se pokusím nedělat unáhlené závěry a nechám si to vysvětlit." pohladí ho palci na tvářích, přitiskne čelem ke svému.

"Já už o ničem nevím, Myšičko. Promiň, že jsem na tebe zvyšoval hlas." pousměje se. "Nemáš hlad? Zrovna jsem chtěl vařit večeři, když Roman dorazil. Chtěl jsem vás oba překvapit něčím dobrým."

Zavrtí hlavou. V tuhle chvíli má pocit, že nedokáže ani přijmout nějaké sousto, natož ho polknout. "Nezlob se, ale nějak mě hlad i přešel. Nejsem si jistý, jestli bych byl schopný něco pozřít." pousměje se omluvně.

"Neomlouvej se, já na tom jsem dost podobně. Tak si dej sprchu, já zatím sbalím Romanovi věci. Dneska se budu potřebovat celou noc tulit. Je mi hrozně. Zajdeš tam se mnou zítra? Prosím."

"Můžeš se tulit, jak moc jen budeš chtít." přitiskne ho k sobě lehce. "Rád s tebou půjdu. Mě už tam znají, třeba z nich vymámíme něco navíc." pousměje se. "Dám si tu sprchu a přijdu za tebou."

***