Část čtvrtá

Část čtvrtá

---

***

Poslední srpnový týden uběhl jako voda. Byl ve znamení návratu a uvykání si normálnímu životu. Lex byl maximálně spokojený. V práci se mu líbilo, bar prosperoval a když se díval na Míšu, zažíval pocity absolutního štěstí. Rád se vracel z práce domů. Obvyklá rutina vaření s přítelem, společná večeře a pak večer strávený u filmu nebo s nějakou hrou. Večerní milování a pak tulení pod dekou. Někomu by to mohlo připadat jako stereotyp, ale Lex to miloval. Míša se zdál být šťastný a spokojený. Občas, když se na něj zadíval, měl zvláštní pocit, že jeho přítel doslova září. A i když měl dost obavy z dlouhodobého soužití v bytě, který obývá ještě jeden člověk, bylo to až překvapivě dobré. Roman se ukázal jako tolerantní a velmi ochotný spolubydlící. Kdykoliv bylo potřeba, pomohl. A nejen s likvidací jídla. Občas s nimi chodil i do parku. Míša si s sebou brával noťák, říkal, že rád pracuje na čerstvém vzduchu, a oni dva si dali společně s dovádějícím Xittem pár koleček v parku. Zakončovali závodem, kdo bude u Míši první. Doběhli schvácení, aby zjistili, že zase vyhrál Xitt. Lex měl pocit, že už nemůže být spokojenější. Dneska ale dorazil domů dřív než ostatní. Projde celým bytem, aby se ujistil, že to tak opravdu je. Nevykolejí ho to. Míša občas mívá schůzky i takhle na večer. Není to zvykem, ale občas se to prostě sejde. Aspoň dneska může pro své dva nejoblíbenější kluky překvapit nějakou dobrou večeří. Zrovna se štrachá v lednici, aby obhlédl stav surovin, když uslyší kroky. Otočí se a málem se zhrozí. Roman vypadá neuvěřitelně špatně. Je úplně bílý ve tváři. "Co se ti stalo?" zeptá se vyděšeně.

Roman zavrtí hlavou. "Nehoda... Potřebuju led." zasípe.

"Co se stalo?" zopakuje trpělivě. Přejde k Romanovi, aby mu pomohl usadit se na pohovce.

Roman úlevně vydechne. "Hráli jsme fotbal. Adam mě vzal kolenem. Chtěl jsem skórovat hlavičkou a on mě zrovna při výskoku vzal do koulí. Bože, to bolí." zakňourá.

Lex na chvíli zapluje do kuchyně, aby z mrazáku vytáhl sáček s mraženou kukuřicí, obalil ho utěrkou. "Ukaž, to chce chladit." Odloží studený balíček na pohovku. Sehne se, aby Romanovi stáhnul sportovní kraťasy si s prádlem.
"Co... co to děláš?" vyjekne napůl bolestivě a napůl vyděšeně.

"Chci tě ošukat do bezvědomí." Lex protočí oči. "Jen se podívám, jak na tom jsi. Tohle je dost nebezpečné zranění. A nahého jsem tě viděl stokrát a nejen to. Mám ti připomínat tu záležitost, jak jsem ti..."

"Fajn, fajn, fajn..." zarazí ho rychle. "Ale buď prosímtě opatrný, vážně to strašně bolí." zakňourá.

Spokojeně si přivolá výtah. Byl sice trochu unavenější než obvykle, protože klientka byla dost náročná ve svých požadavcích a chtěla výsledek vidět hned, takže musel vybalit notebook a ukázat jí, jak se v systému pracuje, aby vznikl krásný interiér, který si pro svůj nový byt představovala. Unavilo ho to dost, protože už nepočítal s tím, že by dnes program zapínal a vůbec v něm pracoval. Těšil se domů, až bude zase u Lexe. I tak ho ale pohled na hodinky během sezení utvrzoval v tom, že všechno v pořádku stíhá a dokonce má ještě nějaký ten čas, než Lex přijde sám z práce. Zavolal tedy svému kadeřníkovi, jestli by neměl čas. Potřeboval nutně ostříhat. Vlasy v Africe dostaly zabrat. Měl víc štěstí než rozumu, a tak se mohl ještě vydat i do salonu. Spokojeně se prohlížel v zrcadle výtahu a přemýšlel, jestli si toho Lex všimne. S úsměvem nad sebou zakroutil hlavou. Byl tak šťastný, že přemýšlel nad prkotinama, které by ho dřív moc nezajímaly. Jistě, nechodil ven neupravený, ale nikdy si svůj vzhled nekontroloval tolik jako ve vztahu s Lexem. Chtěl se reprezentovat před všemi v lepším světle a taky nechtěl Lexovi dělat ostudu. Nechápal se, ale dělo se to. Spokojeně podrbe ještě spokojenějšího Xitta na hlavě. Měl teď někoho, kdo s ním chodil ven a proháněl tohle neúnavné psisko do úmoru. A taky někoho, ke komu se mohl každý den vracet nebo se vracel on k němu a jen tak si nezávisle na dnech povídat o hloupostech i vážných věcech. K větší spokojenosti už snad ani nic nechybělo. Všechno klapalo jak mělo. Vyštrachá klíče z kapsy sportovního sáčka, které pro dnešní příležitost zvolil, aby se dostal do společného bytu. Podle bot na zemi v chodbě pozná, že už jsou zbylí obyvatelé tady. Odepne Xittovi vodítko a i s klíči ho odloží na botník, kde už dva svazky leží. Pobaveně se usměje. Tohle dělali všichni tři tak automaticky. Shodí svoje boty a svlékne se do košile, kterou si rovnou vystrká z kalhot, aby to měl pohodlnější.

Lex si přiklekne mezi Romanovy nohy, aby opatrně stáhnul kraťasy i s prádlem. Počíná si opravdu opatrně. Vidí na Romanovi, že ho to bolí. "Nadzvedni se trošku, ať k tobě můžu líp." Když Roman poslušně nadzvedne boky, oblečení z něj stáhne a odloží vedle sebe na zem. Zatají dech. Popravdě, to vůbec nevypadá dobře. Opatrně odhrne i delší tričko, aby viděl opravdu dobře. "Dobrý?" zeptá se, aby se ujistil, že Romanovi bolest ještě nezhoršil. Natáhne se, aby opatrně přiložil sáček na poraněné místo. Roman hlasitě vyjekne. "To nic. Už to bude jen lepší." ujistí ho.

Zaslechne z obýváku nějaký útržek rozhovoru, ale spíš je to jen hlas, než aby k němu dolehla celá slova. S úsměvem se za nimi vydá. To bude určitě líčení nějakého vtipného zážitku z Romanova fotbalu. Rukou se ve svém starém zvyku zachytí futer a otočí se tak i s vozíkem do obýváku, aniž by musel nějak manévrovat. Nejednou mu Lex vyhrožoval zlomenou rukou. "Ahoj, co se..." Úsměv je najednou pryč. Vystřídá ho čistý šok. Zmateně zakmitá pohledem z jednoho na druhého. Lex klečí u křesla, na kterém sedí Roman a cosi mu... pohled padne na oblečení ležící vedle nich. Lexova hlava je až nebezpečně blízko Romanova nahého klínu. "Lexi..?" hlesne ublíženě. Tak tohle je totální podpásovka. Možná někde daleko v podvědomí byl připravený, že by něco takového mohlo přijít, ale teď a s Romanem? Slzy, které mu vytrysknou z očí jsou už jen takových výsměchem navíc. Zprudka se otočí zpátky do chodby, aby zajel do společné ložnice. Zabouchne za sebou dveře opravdu hlasitě, až se otřesou v pantech. Zmateně se rozhlédne kolem sebe, jak mu začne pořádně docházet, čeho byl vlastně svědkem.

Otočí se za hlasem. Zpočátku vůbec nechápe, proč se na něj Míša tak ublíženě dívá. Ze začátku vůbec nechápe ani jeho slzy. Než mu dojde absurdita situace. Tohle musí vypadat jakože... vydechne. "Romi? Vydržíš chviličku? Hned se k tobě vrátím, ano?" pohladí ho po tváři. Vstane, přehodí Romanovi přes klín a nahé nohy deku.

"Je mi... mrzí mě to." hlesne zmoženě.

Usměje se na něj. "To nic. To se vysvětlí." I když by moc rád věděl, jak vysvětlí tohle. Smál by se té absurdnosti situace, kdyby jeho přítel neměl pocit, že ho podvádí a jeho nejlepší kamarád nebyl poraněný. Přejde ke dveřím ložnice. "Myšičko, to nebylo jak to vypadalo." Prokleje se za svou debilitu. Taková věta je fakt stupidní. Vezme za kliku. Díky bohu se Míša nezamkl. "O nic nešlo, Roman jen... snažil jsem se mu pomoct. Zranil se na fotbale." zůstane stát u dveří. Raději.

Otře dlaní spěšně slzy. Nemá zapotřebí, aby je Lex ještě viděl. Zklamaně se na něj zahledí. Trochu se narovná ani mu nedošlo, že se z toho všeho tak zkroutil. "Nemusíš mi nic vysvětlovat. Sbalím se a vypadnu, abych vám tady nepřekážel." hlesne. Roztřesenýma rukama se chytí madel vozíku, aby se natočil ke stolu, kde má nějaké věci do práce. Začne si je chvatně skládat do klína, aby se už nemusel ke stolu vracet. "Dej mi chvíli. Budu pryč za chvíli."

"Sakra, Michale! To mi tak málo věříš?" zeptá se zmateně. "Proč bys měl odcházet, vždyť tu bydlíš stejně jako já. Jsi tu doma. Nechci, abys odešel. Nemáš k tomu sebemenší důvod. Poslyš, já..." otočí se, když zaslechne zavolání svého jména. "Promiň, já... na tohle teď vážně není nejvhodnější chvíle. Neodcházej odsud, dokud si nepromluvíme... já teď musím za Romanem." rychle se otočí a vyběhne z ložnice. Roman leží v křesle napůl zhroucený a obsah jeho žaludku se vesele roztéká po koberci.

"Promiň..." zašeptá nešťastně.

Tohle nevypadá už vůbec dobře. "Netrap se tím, ano? Je to jen hloupej koberec, to se vyčistí..."

"A Míša?"

"To bude taky fajn." usměje se na něj povzbudivě. "Teď jsi nejdůležitější ty." opatrně Romana podepře. Nechce s ním moc hýbat. Volnou rukou prošacuje vlastní kapsy. Kde má sakra mobil, když ho potřebuje?

Trhne sebou, když na něj Lex zvýší hlas. Jak si asi myslí, že vypadala ta situace, které byl svědkem? On se na to přeci nedíval z jeho pohledu. A teď si klidně odejde. Jenže musí uznat, že Romanův hlas nezněl vůbec dobře. Nezněl tak, jak by si v takovou chvíli myslel, že znít bude. Pomalu za nimi vyjede z pokoje se sklopeným pohledem se zadívá na důsledky čehosi, o čem nemá ani páru. Vyndá svůj mobil, když uvidí, jak se Lex šacuje. Nic jiného by takhle po kapsách nehledal. Roztřesenou rukou mu ho podá a raději se zase vzdálí. Neodváží se podívat ani na jednoho z nich. V koupelně mezitím vyšacuje kýbl a hadr, který lehce namočí.

Překvapeně se podívá na mobil, který mu Míša podává. Vděčně se na něj usměje, ale on už se na něj ani nepodívá. Ne, tohle bude řešit až později. Dovolí si jen letmý pohled, jak se vzdaluje. Vytočí číslo na záchranku, rychle sdělí informace a mobil odloží na stolek. Opatrně si stáhne Romana do náručí. "Bude to dobrý. Neboj, už sem jedou. Vezmou tě do nemocnice. Tak se tam musíš chovat slušně. Žádné prohánění sestřiček." neví, koho teď uklidňuje víc. Jestli jeho nebo sebe. A už vůbec nechápe, jak se sem Roman doštrachat. Ale ze začátku nevypadalo, že by na tom byl tak zle. Strach o Romana teď přebíjí naprosto všechno.

Mlčky přistaví kýbl ke křeslu s těmi dvěma, kdyby hrozilo, že se Romanovi udělá znovu špatně a hodí hadr na koberec, aby se k němu sklonil a pokusil se otřít to nejhorší, aby na tom ještě někdo neuklouznul. Měl s vytíráním pár zkušeností, když se Lexovi snažil pomáhat v úklidu bytu a byl od toho vždycky odháněn. Stejně mlčenlivě potom vyrazí otevřít záchrance, kterou Lex volal. Slyšel ho až do koupelny. I to, co se přibližně stalo. A nevěděl co má dělat. Jestli se Lexovi omluvit nebo dál hrát ublíženého a čekat na vysvětlení přímo od něj... tohle ho totálně rozhodilo. Takhle se k sobě přeci nemohli chovat ani nejlepší přátelé. Bylo to až moc intimní.

Roman se zdá být už totálně mimo. Lexe to rozhodí ještě víc. Kdyby tu nebyl Míša aspoň jako tichý společník, už by vyšiloval. Přitáhne deku těsněji k Romanovu tělu a sevře ho v náručí. Na každé bolestivé zakňourání mu odpovídá nějakou naprostou pitomostí, ale už si připadá jako idiot, když pořád opakuje, že to bude dobré. S nadějí zvedne hlavu, když se ozve zvonek.

Překvapeně pohlédne na Robina v závěsu s Romanem a nějakým dalším klukem, který musí být snad čerstvě po škole. Tiše je nasměruje do obýváku a raději zapluje do ložnice, aby tam nepřekážel. Je pěkný ubožák.

Lex jim rychle popíše, co se stalo. Zní možná nervózněji než by odpovídalo tomu, jak pragmaticky se tváři. Dost neochotně pustí Romana ze svého sevření. "Bude v pořádku?" zeptá se starostlivě s lehkým nádechem děsu.