Část šedesátá osmá

Část šedesátá osmá

---

Trhne sebou. Řetízek na krku ho zastudí, jak se prudce pohne. Otočí hlavu na druhou stranu. "Běž pryč, Lexi. Teď vážně potřebuju být sám." To oslovení ho nikdy nebolelo víc. Zavře raději oči, aby se alespoň na chvíli nemusel dívat na tenhle svět. Zatřese se, když mu přejede mráz po zádech.

"Je zima. Nachladneš." odpoví tiše. "Já za to nemůžu. Ten zmetek to na mě nahrál. Míšo..." osloví ho naléhavě.

"Říkal jsi, že se zastavíš a nepřišel jsi... Měl škodolibou radost z toho, když ti někdo sahal na zadek a mohl mi to dát pěkně na stříbrném podnose. Tys ho neslyšel. A potom... já ti to věřím. Vím, že byl celou dobu s Vítkem, ale vidět tě, jak se líbáte. S ním." oklepe se. Pohled v zelených očích ztvrdne. "Takhle to dál nejde."

"Já se s ním nelíbal." odvětí tvrdě a přehodí přes Míšu svůj kabát. Ještě si ho stejně nestačil ani obléknout, jak běžel za Míšou. "Šel jsem za tebou, Kamil mě nasměroval a než jsem se k tobě dostal, tak se mnou ten hajzl třískul o zeď a vrazil mi jazyk do krku. Gabriela bych nikdy dobrovolně nepolíbil. Chodí s mým kamarádem. Chodil, protože ho za tohle už doopravdy zabiju." pronese temně. "Vrať se prosím do tepla. Jestli chceš mít ode mě pokoj, slibuju, že se k tobě nepřiblížím, ale nebudeš tu přece mrznout. Míšo, prosím."

Zvedne k Lexovi svůj pohled, jestli to myslí opravdu vážně. Přejede těch pár centimetrů, které je oddělují. Trochu se uklidnil. Roztřídil pomíchané myšlenky do správných fochů a mohl myslet trochu čistěji. Vážně je na Lexovi a jeho přítomnosti moc závislý. Čerpá teplo z kabátu, který má přes ramena. Po chvilce dívání se vzájemně do očí kolem něj mlčky omotá svoje ruce.

"Myško... nezlob se. Já vážně netušil, co má v plánu. Jinak bych mu vyrazil zuby. Víš, že miluju tebe. A jsi taky jediný, koho chci líbat." opatrně mu vjede prsty do vlasů. "Pojď do tepla, prosím."

Přikývne. "Pojďme." Stáhne svoje ruce, aby vyrazil do útrob baru. Ví, že ho Lex bude následovat. Sundá v tichosti Lexův kabát. "Dej mi minutku, ano? Hned se ti budu věnovat." otočí se na něj s pousmáním, když mu kabát předá a vyrazí směrem k místu, kde sedí Gabriel s Vítkem i Michael.

"Dobře." otočí se, aby kabát pověsil. Když se pak otočí na Míšu, zjistí, kam má namířeno. Nemá tušení, co chce Míša dělat, ale asi by mu v tom neměl bránit. Nepouští ho z očí, ale ke Gabrielovi se už nemíní přibližovat, musel by ho zaškrtit na místě.

Zastaví se těsně před samolibě se usmívajícím Gabrielem. "Ahoj Vítku." pozdraví tiše Gabrielova společníka, i když si není jistý, jestli jeho hlas dokáže někam zařadit. Otočí hlavu zpátky ke Gabrielovi. "Můžeme si promluvit?" řekne chladně. O tom, že probudil pozornost v pár lidech, kteří jsou k nim blíž, se teď nestará.

"Není o čem." pousměje se. "Záležitost vyřešena." Sjede pohledem k Lexovi, stojícímu u dveří.

"Být tebou, tak bych si tím nebyl vůbec jistý." zamračí se. "Kdybys tedy mohl zvednout to svoje velectěné pozadí a přesunout ho někam, kde nebudeme mít takové publikum, byl bych ti vděčný. Určitě nechceš, aby všichni viděli tvoje malé ponížení."

"Moje? Nebuď směšný." ušklíbne se, ale když si všimne, že Vítek zvědavě bystří, zvedne se. Rozhodně nechce svému snoubenci vysvětlovat, co dělal jeho jazyk v Lexově puse. "Fajn."

K tomu, že v sobě schválně vyvolává žárlivé vření, by se nahlas nepřiznal. "Omlouvám se, Vítku, ale já to vážně musím udělat." řekne teď už dokonale naštvaně. Jeho pěst vystřelí dřív, než kdokoliv z publika stihne zareagovat. Trefí se přesně. Ne tak, aby ublížil, ale aby to pekelně bolelo. "To aby sis pamatoval, že na Lexe mi sahat nebudeš. A jestli to uděláš znovu, tak mojí pěst pocítíš v jiných partiích a můžu ti garantovat, že budeš potom rád, když se dokážeš alespoň posadit. Lex je můj, aby bylo jasno." zasyčí na něj temně. Spokojený se svou prací, se raději vzdálí zpátky k Lexovi. Nedokáže potlačit potěšený úsměv. Dwightův výcvik se přeci jen hodil.

Gabriel jde k zemi. Míša se trefil přesně. Michael to pobaveně sledoval, než se začal smát a hlasitě tleskat. "Tak to bylo výborný." pak se zvedne, aby uklidnil Vítka a sebral svého bratra. "Nevím, co jsi provedl, ale rozhodně ti to patřilo."

Lex se pousměje. Sehne se k Míšovi. "Tahle mě ještě nikdo nikdy nebránil." vezme Míšovu tvář do dlaní. "Jsi můj hrdina." pohladí palci ještě zmrzlou tvář.

"Měl by sis zvyknout na to, že jsem příšerně majetnický." řekne zcela vážně. "Ale sedla mu pěkně, nemyslíš?" usměje se. Spíš čekal, že dostane ránu zpět, ale jak vidno, Gabriel neočekával, že by od vozíčkáře mohl být takhle podveden. "Za chvíli bude půlnoc... dostanu pusu, ještě než ukončíme tenhle rok?"

"Sedla moc hezky." pousměje se a přidřepne si k Míšovi. "Já tě hrozně miluju. Takže se na mě nezlobíš? Uvažoval jsem, že bych si měl jít asi vykloktat... ale pokud chceš." nakloní se blíž k němu. "Děkuju ti, Myško."

Zavrtí hlavou. "Nechal jsem se zase moc unést. Ale poprvé se mu podařilo mě vytočit víc. Tohle bylo... trochu podpásovka, ale věřím ti. Nemohl by tě nenávidět a dělat ti naschvály a pak se s tebou líbat před záchodkama. No dobře, možná by mohl, ale nechci tomu věřit." zamračí se. "Doufám, že bude mít modřinu ještě tak měsíc a pokaždý si na mě vzpomene." přitáhne si Lexe. "Jestli ti to pomůže, tak ta vodka, kterou jsem vypil, mi totálně sežehla hrdlo. Třeba se vydesinfikuješ taky." uculí se a přitáhne si ho do polibku.

Přitáhne si ho blíž a oplatí polibek. Ještě z Míši ten alkohol cítí. Prsty jemně pohladí krk, když se odtáhne. "Myslel jsem, že bys pít neměl." zlehka pohladí ramena. "Jsi úplně zmrzlý. Jde z tebe hrozná zima."

"Hele, hrdličko a rváči." osloví je Roman. "Bude půlnoc, tak šup pro šáňo. Neboj, máme i rychlý špunty." zazubí se, když zachytí Lexův pohled. "Jo a mimochodem, moc krásná rána. Martin se teď s Motýlkem tlemí, protože to náš fotograf zachytil. Kam by to bylo hezké, co myslíte?" rozhlédne se po baru.

"Neměl, ale to se vážně jinak nedalo. Ale s tím vyplavením adrenalinu se ve mně asi neukážou ani zbytky alkoholu." pousměje se omluvně. "Je mi zima, ale to přejde." otočí se pobaveně na Romana. Vůbec si neuvědomil, že by je někdo fotil. "Někam, kde to bude mít pěkně na očích, kdykoliv sem strčí ten svůj zadek. Jestli jsem se trefil opravdu dobře, nebude mě mít rád." zazubí se andílkovsky. Chytne Lexe za ruku. "Ty rychlý špunty si dám taky."

"Páni, ty ho asi nemáš hodně rád. No, jdu svolat zbytek lidu. Za pět minut venku. I se skleničkama. A oblíknout." řekne poslední pokyn a zase odkluše.

Lex se na Míšu pousměje se. "Určitě se změnil a měl bys mu dát šanci." zparafrázuje to, co mu kdysi říkal Míša. "Řeknu Kamilovi, aby ti udělal nějaký svařený džus, nebo něco jiného horkého, musíš se zahřát. Vážně nechci, abys nastydnul."

"Kdybys tak tušil, Romane..." odvětí mu pobaveně, ale spíš jen pro sebe. Otočí se na Lexe. "Beru svoje veškerý slova na jeho obhajobu zpátky. U něj to asi vážně nejde." pokrčí omluvně rameny. "Něco teplého si potom dám rád. Slyšel jsi. Za pět minut venku. To bych si mohl spíš spálit pusu, než abych se zahřál."

"Dobře, tak potom." přikývne. "Ale teď už tě bez bundy ven nepustím. Takže volíš taky rychlé špunty? Ty si bublinky můžeš dát. Nebudeš řídit. A nebo..." pousměje se. "Nebo si pak můžeme doma připít jen čistě my dva. V ložnici. Beze svědků."

"Raději ano. Nebudu to s tím pitím přehánět. Na víno už jsem si asi zvykl, ale ten tvrdší a ještě bublinky... v ložnici? My dva? To zní mnohem líp." Přikývne s úsměvem. Potom zvážní. "Nezlobíš se moc, že jsem ti takhle narušil tvojí oslavu?"

"Nic jsi nenarušil. To já bych se ti měl omlouvat. Nechal jsem tě tam sedět samotného. Dal jsem Gabrielovi příležitost, aby po tobě šel. Promiň. Chtěl jsem je všechny oběhat teď, že bychom se pak po půlnoci mohli nenápadně ztratit. Zlobíš se moc?"

"Nenápadně ztratit? My dva? Šéf a jeho ochranka? Tak teď už se to asi nenápadně nepovede." uculí se. "Jsem v klidu a je mi to jedno. Přišli prostě ve chvíli, kdy jsem byl na baru úplně sám, tak toho využil. Už se stalo. A pojďme ven, ať z toho ohňostroje taky něco máme."

Avadonec