Část padesátá sedmá

Část padesátá sedmá

---

Vezme balíček do prstů, aby ho dvakrát v ruce otočil, než se dá do rozbalování. "Dostanu nějakou zajímavou knihu?" zeptá se zvědavě, ale dál rozbaluje. Vypadne na něj silnější kartička stejného formátu jako kniha, kterou drží v ruce. Zmateně se zahledí na Průvodce po safari. Nakrčí čelo v přemýšlení, co mu má tohle říct, ale nic ho nenapadá. Raději zvedne kartičku a otočí ji obrázky k sobě. Ztuhne v pohybu a zůstane zírat na to, co se tam píše. Když mu to dojde, zatmí se mu před očima. Jen bezhlesně zalapá po dechu.

"Popravdě, takovou reakci jsem vlastně tak nějak čekal. V pořádku?" pohladí ho po rameni. "Nemusím volat sanitku?" trošku se uculí. Možná to přehnal, ten dárek je na Míšu asi trochu moc. "Říkal jsem si, že když už jsem tak rezolutně odmítl dát ti pod stromeček žirafu, že bychom se na ně mohli aspoň zajet podívat."

"Ale..." došly mu slova. Nikdy by ho nenapadlo, že by kdy měl nějakou šanci podívat se do Afriky a teď to tady stojí černé na bílém. "Lexi, tohle nejde. Takový dárek nemůžu přijmout." sdělí vykolejeně, když najde ztracenou řeč. Složí ruce na břicho a šokovaně hledí střídavě z průvodce na poukaz a z poukazu na Lexe. "Určitě to stálo majlant a... to prostě nejde." Zavrtí hlavou, jak se snaží tomu dát větší důraz, ale šok v něm stále převládá.

"Řekni mi jediný důvod, proč bys ho nemohl přijmout." zavrtí hlavou. "Kdybych ti ho dát nechtěl, nedám. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, tak proč nevyrazit spolu? Na to, kolik to stálo, se prostě vykašli. To není nic důležitého. Otázka je, jestli jsem se trefil a udělalo ti to radost." natáhne k Míšovi dlaň a jemně ji vplete do jeho vlasů. "Víš, že bych pro tebe udělal všechno na světě."

"Tohle je strašně moc." hlesne jen. Znovu pohlédne na věci ve svých prstech a dojatě sklopí pohled. "To nejde..." zopakuje znovu, mnohem tišeji. Ale jeho srdce i přes to, že leží, bije jako splašené. "Jestli ty jsi měl náběh na infarkt, tak já ho budu mít určitě." Průvodce dopadne na zem vedle něj. Rukou si promne oči, zajede s ní do vlasů, aby se střetl s tou Lexovo. "Tohle je určitě ten nejúžasnější dárek než všechny moje, které jsem ti dal."

"Hm, neřekl bych. Ještě mám přece jeden rozbalovat." pousměje se a přitáhne si Míšu do náručí. "Takže se ti líbí? Ještě teda k tomu patří fůra očkování, než odcestujeme. Ale ty jsi na rozdíl ode mě s jehlou asi větší kámoš než já. Ale bude to úžasné. Jen doufám, že nás tam něco nesežere." prsty přejedou po zádech. "Budeš v pořádku, viď?" zeptá se starostlivě. Míša vypadá jako po maratonu.

"Nemyslím si, že bych po takovém překvapení měl být ještě někdy v pořádku." zavrtí nesouhlasně hlavou. "Neplánuješ mě tam předhodit lvům, že ne? Protože jinak počítej s tím, že budu vyžadovat žirafu namačkanou v kufru na cestě domů." uculí se. Pomalu mu začíná docházet, co se vlastně děje. "Očkování je asi poslední věc, co mě trápí. A neboj, budu tě držet za ruku." Trochu se zavrtí, aby měl k Lexovi lepší přístup. Přitáhne se k němu, aby ho mohl políbit. "Za to bych měl v té mašli zůstat alespoň deset let v kuse." vděčně a šťastně ho pohladí po tváři.

"Myslím, že k tomu ti nedám příležitost. Stačí, když se budeš minimálně deset let každou noc vyskytovat v mé posteli. Naší." opraví se, když mu znovu dojde skutečnost, že teď už spolu vlastně žijí. "Žirafa se ti do kufru nevyjde. A předhodit lvům tě rozhodně nechci. Bude to úžasný zážitek. Jen bude těžké to příští Vánoce trumfnout." zazubí se a natáhne pro polibek.

"Každou noc ti nezaručím. To bys musel jezdit se mnou po služebních cestách, ale minimálně těch deset let bych ti slíbit mohl. Celý zbytek mého života by ti nestačil?" uculí se. "Pokud mě opravdu nehodíš lvům. A vlastně taky když se na mě naštveš a vyženeš mě na gauč." uculí se. "A trumfovat nic nemusíš. Po tomhle od tebe nepřijmu jiný dárek než polibek. Protože ty bys byl schopný nás nechat vystřelit i na Měsíc, minimálně." řekne naprosto vážně. Opře si čelo o Lexovo, jejich rty se střetnou v motýlím doteku. "Miluju tě." zašeptá s pohledem upřeným do modrých duhovek. Potom zvážní. "Ale doufám, že si uvědomuješ, že v písku se pohybuju ještě hůř než na kluzkých dlažebních kostkách a štěrku?"

"To zvládneme. Neboj. Stejně se jezdí v autech." pokrčí rameny. "Aspoň myslím, ještě si to pozjišťujeme a uvidí se. Stejně si ještě budeme muset vybrat lokalitu a tak. Takže... no, bude s tím ještě trochu starostí." Přitáhne si ho těsněji k sobě a lehce zatahá za stuhu. "Kdyže se to vrátíme k tomu rozbalování?"

Usměje se. "Můžeš se k tomu vrátit hned." Odloží poukaz na průvodce a odsune je kousek dál od nich, aby je hned nezváleli. Otočí se s úsměvem tváří k Lexovi. "Dáš se do toho?"

"Hrozně rád." zavrní spokojeně. Zatáhne za stužku důrazněji. "Kdeže je ten pitomý uzel?" dlaně začnou prozkoumat Míšovo tělo.

"Hledej, kdo hledá, najde." uculí se nevinně. "Většinou totiž bývá ukrytý pod nejnaducanější částí stuhy. Takže teď hledáš špatně." Šátravé ruce mezitím přejíždí po jeho těle v dráhách stuhy. "A ne, v mém klíně to není." zasměje se.

"Kruci, to byl můj tajný tip. Nápověda by nebyla?" zavrní mu do ucha prosebně. Dlaně dál pátrají po těle. "Ještěže je tu ta deka, to byl od Romana vážně skvělý nápad. Oba jeho nápady byly skvělé." pousměje se. "Co kdybychom je vyzkoušeli?"

"Co to zkusit pod mašlí, hmm? Tam většinou mašle nejen končí, ale i začíná." Obejme rukama stále oblečeného Lexe. Zamračí se tomu trochu. Vrátí ruce na hrudník, aby mohl rozepnout všechny knoflíčky na košili. "S takovou zásobou můžeme zkoušet pár týdnů v kuse." uchechtne se, ale ihned svými rty vyhledá Lexovy. "Já jsem pro. Už se tě nemůžu dočkat." Vjede svými dlaněmi do rozhalené košile, aby se mohl dotknout horké pokožky.

"Hm, rozhodně musím najít konec. Akorát to jde dost špatně, když se pořád vrtíš." dodá rozhořčeně. Prsty zajedou pod mašli a pátrají po uzlu znovu. Je to poněkud náročnější, když jsou k sobě téměř přitisknutí. Druhou ruku Lex zaboří do Míšových vlasů, aby si ho přitáhl k vášnivému polibku. "Musím Romanovi ještě poděkovat." zamručí do polibku. Představa, jak se s Míšou milují pár týdnů v kuse, mu pořádně zvedne tlak.

"Aby nám nezpychnul... až mu budeme oba děkovat za tak praktické dárky. Rozhodně netušil, jak moc nám dnešní večer usnadní." uculí se mezi polibky. Nadšeně je Lexovi oplácí a jeho tělo vítá každý dotek, který je mu věnovaný. Sám rukama šmejdí po odhalené pokožce. Není jediný, kdo je vzrušený. "Věřím, že ten uzel najdeš rychle, jinak si mě budeš muset vzít takhle a to je lehce nepohodlné." vzdychne.

"Já myslím, že tušil." zasměje se, ale hned se zase věnuje Míšovu tělu. Dlaně šátrají a hledají uzel. "Ha! Už ho mám." trošku za něj zatahá, ale nechce povolit. "Asi ho budu muset ukousnout." Skloní se k Míšovu boku, aby laškovně zatahal za uzel zuby.

"Možná trochu ano... s frekvencí naší aktivity... Já věděl, že ho nakonec najdeš." je nucený se zasmát, když ho Lexův nos polechtá na kůži. Trochu sebou přitom trhne, ale ne nijak moc, aby Lexovi moc neunikal. "Hlavně si neubliž, prosím tě. Krev o Vánocích mít nemusíme."

"Co dodat, jsem šikovný." laškovně se otře zuby i o Míšův bok. "Za chvíli na to přijdu. Jen vydrž." chvíli si s uzlem hraje, ale prsty roztřesené nedočkavostí jsou dost nešikovné. "To je nějaký gordický uzel. Jinak si to nedokážu vysvětlit."

"Vůbec ne." uculí se. "Hledáš v tom moc složitosti. Musíš jen tahat za správný konec." zachytí jednu Lexovu ruku a navede jeho prsty na správné místo. "Zkus to." pobídne ho jemně. Sám už je lehce nedočkavý.

"Ty uzly musím pro příště nastudovat. Tos nemohl přidat příručku Jak na uzly?" se smíchem zatáhne za stuhu a ta konečně povolí. S úlevným oddechnutím sleduje, jak smyčky sjíždí z Míšova těla. "Už se začíná dárek ukazovat. Myslím, že budu hodně spokojený, až si ho úplně rozbalím." pousměje se jako samotný satan.