Část padesátá osmá

Část padesátá osmá

---

"Promiň, příště se polepším a přibalím k sobě ještě kromě knihy s uzly i návod k použití. Ale ten úsměv se mi ani trochu nelíbí..." uvězní svůj dolní ret v zubech. Bedlivě sleduje Lexovo počínání. Nebojí se, jen i po těch pár měsících neví, co se z čeho může vyklubat. I když je to vždy jen to nejpříjemnější. Cesta k vrcholu má v takových situacích jiný průběh.

"To je moc moc dobrý nápad. Tak." rozhlédne se po kolem rozsypaných kondomech. "Kterým začneme, dárečku? Abys neřekl, že jsem zlý, tak si můžeš vybrat." Dlaněmi přejede po Míšově těle, aby z něj definitivně stáhnul stužku. Začne ji pomaličku smotávat a nepouští z Míši pohled.

"Neměl jsem možnost si je všechny prohlédnout a nastudovat. Ale vím, že tmavě modrý proužek je vroubkovaný." Uculí se tomu. "Co myslíš ty?" zahledí se na něj zpříma. V očích mu jiskří, jak je natěšený na tuhle noc. Ještě, že mají byt jen pro sebe.

"Mám takový pocit, že obývák jsme ještě neznesvětili." pousměje se. Vlastně k tomu nebyla příležitost, protože Roman tu buď byl, nebo si prostě rovnou zalezli do postele. "Nevím, ale nějakým začít musíme." pokrčí rameny. Natáhne se a na jeden záběr jich sebere několik. Nasype je Míšovi na bříško. "Tak šup, nějaký si vyber."

"Ten pocit je správný." pousměje se. Vyloví první, který mu padne do ruky. Ty zbylé shrne vedle sebe, aby nepřekážely. Zasměje se, když spatří tmavě modrý pruh. "Mně jsou ty vroubky prostě souzený, že ano?" Natočí obal s nápisem k Lexovi, aby se mohl podívat sám.

"Hm, tak snad bude víc požitku, jak slibují. Vyzkoušíme ho. I když..." zamyšleně se podívá na stuhu ve svých rukách. "Když už tu zkoušíme takové novinky..." ta stuha mu vnukla nápad, který už má nějakou dobu hlavě, ale pořád si ho tak nějak šetřil. "Věříš mi, že ano?" ale proč to nezkusit hned. Kdy jindy zas bude tak úžasná příležitost. Prázdný byt. Pomalu se narovná a vstane. "Za chviličku jsem zpátky."

"Kam jdeš?" Nechápavě se ohlédne za odcházejícím Lexem. Co to? Šel se snad mazlit s tou stuhou a jeho tady nechal? To je ale blbost, to je jasné i jemu, proč ale ta otázka, zda mu věří?

Zamíří do pokoje, kde vyhrábne ze zásuvky hedvábný šátek. Kdysi ho dostal od někoho. Už si ani nepamatoval od koho, ale teď se docela hodí. Cestou do kuchyně ještě navštíví mrazák, kde vyklepne pár kostiček ledu do mističky, se kterou se pak vrátí do obýváku k Míšovi. "Když jsem dostal takový nádherný dárek a můžu si s ním dělat, co chci, tak toho musím využít." pousměje se. Odloží mističku dost daleko z dosahu, aby ji nevysypali, a aby Míša hned nezjistil, co v ní je. "Chci ti dát ještě jeden malý dáreček, tak mi věř a ničeho se neboj." Přiklekne si k Míšovi, aby mu šátkem jemně zavázal oči.

Nepříjemně se zavrtí, když se v obýváku ocitne sám, ale Lexovy kroky za chvíli míří zase k němu, takže se ten pocit ztratí. Jen nechápe misku a šátek... "Lexi, co to děláš?" zeptá se zmateně, když mu šátek najednou zakryje oči a on se tak ocitne ve tmě, odkázaný jen na sluch. Přejede mu mráz po zádech a on je donucený se lehce otřást. Neboj se. To se snadno řekne, ale hůř udělá, když najednou nevidí, co se s ním děje.

"Chci jen něco zkusit. Neublížím ti. Věř mi. Bude se ti to líbit." pousměje se, i když ho už Míša nemůže vidět. "Nenechám tě ani na chvilku samotného." Dlaněmi přejede po Míšových pažích, jemně se s nimi polaská a opatrně Míšu donutí, aby se uložil s dlaněmi nad hlavou. Zatímco usedá na Míšově klíně, hbité ruce vytváří smyčky stužky kolem Míšových zápěstí. "Není to moc těsné?" zeptá se tiše a skloní se, aby polaskal rty. "Kdyby se ti to nezdálo, řekni mi. Říkej mi, jak se cítíš. Chci, aby se ti to líbilo." Rozhodně nechce Míšu vystrašit. Počíná si pomalu a opatrně, jemně, aby ho nevyděsil.

Šokem ztuhlý se sebou nechá manipulovat, jak se Lexovi zlíbí. Vnímá jeho slova, ale nějak mu uniká jejich význam. Cítí i jeho doteky a jak ho zasedne. Polije ho studený pot. Do takové situace se ještě nikdy nedostal. Zpod víčka vyklouzne slza, trochu popotáhne, jak se v něm nahromadí emoce z neznámého. Zápěstí se zacukají, jak se snaží je od sebe instinktivně oddělit, ale stuha je zavázaná dobře.

Jak je nad Míšou skloněný, tak mu to pofňuknutí neunikne. "Myško, broučku můj. Vadí ti to?" zeptá se tiše, dlaně jemně pohladí tváře. "Víš přece, že bych ti nikdy neublížil. Věříš mi?" jemně hladí napnuté svaly. Vtiskne polibek na čelo, nos, ústa a postupuje níž. "Mluv se mnou, ano? Ta stužka tě tlačí? Je moc na pevno?"

Zavrtí hlavou, přikývne, znovu zavrtí hlavou. Je zmatený, šokovaný, překvapený... Lexovy doteky jsou tak... vzpomene si na své sny, které měl, když Lexe hledal. Až příliš bolestně mu to ty sny připomíná, ale i ty sny byly plné erotiky. Další otřes, který projede jeho tělem, už není nepříjemným. Vydechne. "Jen to... je poprvé. Nikdy jsem nic takového nezažil. Věřím ti." špitne nakonec.

"Děkuju." pousměje se. "Moc to pro mě znamená. Jen se uvolni a užívej si to. Nebudu ti dělat nic nepříjemného. Aspoň doufám, že se nebudeš cítit nepohodlně. Ale řekni mi, kdyby ano." vtiskne polibek na rty. Hladí a laská, prsty, rty i jazykem zkoumá Míšovo tělo. Chce ho trošku uvolnit, aby ho zbavil toho napětí. Pořád cítí, jak je Míša napnutý. Vytáhne se po jeho těle zpátky ke rtům, aby políbil rty. Dovolí si líbat Míšu o něco déle, než měl v plánu. Ale pomalu cítí, jak se tělo pod ním uvolňuje.

Má pocit, že přišel o veškerou slovní zásobu, kterou do dnes naplňoval novými výrazy. Snaží se vnímat každý Lexův dotek a polibek, který mu věnuje. Už po chvíli ucítí, že to na něj opravdu působí, protože se začne pomalu uvolňovat. Tohle neprobádané ho opravdu zarazilo, jak to přišlo najednou. Lex se na něj nesmí zlobit, že s ním nekomunikuje, protože teď toho zkrátka není schopný. Na jednu stranu se obává všeho, co by mohlo přijít a na druhou se jeho tělo těší na to, co se bude dít. Co s ním má Lex v plánu.

Opatrně se natáhne do mističky pro kostku ledu. Pomaličku tají. Sevře ji v prstech. "Nelekni se. Trošku tě zastudím." bylo by nefér Míšu nevarovat. Jemně přejede kostkou přes Míšovy rty. Dělá to s jistým zaujetím, je zajímavé sledovat, jak se kostka zmenšuje. Ze rtů sjede na bradu a po ní až na krk. Překvapeně zjistí, že z kostičky už zbývá jen malý kousíček. S úsměvem se sehne, aby mokrou cestičku prozkoumal rty.

Zatají dech, když se jeho rtů dotkne led. Proto ta mistička? Jazyk zkoumavě přejede špičkou přes ret, jako by hledal něco nového. Ale jeho vnímání je okamžitě soustředěno na ledovou cestičku. Vydechne, když studený led nahradí Lexův horký jazyk. Alespoň doufá, že je Lexův. Zachvěje se, když se dotkne jeho nejcitlivějšího místa.

Nějakou chvilku si jazykem pohrává na Míšově krku. Prostě z něj chce vyloudit zasténání. Mezitím zašátrá pro další kostičku. Nasadí tam, kde předtím skončil. Kostičkou sjede na hrudník. Velmi soustředěně objede obě bradavky a stejně soustředěně z nich slízává kapičky vody. Led putuje dál, na bříško a svou pouť zakončí v pupíku, kde se rozpustí už definitivně. Lex pohladí dlaněmi Míšovy boky a sklouzne níž, aby mohl vlhkou cestičku vysušit jazykem. Už cítí značné pnutí ve slabinách. Míša je hodně rozpálený, led taje až děsivě rychle. "Jsi tak... úžasně žhavý, Míšo." zavrní, když začne jazykem dobývat z Míšova pupíku vodu. Dlaněmi dál hladí boky.

Dýchá jako by právě doběhnul maraton, srdce mu bije ve zběsilém tempu. Tahle stimulace ho asi zabije. Zprudka se nadechne, když jazyk projede jeho pupík. Zalechtá to, ale vzápětí další stimulací vyšle další vzrušivou vlnu do klína. Je napnutý k prasknutí. Chtěl by němě posunout Lexovy dlaně nahoru, ale nemůže. Ruce sebou znovu trhnou, jak se chtějí oddělit. Nevidí na něj, nemůže si představovat, jak je Lex na hranici jeho cítění. Ale nahlas to nedokáže vyslovit. Unikne mu další tichý zoufalý vzlyk.

V místnosti je ticho, a ten vzlyk Lexovi neujde. Vytáhne se blíž, aby se k Míšovi přitiskl. "Stalo se něco? Něco tě bolí? Myšičko, copak?" Vzlykat by neměl. Něco určitě dělá špatně. Dlaň se natáhne, aby zkontrolovala stuhu. "Tohle nesmíš dělat. Já vím, že je to těžké, ale zkus nechat ruce v klidu." pohladí tvář. Natáhne se, aby vtiskl polibek do obou dlaní. "Víš, že stačí slovíčko a hned to rozvážu."

"Tvoje ruce... moc nízko..." hlesne jen. Spíš to tak zachraptí. Uchechtne se nad těmi slovy. Tohle Lexovi nedaruje, však on mu ukáže, jak moc je těžké nechat ruce v klidu, když jsou normálně zvyklé šmátrat všude, kde to jen jde. Ale rozvázat nechce. Začíná se mu ten nápad opravdu zamlouvat. A nejen jemu. Jeho tělo nadšeně odpovídá na Lexovy doteky. Už si na to trošku zvykl, takže nechává oči zavřené a snaží se vnímat všechno sluchem. Každičký pohyb.

"Promiň, už se to nestane." Pitomec, zapomněl na hranici. Natáhne se pro další kostičku, aby sjel až do slabin, kde led taje snad ještě rychleji. I jemu samotnému začíná být nehorázné teplo. Na okamžik se narovná, aby konečně svlékl kalhoty. Pak se natáhne pro další kostičku, vloží ji do úst, aby vzápětí polaskal dlaní Míšův penis a vzal ho do úst. Snaží se, aby kontakt s ledem byl pro Míšu co největší.