Část čtyřicátá

Část čtyřicátá

---

***

Nemocniční zdi byly všude stejně depresivní a to jste se mohli nacházet v sebe lepší a modernější budově. Dostal termín tak zázračně rychle a brzo, že začal pochybovat o tom, že mu ho napsali až při jeho telefonátu. Spíš to viděl tak, že v tom měl prsty někdo z rehabilitačního centra. Znovu pohledem přejel celou chodbu, ve které se s Lexem nacházeli. Nelíbilo se mu to. Odmítl jít si sednout do žluté čtvercové místnosti, která měla být čekárnou. Raději usadil Lexe vedle sebe na lavičku a zaparkoval se šikovně tak, aby nikomu nepřekážel. Na klíně měl položenou tašku se všemi papíry, které během jedenácti let nasbíral. Bál se toho, co by mu tady mohli říct po vyšetřeních. Ubytovali se sice v nedalekém hotelu, což bylo s Lexovou mateřštinou úplně bez problému, nepochyboval však o tom, že si ho tady nechají přes noc. S tím se však Lexovi nesvěřil. Nesl by to sám ještě hůř. Pohledem zakotví na lékaři, který vyjde z ordinace a zavolá si dalšího. Jediné co se dozvěděl, bylo to, že na něj čeká postarší specialista. Tenhle mladík ještě sušil diplom. Spíš pro sebe stiskne Lexovu ruku, aby se ujistil, že v tom už není sám. Že to nebude muset v sobě dusit. "Dochvilnost jim asi nic neříká, že?" pokusí se o vtip, ale vnitřnosti má stažené strachy. Pot, který se mu vsakoval do košile na zádech, už nevnímal.

Pousměje se. Sevře Míšovu dlaň. "Asi je jen něco zdrželo. Stává se." nakloní se k němu a vezme do dlaně i Míšovu druhou ruku. "Jen klid. Všechno bude určitě v pořádku. Jsem tu. A němčina je můj rodný jazyk. Kdyby se mi něco nelíbilo, seřvu je tak, že se z toho jen tak nevzpamatují." Pomalu se k Míšovi nakloní. "Večer si tě k sobě přivinu a nepustím. Jen ještě, chtěl jsem si to ujasnit už dřív, ale... je vůbec přípustné, abych tam šel s tebou? Nebo budu muset počkat venku? Já jen, chci být s tebou. Nechci tě ani na chviličku pustit z očí a navíc, mohl bych ti aspoň překládat. Nejspíš asi budete mluvit anglicky, ale nikdy nevíš."

"Je teprve devět hodin, víš, jak moc mi přijde vzdálený dnešní večer?" pousměje se. "Asi jsem ti to měl říct dřív, ale nejsem si jistý, jestli tady nebudu muset zůstat přes noc. Dělají to... u nás." povzdychne si. Vůbec se mu tady zůstávat nechce. Ani o minutu déle než bude nutné. "Pan doktor by angličtinu zvládat měl, ale z němčiny taky něco pochytím. Ale klidně tě můžeme vydávat za mého překladatele, kdyby s tím byl problém. Můžeš odposlouchávat jejich rozhovory, kdyby se bavili mezi sebou německy." zamračí se. "Chci tě tam, je mi jedno co budou říkat. Já jsem tady ten pokusnej králík, ne oni."

"O tom ses mi nezmínil." zamračí se. Představa, že nebude mít Míšu večer u sebe, se mu moc nelíbí. O to míň, že by měl zůstávat tady, když je ze všeho toho kolem tak nervózní. "Já se tam protlačím. Umím být velmi tvrdý v jednání. Sice tys to ještě nezažil, ale prostě to umím." pousměje se. "To zvládneš, králíčku. Vytřeš jim tam zraky."

"Králíčku? To jsem trochu pochroumaný králíček." opře si hlavu s úsměvem o Lexovo rameno. "Trochu jsem o tom přemýšlel... v nemocnicích bývají nadstandardy a víš... tam by se teoreticky mohl vzít člověk jako doprovod, ale nevím, jak to chodí. Nikdy jsem nic takového nevyužil." pokrčí lehce rameny. "Aby nakonec nevytřeli zrak oni mně. Víš, co mě na tom nejvíc vytáčí? To, že mi stále chtějí dávat naděje na to, že bych se někdy postavil zpátky na svoje nohy a mohl zase chodit a sportovat a tak. Ale taky mi už pár lidí řeklo, že jak je mícha jednou porušená, tak už se to nezpraví. Jenže nad mojí poruchou kroutí hlavou spousta lidí, cítím místa, která bych cítit neměl." pousměje se. Když už, tak si užije něco jako raritu. "Chci jen, abys věděl, že já sem nejdu pro takovou naději. Jen bych chtěl vědět, co způsobuje ty bolesti a zda bych tomu mohl nějak předcházet. Víc nechci. Takovou naději už jsem dávno ztratil."

"Já vím. Říkal jsi mi to." přikývne. Natáhne se, aby Míšu objal. "Bylo by úžasné, kdyby dokázali zjistit, proč máš ty bolesti a třeba tě jich zbavit. Kdyby si tě tu měli nechat, počítej s tím, že jdu okamžitě zjisťovat všechno o nadstandardu. Nenechám tě tu samotného, i kdybych za tebou měl lézt oknem." pousměje se a sevře Míšu v náručí.

"Do pátého patra?" zkonstatuje s úsměvem fakt, že se v takovém patře právě nacházejí a jak si stihnul všimnout, mají zde i lůžkové oddělení. "Stejně nepochopím, kdo vymyslel, že tohle oddělení, kde se nachází spousta méně pohyblivých lidí, je tak vysoko. Co má potom dělat člověk, když má klaustrofobii a do výtahu ho nikdo nedostane?" zakroutí nad tím hlavou. A nad sebou vlastně taky. Mluví trochu blbosti z cesty. Znovu překontroluje hodinky. "Už by mohl jít. Chci to mít za sebou." povzdychne si.

"Za tebou klidně i do osmého." pousměje se. "Výšky mi problémy nedělají. Jen ten pád by asi nebyl nic moc." zazubí se. "To chápu. Taky se mi tu moc nelíbí. Nemocnice ani nic podobného nemám moc v lásce." Pomalu Míšu pustí z náručí, ale jeho ruku nepustí.

"Mluvíš mi z duše." potvrdí Lexova slova. Chodbou se k nim začne přibližovat starší pán oděný do bílého pláště. Pořádně si ho prohlédne. "Myslím, že už mě to čeká. Vidíš ten jeho úsměv? Tak ten mi věnují vždycky všichni. Styl: uklidněte se, já vám neublížím, jim už pěknou dobu nevěřím. Jen se divím, že si sebou nevede ještě bandu mediků, i když... to taky může přijít." pousměje se.

Povzbudivě stiskne Míšovu dlaň. "To všechno zmákneš." pousměje se, pak pustí Míšovu ruku a vstane, aby pozdravil doktora. Představí se. Rozhodně není na škodu uvést svoje jméno, díky vlivu otce, a jeho firmy. Lidé jeho příjmení znají hodně dobře. A pokud to může zařídit protekci i Míšovi, není to na škodu.

Natáhne svou ruku k doktorovi, aby se představil. Vysvětlí zhruba, proč má Lexe sebou a nechá se vpustit do ordinace. Raději ignoruje všechny pohledy, které se na ně upřely. Vyndá z tašky celou svoji složku, podá ji lékaři a po vyzvání, že si může zatím odkládat, začne rozepínat knoflíčky na košili. Útrpně pohlédne na Lexe, který se usadil na plastikové židli u dveří.

Nehodlá do toho vstupovat, pokud to nebude nutné. Nechce Míšu zbytečně znervózňovat. Usměje se, když zachytí jeho pohled. Musí mu to pak všechno vynahradit. Už začne přemýšlet nad tím, co by se Míšovi mohlo líbit.

Svlékne se až do spodního prádla a přesune se na stůl, na kterém už ležel tolikrát. Zůstane sedět, chce vidět na doktora, který prozatím zkoumá všechny jeho zprávy. Když se o chvíli později zvedne, aby začal zkoumat jeho cit i hybnost a začne se vyptávat na všechny možné a nemožné věci, dojde Michalovi, jak moc to připomíná jeho návštěvu u specialistů v Anglii. Bude mít i stejný výsledek? Sdělí všechny svoje možné i nemožné problémy, které má, které pociťuje. Zdůrazní informaci o silných bolestech, které ho navštěvují po náročném rehabilitačním cvičení nebo jen ve stresu. O tom, že ho záda pobolívají pořád, nemůže nemlčet. Ať už je tohle důkladné vyšetření posledním, které ho v životě potká. Přivře oči, když se otevřou dveře a do nich vejdou dva další lékaři, kteří se na něj přišli podívat. Musí na rentgen, potom se bude jednat dál. Oni si mezitím projdou zbytek dokumentace. Pod drobnohledem všech tří lékařů sleze na vozík. Je mu jasné, na co zírají. Chtějí vědět všechno o tom, jak používá zbytek svého těla.

Pomalu vstane. Doprovodí Míšu kamkoliv se jen hne. Dost nedůvěřivě kouká na ty doktory. Jen doufá, že na něco přijdou a uleví tak Míšovi od bolesti. K čemu by tu jinak byli?

Natáhne na sebe v rychlosti tričko i kalhoty, boty si položí na klín a převezme doporučenku na snímek. Sjedou s Lexem o patro níž, kde se nachází oddělení zobrazovacích metod, kde musí nechat všechny své věci u Lexe v čekárně a za pomoci sestry se dostane na stůl, aby se o pár desítek vteřin později zase oblékal a zase mířili společně nahoru, kde už na ně čekají otevřené dveře. Snímek je během čekání na výtah předběhl, a tak si ho lékaři mohli otevřít. Je vděčný Lexovi, že ho nenutí mluvit, jen při něm stojí a to pro něj znamená hodně.

Než se usadí zase zpátky na tu příšernou plastovou židli, sevře Míšovi jemně rameno a pousměje se. Možná by ho cestou zpátky mohl vzít na ranč. Jen na dva tři dny, aby si Míša trošku vydechl. To by možná šlo. Usadí se a nespouští z Míši pohled.

Se smířeným úsměvem se vyškrabe zpátky na lehátko, zůstane sedět, jak si to přejí. Musí se pousmát té situaci, kdy sedí před doktory a ti ho za zády zkoumají. Trhne sebou, když se jeho zad dotknou chladné prsty přesně v místě, odkud mu normálně vystřeluje ta zpropadená bolest. Vyjeknutí už nestihne ani zrealizovat. Má co dělat, aby se udržel a nepřepadl, jak ho to ochromilo. Vyděšeně se koukne na Lexe, který pozorně sleduje co se děje za ním.

Nadzvedne se, když zpozoruje, že Míša ztrácí rovnováhu. Když zjistí, že je to v pořádku, zase se nervózně usadí. Věnuje Míšovi povzbudivý úsměv. Ten doktor asi na něco přišel, soudě podle jeho výrazu.

"Myslíme, že už víme, co vás trápí. Podle vašeho popisu a i co jsme zjistili ze snímku. Máte na páteři malý výrůstek, který způsobuje ty bolestivé stavy po intenzivním cvičení, jako je rehabilitace. V tu chvíli jsou tyhle místa namáhané nejvíc..." Míša bolestně zavře oči, když se prsty dotknou znovu na tom přesném místě. Proč se to jen někdy nepokusil zkoumat blíž? "...Vaše tělo jinak automaticky přijímá naučené pohyby, které se tak nějak vyhýbají přílišné námaze postiženého místa. Říkal jste, že máte bolesti pořád, ty malé asi neodstraníme, protože ty se ve vašem případě týkají úplně jiného problému, ale o tom jste mluvil se specialisty v Londýně, pokud si dobře pamatuji z vaší zprávy. Ale tuhle velkou část bychom mohli odstranit v podstatě ihned." jeho zad se na bedrech dotkne ještě jedna ruka navíc, která prohmatává zbytek. I ta místa, která už necítí.

"Ale?" ohlédne se přes rameno na ty šarlatány, kteří mu za zády kují nějaké pikle.

"Víte jaká rizika může nést další zásah do vašeho organismu. Všechny bychom s vámi museli probrat. To vyříznutí je mini zákrok, alespoň dle umístění, které vidíme na snímku. Já bych byl pro to, abyste si vzal čas na rozmyšlenou a zítra bychom se sešli a vy byste nám řekl své rozhodnutí?"

Michal stočí svůj pohled na Lexe. Dvakrát se trhaně nadechne, než se pohledem vrátí zpět k lékařovi. "Jestli to můžete vyndat, tak to chci. Čas navíc by pro mě znamenal spíš stres, než dobu na promyšlení." Snad se na něj Lex nebude zlobit, že se s ním o tom neporadil. Ale zná se, vycouval by z toho. A jestli mu to může pomoci, podstoupí to.

"Výborně, oblékněte se, vytisknu vám všechny potřebné formuláře, které musíte podepsat a viděli bychom se zítra ráno zase v devět. Váš nynější zdravotní stav je v pořádku a stabilizovaný. Neuspávali bychom vás na dlouho. I tak je ale potřeba, abych se o fázích zákroku poradil se svými kolegy, kteří mi budou asistovat."

A řekne mu i další věci, které se toho týkají, ale to už jde částečně mimo něj. Další operace.