Část čtyřicátá třetí

Část čtyřicátá třetí

---

Překvapeně pohlédne ke dveřím, když se v nich objeví Lex. Jejich pohledy se na okamžik střetnou, než se odvrátí. Nečekal, že by mohl přijít tak brzo. Odloží prášek na noční stolek a přesune se do postele. "Dej si pozor v koupelně, rozbil jsem sklenici a pochybuji, že by tady někde byl smeták nebo tak něco. Ať si ještě do nohy nezasekneš nějaký střep." Natáhne se ke své hromádce s oblečením, které má připravené na ráno, aby si navléknul alespoň boxerky a nepromenádoval se tady pořád nahý.

"Dobře. Já se o to postarám." přikývne a zamíří do koupelny obhlédnout situaci. Tenisky si raději nechá, kdoví kde mohou všude ty střepy být. Připadá si jako totální idiot. Míša se na něj musí určitě zlobit, že tak zmizel. Povzdechne si a opatrně zvedne ručník ze země. Vyklepe z něj střepy a rozhlédne se po koupelně. Pohled mu padne na skříňku pod zrcadlem. Vedle malého odpadkového koše je tam lopatka s malým košťátkem. Trošku zvláštní, ale proč ne. Asi se tu něco rozbíjí dost často. Odloží lopatku na zem a sehne se, aby posbírat ty větší střepy a líp se mu to pak nametalo na lopatku. Dva velké střepy už leží na lopatce, ale když se pokouší sebrat třetí, zavadí dost neopatrně o ostrou hranu. Sykne, jak se střep zanoří do kůže a rozřízne ji. Zanadával by, ale nechce rušit Míšu. Nic vážného, ale pár kapiček zabarví bílé dlaždičky koupelny. To mu ještě chybělo. Rychle strčí prst do pusy, aby zabránil dalším kapkám komplikovat mu práci.

Je sice trochu mimo z toho všeho, ale není hloupý a už vůbec ne hluchý. Vyhrabe se z peřiny ven. "Lexi?" nahlédne do koupelny. "Ráno by to uklízečka vyluxovala..." pohledem sjede na prst v Lexových ústech. "Ty ses říznul?" zamračí se. "Pojď sem, prosím tebe. A vůbec, pojď pryč z té koupelny." vycouvá šikovně ven, aniž by se musel ohlížet. Opravdu mu tady něco nahraje a je celkem odhodlaný zjistit, co se to tady děje. "Takhle to nejde." posmutní a počká, jestli se k němu Lex přidá nebo ne.

"Nic to není, jen škrábnutí." namítne. Střep se mu podaří sebrat druhou rukou a hodí ho k těm dalším dvěma na lopatku. "Nechci, aby se tu někdo z nás pořezal. Půjdu v noci na záchod, zapomenu na to a mám zajištěný střep v chodidle. Uklidím to, bude to jen chvilka. Klidně si lehni."

Nechápe to, ale přikývne. Je mu dáváno najevo, že se s ním nechce bavit. "Jak myslíš." sklopí pohled ke svým nohám a přesune se zpátky. Zahrabe se pod peřinu. Kam se poděla všechna slova, která si řekli ještě před tím, než se to celé pokazilo. Kdyby alespoň věděl. Ta nevědomost mu dělala největší bordel v hlavě. Z koupelny může slyšet jen cinkání střepů, které způsobil on a které teď Lex uklízel za něj. Kdyby se podíval, zda tam to košťátko je, tak by se nemusel cítit ještě o takový stupeň hůř.

Sklidí střepy a s uspokojením zjistí, že krev už mu taky neteče. Už si začínal připadat jako upír. Uklidí košťátko i lopatku na místo a narovná se. Nemá moc odvahy k tomu, aby se vydal za Míšou do ložnice, ale otálet s tím asi už nemůže. Tiše za sebou zavře dveře do koupelny. Shodí oblečení a vklouzne pod peřinu z druhé strany postele. Míša je tichý, takže usoudí, že už asi usnul. Nechce ho budit, ale i tak se přesune blíž a natáhne druhu, aby jemně pohladil jeho vlasy. Asi by si měli promluvit, ale bude se mu to těžko vysvětlovat. Doufal v trošku jiný vývoj události. Aspoň trošku uspokojivý sex, pak by mu vysvětlil všechno. Jenže teď? Připadal by si jako idiot, kdyby mu líčil, co dovolil Horstovi a nakonec i Gabrielovi a jak na to ve výsledku parádně dojel. Ne, tohle mu říct nemůže.

Nespí, nemůže, ale nedá to najevo. Spíš už se mu nechce ani pohnout. Ucítí dotek ruky ve svých vlasech a pevně sevře rty. V pokoji je tma dost velká na to, aby to Lex postřehl. "Vážně o tom nechceš mluvit?" zkusí to znovu. Naposledy.

"Vážně se chceš bavit o mých milencích?" zeptá se tiše a svou ruku raději stáhne. Nechce to vytahovat. Ale slíbil Míšovi jednání na rovinu. "Jsou věci, se kterými jsem se ještě nedokázal srovnat. Nejspíš by tě to akorát zklamalo."

"Chtěl bych jen vědět, co se stalo." špitne tiše. "Myslel jsem, že spolu můžeme... to je jedno, Lexi. Nech to být. Jestli o tom nechceš mluvit, nemám právo na tebe tlačit." řekne smutně. "Dobrou noc, Lexi." sevře víčka pevně k sobě. Tohle bude první noc po tolika společných, kdy nebudou spát v těsném a spokojeném objetí?

Když už se odhodlal mluvit, tak je to jedno a má to nechat být. Vydechne. "Dobře, dobrou noc." Teď taky zůstat nemůže. "Omlouvám se." vstane a natáhne se pro kalhoty. "Radši tě tu nechám, ať se můžeš v klidu vyspat. Dokud jsem tu já, tak bych působil příliš rušivě. Vrátím se ráno."

Jeho tělem projede nepříjemný otřes. "Nechoď pryč, prosím." Natáhne k němu ruku, ale Lex je příliš daleko od něj, než aby se mu podařilo ho zachytit. "Já tu fakt nechci brečet zbytek noci polštáře s tím, že jsem něco podělal." hlesne. Ruku si přitáhne zpátky k tělu, které si zkroutí do jakési embryonální polohy v obraně před světem.

Odhodí kalhoty, vklouzne zpátky do postele a přitáhne si Míšu k sobě. "Promiň mi to, Myško. Ty za to nemůžeš." sevře ho v náručí. "To já. Je to moje vina. Už se to nebude opakovat, slibuju."

Nechá se přitáhnout do bolestně známé náruče, ale neuvolní se. Jeho tělo si převezme kontrolu a chvění neustane. "Klidně by sis odešel bůh ví kam a mě tu nechal. Vždyť jsme partneři, Lexi. Snášíš všechny moje noční můry a snažíš se mi zlehčovat život. Já bych chtěl dělat to samé, víš? To už se tak ve vztahu dělá. A přitom ti to nemůžu ani vyčítat, nic. Já vím, že některé věci nejsou lehké." sklopí pohled a raději své oči zavře. Taky ho Lex může poslat nadobro do háje.

Prsty mu jemně upraví vlasy. "Zůstal bych na chodbě, hned za dveřmi. Nenechal bych tě tu samotného." dlaň jemně pohladí tvář. "Já vím, ale je horší říkat takové věci, když jsme spolu. Nechci ti přidělávat starosti. Vím, že mi to asi nebudeš moc věřit, ale já tě vážně moc miluju a chci, abys byl šťastný. Nechci na tebe házet ty nesmysly, co se mi občas honí hlavou. Omlouvám se. Nepřemýšlel jsem. Ani mě nenapadlo, že by takový pitomý nápad mohl mít za následek tohle všechno. Je mi to moc líto." jemně hladí Míšova shrbená záda. "Už ti nebudu ubližovat, slibuju."

"Ale odešel bys a... nechceš mi přidělávat starosti? A co já dělám tobě? Mám před další operací, která byť je skoro banalita, může dopadnout i katastrofou. A ty jsi tady pořád se mnou a staráš se. Je to strašně nefér." opře svou hlavu o Lexův hrudník. Nechce, aby na něj viděl. "Teď bych se mohl ptát já, jestli mě máš doopravdy tak rád, jak tvrdíš. Když mi asi nedůvěřuješ, ale nechci tě vydírat a tohle by vydírání bylo. Jak jsi řekl, bude lepší, když na to zapomeneme." Zavrtí hlavou. Už sám neví, co chce.

"Míšo." vydechne. "Já ti důvěřuju. Problém je, že nevěřím sobě. Pro mě znamenáš všechno, jsi nejdůležitější člověk v mém životě. Jak bych mohl jen na chvilku přemýšlet o tom, že mi přiděláváš starosti? Vždyť je to nesmysl. Já tě nemám jen rád, já tě miluju." opatrně Míšu uloží do postele a přikryje. "Měl bys spát. Musíš se před tou operací vyspat. Já tu budu."

"Taky tě miluju, Lexi, zkus o tom přemýšlet. Je to úplně stejné..." hlesne. Poskládá se tak, aby mohl ležet na boku a viděl na Lexe, že je s ním. Zavřel by oči, ale bojí se, že mu odejde. Tohle bolí. Ale nic s tím zřejmě nezmůže. Nechá jednu zbloudilou slzu vsáknout do polštáře. Už zase se chová přecitlivěle. Dnes to však může svést na prášek, který si vzal. Spíš na Lexe zírá, než aby se normálně díval.

Natáhne ruku, aby sevřel Míšovu dlaň. "Přísahám, že ti neuteču. Budu tu s tebou. Někdy se tak strašně bojím, že to všechno pokazím. Že tě tak moc znechutím, že radši odejdeš." promluví tiše. "Všichni si myslí, že mě jen tak nic nerozhodí. Jenže já už toho mám za sebou příliš. Existují jen dva lidé, kterým jsem dovolil, aby si mě vzali." pousměje se. Míša to chtěl vědět, tak mu to poví. Pokud by to v sobě ještě chvilku dusil, nejspíš by brzy vybouchl jak papiňák. "Horst a Gabriel. Oba měli mou důvěru a skoro mě zničili." nadechne se. "Chtěl jsem, abys byl ten poslední, kdo mě ještě dostane. Nevím, co mě to napadlo. Vím, že je to naprostá hloupost. Věřím ti i tak. Chtěl jsem to jen konečně prolomit. Chtěl jsem vědět jaké to je, když... prostě nesmysly." pousměje se a přitáhne si Míšu k sobě. "Ublížil jsem ti kvůli takové pitomosti. Je mi to moc líto."

Dovolí si nadechnout se, když se zatajeným dechem poslouchal, aby mu neuteklo ani písmenko, když se Lex nakonec odhodlal mu to říct. "Bál jsem se, že ti někdo ublížil fyzicky. Tohle... to by mě asi nikdy nenapadlo. Gabriel je opravdu blbec, to už vím i já. A Horst... sice ho neznám, ale mám s ním jeden nevyřízený účet. Ani jeden si tě nezasloužili." Obejme ho, přitiskne na sebe. "Ublížil, neublížil... Já se tak strašně moc bál, že se sebereš a necháš mě tady a já tě už nikdy neuvidím." Zesílí obětí, neuvědomuje si sílu svých paží. Zaboří hlavu do Lexova krku. "Miluju tě, Lexi. A děkuju, že jsi mi to nakonec řekl. Cením si toho. Není to něco, co by mělo narušit náš vztah." pohladí ho volnou paží po zádech.

"To bych ti nikdy neudělal. Neopustil bych tě." vydechne trošku prudčeji, než měl v úmyslu. Míša ho dost drtí. "Tak až ti bude Gabriel vyprávět veselou story, jak jsem příšerný v posteli, neposlouchej ho, prosím." usměje se bolestně. "Povinně si ji musí vyslechnout každý, s kým jsem kdy něco měl. Gabriela se bohužel jen tak nezbavím."

Povolí svůj stisk dřív, než Lexovi něco zlomí. "Ale ty jsi příšerný v posteli... dokonce tak příšerný, že vyvrcholím už jen z té představy." zatváří se jako andělíček. "V našem vztahu jsem se začal řídit jednou věcí. A to takovou, že když si něčím nebudu jistý, budeš první, s kým se o tom budu bavit. Kolem nás moc lidí, které neznám a kteří mohou říct cokoliv. Od minula jsem se dost poučil. Opravdu. Záleží mi na našem vztahu, Lexi. Nevím, čeho je Gabriel schopný, ale nechci se kvůli němu znovu hádat. Hádali jsme se, všeho všudy dalo by se říct dvakrát a vždycky v tom měl roli on. Ty jsi moje priorita a s tebou trávím čas, ne s ním. Takže vím, jak se věci mají." pohladí ho po tváři. "Příště se na něj pokusím vyzbrojit mnohem lépe."

"Hádka by vypadala jinak. Hádám se s Gabrielem, ne s tebou. A věř mi, že v tom je hodně velký rozdíl." povzdechne si. "Vítek mě požádal, jestli bych mu nešel za svědka." řekne tiše. "Chtěl jsem si s tebou o tom promluvit až se vrátíme domů, ale... vážně bych si přál, abys mě tam doprovodil. Pokud to tedy přijmu. Nejsem si jistý, že se chci něčeho takového účastnit." natáhne ruku a začne soustředěně hladit Míšovu paži. "Nejsem z toho nijak nadšený. Ale Vítek ho miluje a... evidentně je jediný, koho kdy Gabriel dokázal milovat nebo aspoň něco, co to vzdáleně připomíná. Nechci Vítka zklamat. Ale zas se asi nedokážu dívat na ten Gabrielův sebevědomý úsměv."

"Asi bys měl... kvůli Vítkovi, ne kvůli Gabrielovi. Můžeš ho celou dobu ignorovat a soustředit se jen na ten kladnější článek jejich páru. Nevím, jak to mezi sebou vy dva máte, ale jestli tě požádal, abys mu šel za svědka... taková věc se neodmítá." pousměje se. "Kdyby ti to pomohlo, doprovodil bych tě, ale moje pozvání tam je horší. V nejhorším můžeš jít jen na obřad, doprovodit Vítka a když to bude nesnesitelné, odejdeš." Je to tak. Přejede dlaní přes rameno na Lexovu šíji, konejšivě ho pohladí. Ale neumí si ani představit, jak by to celé mohlo probíhat.

"Já vím." povzdechne si. "Musím si to ještě promyslet, ale kdybys byl se mnou, určitě by se mi to lépe snášelo." Sevře Míšu v náručí. "Jsi můj přítel, nemůžu tě nechat doma. Na tebe se pozvánka vztahuje naprosto automaticky."

"Ale klidně bys i mohl. To jen díky tomu, že jsi to ty, myslíš i na mě." Pousměje se, vtiskne drobný polibek na krk, ke kterému stále tiskne svůj obličej. Tiskne se k němu a najednou neví, co má říct. "Ale jestli se rozhodneš, že tam půjdeš, rád tě doprovodím. A Vítek by byl určitě taky rád."

"Už bys měl ale spát. Musíš si před tou operací odpočinout." uloží se i s Míšou pohodlně do postele. "Vážně mě moc mrzí, že jsem tě tak rozrušil. Nemohl jsem si to načasovat hůř."

Zavrtí hlavou. "Jsme v tom přece oba dva. Já jsem a budu v pořádku. Nemusíš mít obavy, že by mi jednou nestačil jen pár hodinový spánek." přitulí se k němu pohodlněji. Pohladí Lexe na hrudi. Zavře oči. "Měli bychom si odpočinout oba dva, zítra to bude náročný a dlouhý den."

"Dobře." pousměje se. Věří, že všechno dopadne dobře. "Jsem moc rád, že tě mám." prsty jemně pohladí vlasy. "Hezké sny." sevře pevně jeho tělo ve svém náručí. Sám ale nemá pocit, že by mohl klidně spát.

"Já jsem taky moc rád." Natáhne se ještě pro polibek, aby popřál dobrou noc. "Zkus usnout alespoň na chvíli." přitulí se k němu, přišpendlí ho k matraci a vydechne. "Všechno bude fajn, Lexi."

"Já vím." posměje se. "A už spi." jemně pohladí záda. Představa, že se v Míšovi zítra bude vrtat banda doktorů, se mu vůbec nelíbí.