Část čtyřicátá první

Část čtyřicátá první

---

Moc se mu to nelíbí. Ale pokud to Míšovi pomůže, rozhodně by do toho měl jít. O těch rizicích si musí ještě promluvit. On sám nemá nejmenší představu, co by to mohlo znamenat. A měl by mít jako jeho přítel. Vstane, když se Míša začne oblékat.

Plně oblečený, s vytisknutými lejstry a s Lexem před sebou, přepadle opustí ordinaci. Až teď mu dojde, že tam strávili víc času, než předpokládal. Docela trvalo, než mu všechno vysvětlili. Dostalo se i na kreslení obrázků, jak to přibližně vypadá. "Omlouvám se, že jsem se o tom s tebou neporadil. Já bych na to asi jinak nekývnul." hlesne jen, když se ocitnou zpátky na té depresivní chodbě. Pohlédne na Lexe, aby se ujistil, že se na něj moc nezlobí.

"Je hezké, že jsi myslel na to, že by ses se mnou poradil. Ale tady jde hlavně o tebe. A pokud tě to zbaví těch bolestí, tak tím líp." pousměje se. "Jsem rád, že na to přišli a nemusím tu na ně řvát, jak jsou neschopní."

Usměje se tomu. "Popravdě si tě nedokážu ani představit, jak zvyšuješ hlas, natož jak na někoho řveš. Je tam pár malých rizik, ale to ti asi vysvětlím až na hotelu nebo chceš tady?" rozhlédne se kolem nich. Česky by tu mohli rozebírat všechno. "Asi za to můžu i já. Kdybych si třeba víc všímal těch míst, nebo nevím... takové záchvatovité stavy mě nebraly pořád, začaly teprve před nedávnem. Možná si za to opravdu můžu sám." povzdychne, projede vlasy ve snaze je trochu upravit, aby mu nepadaly do očí.

"Ale nesmysl." sehne se k němu, aby mu vlasy upravil. Přitom využije příležitosti dotýkat se jeho tváře. "Nemohl jsi to tušit. Hlavní je, že ví, co to způsobuje a jsou schopní to napravit. Radši bych zamířil někam jinam, jestli ti to nevadí. Nějaké příjemnější prostředí by na to bylo asi lepší."

Pomalu přikývne. Přitulí se k dlani na své tváři. "Dal bych si něco sladkého, ale ne, ten samý dort jako minule ti nedovolím, abys mi objednal. Nebo se prostě jen někam zašijeme." rukou zachytí tu Lexovu na své tváři a vtiskne do ní drobný polibek. "Mám tady deprese." Kývnul na zákrok, znamená to, že si tohle prostředí ještě pořádně užije. "Vydržíš to tady se mnou ten týden? Vím, že jsme to neměli v plánu..."

"Samozřejmě, že tu s tebou budu." zavrtí nechápavě hlavou. "Nenechal bych tě tu samotného ani za nic. Ale vážně pojďme někam jinam. Určitě ti zvládnu vybrat nějaký stejně dobrý dort i tady." pomaličku se narovná a sevře Míšovo rameno.

"Pojďme." pobídne ho tedy a vyrazí k výtahu, aby byli co nejrychleji pryč. Pach nemocnice se drží i v těch nejpřátelštějších patrech. Jeli sem Lexovo autem, nemělo smysl jezdit dvěma nebo jeho. Na tom se shodli oba. Kdyby byl nadopovaný léky, tak by stejně řídit nemohl. "Tak kam mě tedy vytáhneš?" otočí se na Lexe, když si zacvakne bezpečnostní pás.

"Všiml jsem si, že v ulici, kde jsme ubytování, je taková cukrárna. Vypadala docela sympaticky. Co ji zkusit?" zeptá se, zatímco usedá za volant a startuje. "Myslím, že si něco dobrého opravdu zasloužíme."

***

Zapije sklenicí vody první prášek, který si měl vzít před zítřejší operací. Odloží ji zpátky na umyvadlo, kde si ji vypůjčil a vydá se za Lexem, který na něj už čeká v ložnici natažený přes postel. Přesune se k němu, zase je mu zima.

Automaticky si přitáhne Míšu k sobě a přes oba přehodí deku. Majetnicky sevře svého milence v pevném objetí. "Tak povídej. Nechtěl jsem s tím začínat v té cukrárně, ale musím znát rizika té operace. Jinak dneska neusnu a zítra tě tam nepustím." prsty přejedou jemně po Míšových zádech. Strašně ho mrzí, že Míša trpěl bolestmi jen kvůli nějakému pitomému výrůstku. Copak na to nemohli doktoři přijít už v Čechách. "Potřebuju to slyšet."

Přejede mu mráz po zádech, když se Lexovy horké prsty dotknou jeho zad. Zasměje se tomu. "To už k tomu tak patří... podstoupil jsem těch operací hodně a rizik je taky spoustu. Asi si umíš následky představit sám. Taky moje raritní ochrnutí může najednou postoupit do vyšších míst, když se třeba špatně dotknou nebo tak. Je toho příliš, protože se ty rizika kombinují. Ale věřím, že si neříkají specializovanou klinikou jen tak pro nic za nic. Každá operace je zásahem do organismu, vždycky můžou nastat komplikace a nikdo mi nemůže slíbit řešení." pohladí Lexovo rameno v místě, kde prošla střelná rána.

"Budu se o tebe strašně bát." zašeptá do Míšova krku. "Chtěl bych tam být s tebou, ale to mi asi neprojde, ale až se probudíš, budu u tebe. To slibuju." sevře Míšu pevněji a vytáhne ho na sebe. Prsty jemně pohladí tvář. "Mám pocit, že to bez tebe nevydržím. Budu šílet."

"Musíme jim důvěřovat oba dva. Nic jiného nám nezbyde. Rád bych ti řekl, že si nechám zdát jen o tobě, ale kdo ví, co mi tam namíchají za dryák." pousměje se. Potom se zarazí. "Zapomněl jsem to zavolat našim... já... tys mě tak dobře zaměstnal, že." Projede si rukou vlasy, vzepře se na lokti. Potom opře čelo o Lexův hrudník. "Nebudu je děsit. Na ty papíry... ty, které jsem vyplňoval. Napsal jsem i tvoje jméno. Kdyby se cokoliv dělo, budeš mít přístup ke všem informacím. Ale doufám, že to nebude potřeba."

"To jistě potřeba nebude." zavrtí přesvědčeně hlavou. "Ale děkuji. Nejspíš by mi nedali žádné, když nejsme příbuzní." políbí Míšu na temeno do vlasů a pousměje se. Jemně prohrábne vlasy prsty. "Přemýšlel jsem o tom, že kdyby se něco stalo... cokoliv... ani by mě za tebou nepustili. Je to strašně depresivní." zamyšleně si začne namotávat jeden pramínek Míšových vlasů na prst. "Můžu vašim zavolat, až to budeš mít zdárně za sebou. Přece jen, měli by to vědět. Zdržíme se tu déle, než jsme předpokládali."

"Napadlo mě to samé. Je to hloupost, přemýšlet hned o nejhorším, ale člověk musí počítat i s takovou variantou. Napsal jsem tě tam, protože já bych se v takové pozici cítil stejně. Kdybys měl i přesto problémy, najdi si u mě v dokladech vizitku na Sáru. Je to můj právník. Ví co a jak a určitě by sem hned přijela, aby na všechno dohlédla. Je skvělá. A ty rodiče... budu ti vděčný. I tak mi to nebudou chtít odpustit. Že jsem jim zatajil něco tak důležitého."

"Bylo to víceméně spontánní rozhodnutí a za zbytek můžu já. To já jsem odváděl tvou pozornost od toho, abys jim dal vědět. Sice ne schválně, ale... jsem si jistý, že se vaši zlobit nebudou. Záleží na tom, jak se jim to podá." pousměje se jako andílek. "Dobře, Sára. Budu si to pamatovat, ale vážně doufám, že to nebude potřeba. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo." A to si nedá legraci. Za tu, byť kratičkou dobu, co jsou spolu, si na Míšu zvykl. Zvykl si na to, že vedle něj usínal a ráno se zase probouzel. Byl příjemně uklidněný a šťastný vždycky, když se vprostřed noci probudil a cítil Míšu vedle sebe. Nebo když ho budil Míša. Moc šťastný nebyl, když se Míša budil bolestmi, ale to se nemohl dívat na to, jak trpí a on mu nemůže nijak pomoct. Strašně ho ta bezmoc štvala. Teď se to snad trošku změní. Pokud se ta operace povede, a on věřil, že ano, Míša snad už nebude tak strašně trpět. "Miluju tě. Tak strašně moc, až se toho někdy bojím." řekne tiše. Děsí se toho, co by se s ním stalo, kdyby ho Míša opustil. Jistě, kdyby měl být šťastný s někým jiným, nechal by ho jít. Ale to rozhodně neznamenalo, že by on sám nebyl nešťastný.

Pevně Lexe obejme. Přitiskne se tváří k té jeho. Netušil, jak těžké tohle bude. Zvykl si svůj strach skrývat v sobě a najednou tu byl někdo, kdo ho s ním chtěl sdílet a měl podobné pocity. Mít Lexe vedle sebe bylo jako zázrak. Nechtěl v něm vyvolávat takové pocity, ale tohle všechno se dělo jen kvůli němu. "Miluju tě, Lexi." špitne mu do ucha. "A pořád je tu šotek zavřený v kufru, aby tě rozveseloval." pousměje se. Musí tohle nějak odlehčit. "A jestli se mnou vydržíš do Vánoc, tak tě zvu na společnou dovolenou v Egyptě. V prosinci je tam prý krásně a já tam ještě nikdy nebyl. Neříkám, že si tě sebou neberu jen kvůli výhodám, které mi tvoje přítomnost slibuje..." řekne s andílkovským výrazem, ale přitiskne se na jeho rty. I kdyby měli zůstat doma, bylo by mu to jedno. Ale takhle mu to přijde správnější než slibovat, že se vrátí.

"A do kterých Vánoc to s tebou mám vydržet?" zeptá se zvědavě. Prsty jemně pohladí Míšova ramena. "Šotek mě nerozveseluje, šotek si koleduje o vykoupání v řece." pousměje se. "Jel bych s tebou třeba na severní pól, kdyby sis to přál. Nebo se můžeme klidně zavřít doma a pro všechny dělat, že tam nejsme. Jen ležet v posteli, milovat se, spát nebo si jenom povídat. Jsem náročný jen ohledně jedné věci. Musíš tam být se mnou. Jinak je mi jedno, kde budeme."

"Chudák Roman..." zasměje se. Potom se hraně zamyslí. "Do kterých Vánoc? Co třeba do těch, které budeme trávit spolu. Na severní pól jedině s tebou, já bych tam umrznul. A počkat... s kým jiným bys tam asi tak měl být, hmm?" nadzvedne jedno obočí, ale koutek rtů mu cuká.

"Měl jsem jen na mysli... víš, že bez tebe by mě to vůbec nebavilo. Že na celém plánu, ať už je jakýkoliv, jsi nejdůležitější ty a tvá přítomnosti." pousměje se. "A Roman, v tom je to skvělé, bude na Vánoce doma, takže bude byt prázdný a..." natáhne se k Míšově oušku. "A ty budeš moct plně projevovat... všechny svoje pocity. A já slibuju, že ti k tomu dám spoustu příležitostí. Miluju, když sténáš rozkoší. Můžu z toho zešílet, Myško." zavrní slastně, jen si to představí.

Opře si čelo o Lexovo rameno. Cítí krev, která se při představách řítí jedním směrem. Zasténá. "Myslím, že přehodnotím svoje plány a Egypt odložím na dobu neurčitou." pousměje se. Napadne ho, že by měl asi Lexovi říct to, co už ho před nedávnou dobou napadlo. I když i jemu to možná došlo. "Uvědomuješ si vůbec, že jsem v tvojí přítomnosti neměl ani jednou problém se vzrušením?" řekne jemně. "To se mi ještě nikdy nestalo. Nemám tušení, čím to je, ale je skvělé, že jsi to zrovna ty." na důkaz toho, co v něm vyvolaly slova a představy se trochu zavrtí a vzepře na rukách, aby lépe viděl. Vtiskne šťastný polibek na bradu, která se mu tak nabízí.

"Pár možností mě napadá." pousměje se spokojeně. Ano, všiml si. Vždyť to byla taky věc, kterou mu Míša při jejich prvních setkáních vmetl do obličeje. Nemusí se vůbec vzrušit, nebo stačí špatný dotek. Pamatoval si to moc dobře a děkoval všem možným bohům za to, že se to nikdy nestalo. "Je možné, že je to tím, že k sobě prostě patříme." Sám cítil velmi silnou chemii, kdykoliv se na Míšu třeba jen podíval. A dost často stačilo jen pomyslet. "Vím, že už nechci nikoho jiného. Je to jako zázrak, že jsem tě našel. Sice nemám tušení, co tě přesvědčilo, že máš opustit Alexe a najít si mě, ale ať to bylo cokoliv, měl bych to uctívat až do konce života."

"Já zase vím, že o tom nechci moc přemýšlet. Už mám tebe a nevyměnil bych tě. Možná nějaký šestý smysl, který mi poradil." přejede prstem přes konturu ucha. "Je to... překvapuje mě s jakou lehkostí se to vedle tebe děje. I jen tak, když to tak musím říct. Bez přílišných podnětů." pousměje se. "Je to s tebou, jako bych našel poslední kousek skládačky, která mi chyběla. Malý životní zázrak?" zakroutí hlavou. "Prostě jsme se hledali, až jsme se našli." obejme ho, přitulí se.