Část čtyřicátá čtvrtá
Část čtyřicátá čtvrtá
***
Probudí ho pohnutí Lexova těla. Stále ještě v polospánku se mu uhne, aby ho přestal lisovat. Usnul kupodivu bez větších problémů a to očekával, že bude mít probdělou noc. Položí tvář na polštář a zamrká víčky, když se matrace prohne, jak se Lex zvedne z postele. "Dobré ráno." zamumlá jen. Za okny už je světlo, takže asi bude muset vstávat. Zachumlá se do vyhřáté peřiny. "Ještě neee."
Stočí pohled na Míšu a usměje se. Natáhne ruku k rozespalé tváři, aby ji pohladil. "Dobré. Ještě si chvilku můžeš poležet. Máme čas."
"A kampak se mi chystáš?" pousměje se. Otevře jedno oko, aby zkontroloval situaci a potom ukořistí Lexovu ruku. Stáhne si ho zpátky k sobě, alespoň tak, aby si mohl ukrást jeden polibek.
"Nechci ti utéct, neboj. Jen jsem si chtěl dát sprchu." pousměje se. Usadí se na kraji postele a vtáhne si Míšu do náruče. "Vyspal ses aspoň trošku?"
"Trošku ano... a ty?" Pozorně si prohlédne Lexovu tvář. Asi moc ne. Natáhne ruku, aby ho pohladil. "Dej si v koupelně pozor na ty střepy. Mohly by tam být ve spárách malé kousíčky. Ta sklenice se rozbila pěkně hloupě. Jsem nemehlo."
"Byla tam pitomě postavená." zavrtí hlavou. "Dám pozor." pousměje se, ale ke vstávání se nemá. Je z dnešního rána podivně nervózní. "Ještě si chceš zdřímnout?"
Zavrtí hlavou. "Ani už ne, ale zůstanu ležet, dokud se neosprchuješ a nedojdeš se nasnídat. Já radši do jídelny ani nepáchnu, mohl bych ti závistivě slintat do talíře." zasměje se. Ale žaludek má stejně stažený tak, že by asi ani nic nepozřel, kdyby mohl.
"Dobře, ale já asi snídani taky vynechám. Teď bych asi nezvládl nic sníst." Sehne hlavu, aby Míšu políbil na čelo. "Ale tu sprchu bych si dát měl..."
"Klidně běž." Líbne ho na bradu. "Jen mě budeš asi muset pustit." pousměje se. "Já si tedy zatím připravím nějaké věci, které sebou budu potřebovat. Nevím, v jakém stavu se budu nacházet a tak... aby ses kvůli tomu ještě nemusel nahánět."
"Víš, že bych ti moc rád pomohl. S čímkoliv. Dojet pro nějaké věci je maličkost." jemně Míšu položí do peřin a narovná se. "Chci ti pomáhat. Ale teď už vážně potřebuju tu sprchu."
"Já ti v ní nebráním, jdu si hrát ještě na chvíli na housenku." přikryje se peřinou až ke krku a uculí se. "Ale měl bys vědět, že mi tady budeš moc chybět."
***
Prošel sérií vyšetření s Lexem těsně vedle sebe. Pomáhalo mu to nemyslet moc negativně na všechny komplikace, které by mohly nastat, ale jak se nakonec dozvěděli, operace se provede miniinvazivně jen dvěma malými vstupy a odstraní se ten rušivý element na jeho páteři. Výkon by neměl trvat déle než jednu maximálně dvě hodiny. Trochu se mu ulevilo. Nedokázal si představit, co by dělal, kdyby osm týdnů musel ležet, aby si neroztrhal pruh stehů. Takhle by měla být rekonvalescence značně kratší a o to dřív by mohl být pryč i z nemocnice. S malým povzdychnutím se zaparkoval před přípravnu. Měl hlad i žízeň, ale bylo mu zakázáno cokoliv těsně před operací pozřít. Ráno se mohl alespoň napít vody. "Tam se mnou asi už nebudeš moct. Dostanu nějakou injekci, připraví si mě a pak už nebudu vědět o světě." řekne tiše Lexovi, který se usadil na lavičce hned vedle něj. Natáhne se pro jeho ruku. Ty svoje má studené už nějakou dobu. Bojí se. Představa toho, co bude následovat až se za ním zavřou dveře, ze kterých bude vyjíždět ještě v transu....
Pevně stiskne Míšovu ruku a přitáhne si ji, aby do dlaně vtiskl polibek. "Ty nebudeš vědět o světě... já si tě ohlídám. Nemusíš se ničeho bát. Bude to v pořádku." řekne přesvědčeně. "Dám vědět vašim, až to budeš mít za sebou. Aby se zbytečně nebáli." lehce se dotkne Míšovy tváře. "Miluju tě, tak ne že mi pak v narkóze budeš balit nějakého doktora." zazubí se. "Musel bych ti ztropit žárlivou scénu. Tak pozor na mě."
"Budu ti moc vděčný, hlavně... máma to asi ponese hůř, tak si z toho nic nedělej. Počítám s tím, že dostanu po návratu minimálně pánvičkou po hlavě. Číslo najdeš u mě v mobilu, nechal jsem ho zapnutý, ale nikdo by mi volat neměl. Já nikoho balit nechci, už jsem sbalil tebe. Nebo to bylo naopak?" uculí se. Nakloní se k Lexovi pro polibek, je mu jedno, že by se tu na ně mohlo dívat dost lidí.
"Pan Baxa? Už na vás čekají." objeví se vedle nich nemocniční zřízenec. "A vy, pane, byste se měl přesunout do místnosti pro rodinu, kde čekají i ostatní." pokyne Lexovi.
"Miluju tě, Lexi. Nejdýl za dvě hodiny mě máš zase tady." šeptne ještě, než útrpně nakrčí obočí, když ho onen zřízenec netaktně vyveze. Nesnáší to, když ho někdo takhle tlačí, pokud to není opravdu potřeba. Ještě jednou se otočí, ale už se za nimi zavírají dveře. Nervózně prohrábne svoje vlasy. Čeká ho dost intimní příprava s tím nepříjemným zřízencem. Není si jistý, jestli je na tom nyní hůř on nebo Lex, který musí čekat za dveřmi.
Ještě dlouho se dívá na dveře, za kterými zmizel Míša. Nemá chuť čekat v nějaké sterilní místnosti. Sáhne do Míšovy tašky a vytáhne mobil, aby si v něm našel číslo na Míšovu maminku. Bere si za osobní cíl to Míšovi trošku vyžehlit. Přepíše si číslo do svého telefonu a opře se zamyšleně o parapet.
Uložený na břiše operačního stolu stále ještě vnímá a komunikuje s anesteziologem, který se zdá být veselou kopou. Jemu však do smíchu moc není. První dávku léků už přijal infuzí, kterou mu sestřička zavedla na přípravně. Postupně se u něj ukázalo několik lékařů, kteří se budou na tomhle zákroku podílet. Netěší se na pocit, kdy mu hrdlo zevnitř odře plastová trubice, která mu bude po dobu zákroku pomáhat dýchat. Jen nějak nechápal systém zavedení, když už si ho rovnou položili na břicho. Objeví se před ním injekce, jejíž jehla je zavedena do trubičky kapačky. Poslední pohled věnuje jakémusi přístroji, který je kousek od něj. Slyší jen cosi jako přání dobré noci. Myšlenkou na Lexe upadne do umělého spánku.
O tři hodiny později Michalův ošetřující lékař přejde chodbou k pokoji, kde by měli čekat rodinní příslušníci. "Pan Weber?" řekne dostatečně hlasitě, ale i tak, aby nerušil ostatní přítomné. Na sobě má stále operační oblečení, ale hlavní mundúr shodil v umývárně.
Rychle vstane. Trvalo to déle, než mělo. Mluvili jen o hodině, maximálně dvou. "To jsem já. Je Michal v pořádku?" Zeptá se nervózně. Dvě hodiny byl klidný, ale tu poslední už rázoval sem a tam po chodbě, než ho jakási paní zpražila takovým pohledem, že si raději sedl.
Přikývne. "Právě ho probouzejí z anestezie. Za chvíli bude převezený na pár hodin na jednotku intenzivní péče. S jeho handicapem musíme počítat se vším a tak ho preventivně umístíme tam, aby mohl být monitorovaný. Počítáme však s tím, že večer už bude umístěný na normální pokoj, když půjde vše podle plánu. Ten nadstandard, jak jste si přáli. Potom ho navštíví i fyzioterapeut, musíme rozproudit krev, aby nedošlo k žádným komplikacím. Jinak k průběhu operace. Vše proběhlo v pořádku, výrůstek byl odstraněný, musí se však počítat i s tím, že plotýnka, na kterou výrůstek zasahoval, by mohla vyhřeznout. To je pro tuhle chvíli ode mě všechno. Chcete se na něco zeptat?"
"Kdy za ním budu moct?" vypálí první věc, která ho svědí na jazyku. Posledních pár minut byl už k smrti vyděšený. Chce ho vidět. Nic momentálně nechce víc. "Rád bych ho viděl. A teď už nebude mít ty příšerné bolesti? Bude v pořádku?"
"Pokud chcete, můžete za ním na krátkou chvíli hned po převozu, ale doporučoval bych počkat, až dokud se nevyspí z anestezie. Stejně vás nebude moc vnímat. O bolestech se budeme moci bavit až po proběhnutí rekonvalescence po operaci. Takže nejdřív tak zítra. A ano, pokud nenastanou komplikace, měl by být v pořádku." podívá se na hodinky. "Pokud ho chcete vidět hned, budou ho nyní převážet. Na mě čeká další pacient. Jinak by bylo dobré, kdybyste převzal od sestřičky jeho vozík, bude ho potřebovat hned po příchodu fyzioterapeuta."
Přikývne. "Jistě, děkuji. Zařídím to. Rád bych ho viděl hned." Stačí jen vidět. Prostě se jen chce ujistit, že je opravdu v pořádku.
Na zavolání kohosi chce zareagovat i jinak než mrknutím víčky, ale zatím se mu nedaří nic. Uvědomí si pouze pohyb s lehátkem, na kterém leží. Otravnou trubici v krku by nejraději vyndal, ale ruce má jak z gumy a vůbec ho neposlouchají. Někdo se dotkne jeho dlaně, zná ten stisk. Potom cítí, jak s ním manipulují, je otočen na záda a položen na příjemně měkkou matraci. Zhluboka se nadechne, když jde trubice ven. Slzy, které mu vyhrknou do očí, někdo setře. Otočí za tím gestem hlavu. Zamrká.
Jemně sevře Míšovu dlaň. "Ahoj Myško." pousměje se, když na něj zamžourá. Nečeká, že by ho mohl vnímat, ale i tak má radost. Stačí, že ho zase vidí. Otočí se ke dveřím, slíbil, že tam bude jen chvilku. Čeká, že ho každou chvilku vyhodí.
Podaří se mu otevřít oči i pohnout rukou. Trochu rozmazaným pohledem přejede přes osazenstvo. Nějaká sestra, která upravuje jeho deku a Lex. "Ahoj." zaskřehotá. V krku má nepříjemné sucho. Ztěžklá oční víčka se zase zavřou. Ale donutí je ještě na okamžik rozevřít se, aby se ujistil, že je tady Lex s ním. Že se mu to jen nezdá. Ale byl by to milý sen.
"Odpočívej." pohladí ho láskyplně po tváři. A otočí se na sestřičku. "Dáte mi tu na něj pozor, že ano?" stiskne Míšovu dlaň. "Až se zase probudíš, budu u tebe." Měl by jít zavolat jeho rodičům. Teď už ho od toho nikdo nezachrání.
"Ještě se chvilku prospím." špitne, než se oči zavřou definitivně. Nevadí mu ani otravné pípání přístrojů, které jsou pozapínané kolem něj. Jen později někde v podvědomí zaznamená něčí dlaň na té své.
Pousměje se, ještě pohladí zbožňovanou tvář. Počká ještě chviličku, než si je jistý, že Míša opravdu usnul. Pak vyjde ven a konečně ze sebe stáhne ten příšerný zelený plášť. Teprve venku se mu uleví. To napětí, které ho sužovalo už od rána, konečně povolilo. Míša je v pořádku. Opře se na chodbě o okenní parapet a zhluboka se nadechne. Měl by zavolat Míšově mamince. Nejspíš se budou bát, když se Míša večer neukáže doma. Vytáhne mobil a chvíli si ho zamyšleně prohlíží. Pak navolí potřebné číslo a přiloží mobil k uchu. Je trošku nervózní. Sice už se s Míšovými rodiči párkrát viděl, ale nezná je ještě natolik, aby to dokázal vysvětlit tak, aby je rozrušil co nejmíň. Když se na druhé straně ozve formální pozdrav, rychle se představí. Pak stručně popíše, co doktoři objevili, sdělí, že operace proběhla dobře a po ujištění, že se o Míšu postará. Když se konečně rozloučí, má celkem dobrý pocit, že to zvládl.
Komentáře
Okomentovat