Část třicátá šestá

Část třicátá šestá

---

"Říká někdo, kdo se ani nepředstavil..." zahuhlá Míša spíš jen pro sebe. Zmateně zvedne hlavu. "Promiň, co jsi říkal?" otočí se na Kamila, který se pro tentokrát na chvíli místo úsměvu mračí. Ale zase vrátí pohled ke svému pití. Xitt vedle něj větřil nějaký problém, takže se způsobně usadil, aby případně svého pána bránil. Pohladí ho po hlavě. "Lehni. Takovej by ti za pokousání nestál."

"Ale, nic. Jen, že Gabriela prásknu Michaelovi. On už ho nějak zpacifikuje. Dneska se zdá, že má fakt pekelnou náladu." mávne rukou. "Lex bude radostí bez sebe, až zjistí, že tu Gábinka dneska je. Poslední dobou se nemůžou vystát. Jeden čas to bylo docela v pohodě, to spolu vydrželi i u jednoho stolu."

Ušklíbne se tomu. Viděl toho člověka jen chvíli a už v něm dokázal vyvolat tolik rozporuplných pocitů. Potlačí touhu nahrbit záda pod tou tíhou, protože si je vědom toho, že si ho dotyčný zkontroluje, zda se mu podařilo ho dostat. Nemít problém s odchodem, uklidil by se na chvíli na záchod. "Nemáš trochu ledu?" pohlédne na Kamila. Nějak nemá sílu se o tom člověku dál vybavovat. Jestli to bude mít ještě dohru, až Lex zjistí jeho přítomnost, tak to aby jel spát rovnou ke svým rodičům.

"Jo, jasně. Ledu je tu spousta." sehne se do mrazáčku pod barem a vytáhne celou krabičku. "Jsi v pohodě?" zeptá se, když souká kostky ledu Míšovi do skleničky. "Zdá se mi, že jsi najednou nějak zblednul. Není ti špatně?"

Zakroutí hlavou. "Blednu teď nějak často. Kolem oběda jsem měl dostaveníčko se záchrankou... Jsem v pohodě." pokusí se o věrohodný úsměv. "Jen trochu unavený, to bývá v mém případě běžné, nic vážného." Ale v pohodě vůbec není. Pokud si něco z předešlého rozhovoru vzal, tak to bylo to, že Gabriel rozhodně ví, které místo má popíchnout, aby zkazil veškeré iluze o někom, na kom vám záleží.

"Záchranka? Jéžiš, a co teda děláš tady? Neměl bys ležet nebo tak něco? Lex se zbláznil, když tě tahá sem." zavrtí Kamil nechápavě hlavou. "Dojdu pro něj. Sice nevím, co přesně ti ten arogantní vůl nakecal, ale tváříš se dost divně."

"Nikam nechoď." Natáhne po něm ruku, aby zastavil jeho kroky. "Šel jsem sem naprosto dobrovolně. Je mi fajn. Asi mi jen hapruje tlak nebo něco podobnýho. Lex má dost práce a já bych měl taky pracovat, i když se mi nějak nechce." pokusí se to zamluvit. Poslední co chce, aby byl Lex tahaný od práce.

"Mně se zdá, že ti ten tlak hapruje od té chvíle, co sem dorazil Gabriel. Hele, neber ho vážně. On sice s Lexem... znají se, ale rozhodně ho nezná nijak dobře. Ať už ti řekl cokoliv, je to jen jeho vlastní názor. Kdyby ses na to zeptal několika lidí, každý ti řekne něco jinačího. Ale rozhodně nevěř Gabrielovi. V ničem."

To se snadno řekne, ale hůř udělá. Až příliš to odpovídalo reálné situaci, která se mezi ním a Lexem odehrávala. Neznal nikoho z ostatních tak dobře, aby se na cokoliv ohledně Lexe mohl zeptat. Měl pochybnosti, ale chtěl Lexovi věřit. "Co na něm ten Vítek vidí? Jestli chápeš, jak to myslím. Tak nějak to nedokážu pochopit. Ale vypadá to, že i když si to Gabriel neuvědomuje, má ho trochu omotaného kolem prstu. A vůbec... kde jsou ostatní? Neobšťastňují tě svou přítomností každý den?"

"No, co vím, tak Kuba s Martinem mají snad nějaké výročí či co. Zastaví se tu později. Vojtěch se snaží sbalit toho svého zaměstnaného borce. Myslím, že už to asi brzy vzdá. No a Motýlek, ten asi dorazí. Chodí tak kolem deváté, desáté..." pokrčí rameny. "To je obrovská záhada. Vítek musí mít asi sklon k masochismu. Jinak si to nedovedu představit."

"Asi jo. No, tak já si vybalím tu práci, abych tě moc neobtěžoval od té tvojí." pousměje se. "Mohl bych tě poprosit o donášku toho batohu, který mám na vozíku? Je v něm notebook. Kdyby se ti v něm chtělo hrabat. Nemusíš se bát, nic na tebe nevyskočí. Maximálně tak Xittův tenisák."

"Já ti ho donesu. Přijde mi blbý hrabat se ti ve věcech. Takže hodláš vážně pracovat, jo? Vy jste se s Lexem našli. Budete dvojka workoholiků." se smíchem zmizí vzadu, aby Míšovi donesl ten batoh.

"Nějak se vydělávat musí, ne?" řekne, když si z batohu vyndá notebook a zapne ho. "Navíc jsme s Lexem byli týden pryč a já na práci ani nesáhl, takže bych s tím měl trochu hnout, aby zákazníci nečekali. Je to potom náročnější, když mě tlačí čas, takže je lepší mít něco do zásoby, kdyby bylo potřeba něco změnit." pousměje se. Snad mu to pomůže přijít na jiné myšlenky. Batoh chytí o opěradlo stoličky, na které je usazený a pohodlně se zapře.

"Jo, to máš asi pravdu. Já jsem jen pitomej barman. Svou práci udělám a jdu domů. Žádný problémy." Pokrčí rameny. "Tak kdybys něco potřeboval, stačí zavolat." pousměje se. "Tak ať to jde od ruky."

"Netušíš, co bych dal za to, abych si takovou práci mohl alespoň vyzkoušet. Nemám moc na výběr, co bych mohl dělat." pokrčí rameny. Je však vyrušen otevřením dveří v jeho periferním vidění.

"Asi to není žádná sranda, co? Já bych při práci s kompem asi brzy zblbnul. Tohle mě baví, vydělám si dost, aby mě to uživilo... a mám žůžovýho šéfa." zazubí se, když si všimne přicházejícího Lexe.

Lex se zasměje. "Začínáš se nějak moc vtírat. Víc přidáno už nedostaneš."

"Škoda, ale aspoň jsem to zkusil." pokrčí rameny s úsměvem. "Co si dáš, šéfe? Jsi autem, tak asi taky nealko, co?"

Ohlédne se po Lexovi a nasadí úsměv al´a, nic se neděje. "Všechno v pohodě?" Nějak mu není do mluvení, ale Lex vypadá dobře naladěn.

"Jistě, všechno v pohodě. Proč by být nemělo?" zadívá se na něj. "Něco se stalo?" zadívá se na Míšu a pak hodí tázavý pohled na Kamila. Ten jen pokrčí rameny, kývne směrem ke Gabrielovi a zase se radši zdejchne.

"Měl jsem tu čest, poznat zbytek rodiny." řekne ironicky a otočí se za Kamilovým kývnutím, aby se střetl pohledem s Gabrielem. "Ale jinak je všechno v naprostém pořádku. S prací jsem nehnul ani o píď." pousměje se. "Dej si to samé, co mám já. Kamil to fakt umí."

Lex se k Míšovi nahne, aby si opřel bradu o jeho rameno. Přitom ho obejme kolem pasu. "Co ti ten idiot namluvil?" Zeptá se přímo. Není tak naivní, aby si myslel, že Gabriel nepustí nějakou jedovatost.

"V podstatě nic, ale i tak to stačilo. Nechci to tady řešit a dělat mu tím radost." zavrtí odmítavě hlavou. Nechce se na Lexe zlobit, ale jeho zhrzená dušička si s ním dělá, co chce. Chce věřit člověku, který ho právě objímá, ne někomu, kdo na lidi shlíží opovržlivě z výšky a hladí si ego jejich utrpením.

"Myško." otře se tváří o tu jeho. "Promluvíme si o tom doma. Ale přísahám, že jestli ti řekl něco ošklivého, tak mu dám do zubů." pousměje se. "Chceš tu ještě zůstat, nebo radši pojedeme domů?"

"Bude lepší, když půjdeme a vyřešíme to co nejdřív. Tohle se mi fakt nezamlouvá. Protože bych se jinak mohl zvednout a jít tomu arogantnímu blbci nakopat zadek." Zhluboka se nadechne, aby se uklidnil. "Jestli máš tedy vyřízeno vše, co jsi potřeboval?"

"Všechno vyřízeno." pousměje se. "Za to nestojí. Už jsem to zkoušel a moc to nepomáhá. Tak půjdeme. Kde máš vozík?" rozhlédne se kolem, protože ho nikde nevidí.

"Kamil ho odvezl někam dozadu. Jen doufám, že se o něj nepřizabil. Nechtěl jsem, aby tu o něj lidi zakopávali." mávne směrem ke dveřím, kde viděl Kamila ukládat jeho součástku k pohybu. Zaklapne znovu naběhnutý notebook.

"Dobře." přikývne a na chvíli se ztratí vzadu, aby přistavil Míšovi vozík. "Zvládneš to sám?" zeptá se starostlivě. Po tom akčním dopoledni se nemohl nezeptat.

Zavře batoh a přehodí ho přes madla. "Nejspíš ne. Dostat se nahoru byl taky trochu výkon. Pomohl bys mi?" Neuvědomí si, jakou chybu tím udělal. Dal prostor Gabrielovi, aby viděl, jak přesně mu Lex pomáhá. V čem je jeho chyba. Dojde mu to až když je usazený a chce si uklidit nohy na stupačky.

Opatrně ho usadil na vozík. Míša se mu zdá nějaký přešlý. Zamračí se. Gabriel nejspíš vážně řekl něco, co se ho dotklo. Podívá se Gabrielovým směrem, aby zaznamenal jeho samolibý úsměv. Zamračí se ještě víc.

Zacvakne Xittovo vodítko do karabiny, kterou si k vozíku nechal přidělat. Nebude se dívat tam, kam se dívá Lex, prostě ne. Jenže to nezvládne. Jeho zelený pohled se střetne s Gabrielovým. "Pojďme pryč." řekne jen.

Přikývne. Jinak by se musel sebrat a jít Gabrielovi smazat ten úsměv z tváře. Mávne Kamilovi. Dokonce si odpustí i to, že by šel pozdravit Vítka. Gabriela by nemusel snést. Obzvlášť, když nemá tušení, co provedl Míšovi.