Část třicátá devátá

Část třicátá devátá

---

Uchechtne se. "To mi raději ani nepřípomínej. Jednou se nám sem vplíží a zardousí mě." zakroutí nad sebou s úsměvem hlavou. "Jestli se ti chce v tuhle hodinu do vany, tak to nechám být." přehodí si ruku přes Lexův hrudník, vyhoupne se na lokti a přiblíží se svou hlavou k té jeho. Jemně přejede rty přes druhé. "To jsem tě tak odrovnal?" uculí se. I pro něj to byl další zážitek do škatulky, ale cítil se tak podivně nabitý.

"Jen se potřebuju trošku vzpamatovat." vrátí polibek. "Ze spícího stavu rovnou takové výkony, tělo se musí trošku vzmužit." pousměje se. "Ale bylo to moc hezké probuzení. Dej mi chviličku a půjdeme se na chviličku namočit do vany."

Skulí se na záda, rukou vyhledá tu Lexovu a s připitomělým úsměvem ji stiskne. Je v tom až po uši. Natočí hlavu, aby na Lexe lépe viděl. Zálibně si ho prohlédne. Přitáhne si Lexovu dlaň ke svým rtům, aby na ni vtiskl drobný polibek a znovu ji spustil podél těla, aby ji dlouho nedržel v nepříjemné pozici. "Budeš se asi muset smířit s tím, že já už tě nikomu jinému nedám." pousměje se. Tenhle poklad je jen a jen jeho.

Rozesměje se. "V to už nějakou dobu doufám." otočí se na bok, aby na Míšu viděl. "Já nikoho jiného nechci. Ať si říká, kdo chce, co chce. Jen tebe a napořád. A byl bych moc rád, kdybys tomu věřil."

Přikývne. "Věřím ti. Opravdu. To včera... jen jsem na okamžik zapochyboval o tom všem, protože je to moc krásné. Už se to nestane, slibuji." přislíbí to upřímně, protože už se znovu nechce dostat do takové situace.

"Já vím, že ne. Už o tom nebudeme mluvit, Míšo." pousměje se. "Chápu, že s mou minulostí je těžké uvěřit mi. Ale Gabriel neví všechno. Víš, že ti odpovím po pravdě na všechno, na co se zeptáš. Nemám důvod ti něco zatajovat. A je to moc krásné. Taky mě to chvilkama trošku děsí, ale nejsme na nic takového zvyklí. Prostě to je krásné, protože to tak má být. Už nad tím nepřemýšlej." posune se, aby mohl Míšu obejmout a přitáhnout k sobě. "Já jsem z toho všeho úplně mimo. Nedokážu myslet na nic jiného než na tebe."

"Možná se někdy na něco zeptám, ale ne teď." pousměje se. "To mi povídej, jsem chvíli bez tebe a už mi chybíš." stulí se mu do náruče. "Ale je to všechno moc příjemné. Mám tě vážně moc rád a stejně to pořád nechápu, proč sis vybral zrovna mě, ale teď budu tak sobecký, že je mi to úplně fuk." omotá ruce kolem Lexova krku, čímž ho donutí, aby místo polštáře využil jeho paži. Opře své čelo s úsměvem o to jeho.

"To je moc dobrý přístup. Stejně bych se mohl ptát já, proč jsi zrovna kvůli mně dal kopačky někomu jako je Alex." pousměje se a pohodlně se uloží. "Nemá cenu tohle řešit. Prostě to tak je. Jen snad nebudeš svého výběru nakonec litovat."

"Nikdy." zašeptá a zakroutí hlavou. Potom se zamyslí. "Kdy máš vůbec narozeniny? O takových věcech jsme se ještě nebavili. A to už víš, že máslo mám raději než margarín." uculí se.

"Máš pravdu. Já taky nevím tak důležitou věc." pousměje se. "Měli bychom se věnovat taky poznávání větších detailů. Narozeniny mám v březnu. Začátkem. A kdypak ses narodil ty?"

"Březen? Takové moje jarní kuřátko." chytne ho se smíchem za tvář a štípne ho do ní. S uculením na postižené místo vtiskne polibek. "Promiň. Březen si budu určitě pamatovat." řekne omluvně. "Já je měl zhruba před měsícem. Září, třináctého." pousměje se a vzpomene si na tu krabici, která zabírá místo na poště. Trochu se zamračí.

"Vypadám snad jako kuře?" zeptá se s pozvednutým obočím a hraným naštváním. "To z tebe zase mluví šotek." pousměje se. "To bychom měli tvé narozeniny pořádně oslavit. Dodatečně. Ale je tu vlastně ještě něco, co jsem s tebou chtěl probrat. Předtím se to moc nehodilo, ale když jsi o tom teď začal... " Je mu jasné, že tohle nebude moc milý rozhovor. "Mluvili jsme o tvých prarodičích. Že se na tebe vykašlali."

Zamračí se, potom si povzdychne. "Je o tom nutné mluvit teď? A já narozeniny moc neslavím. Co na tom chceš řešit?" trochu se odtáhne, aby na Lexe pořádně viděl.

"Nechci nic řešit, jen bych si to rád poslechnul. Zajímá mě to. Zajímá mě všechno, co se tě nějak týká." zadívá se na něj.

"Hned po tom, když se naši dozvěděli mojí diagnózu a po měsíci v umělém spánku nastalo to nejhorší období v sérii několika náročných operací a cvičení, kdy naši sami potřebovali nějakou oporu, se k nám všichni otočili zády. Já to tehdy moc nepobíral. Pohyboval jsem se ve světě mezi tím, zda chodit budu nebo nebudu. Nebylo to jednoduché pro nikoho a pochopil bych to, že se zalekli toho, že budu odkázaný na vozík, ale nepochopil jsem to, proč se nás jedenáct let nepokusili kontaktovat. Máma to nesla nejhůř. Po babičky smrti, která přišla ještě před mým úrazem, to nezvládl ani děda a pak jsem přišel já. Nebylo to lehký ani pro jednu stranu. Myslím, že babička s dědou by to vzali, vždycky ke mně byli strašně hodní. Jen mámy ségra odmítla přijmout fakt, že když jsem na vozíku, můžu normálně žít. A teď se snaží nás kontaktovat. Tak nějak vím, že máma se s ní asi usmířila, ale dál se nestýkáme. Jen si vyměňují korespondenci. A já ten dárek od nich prostě nechci. Když jsem to potřeboval, tak tady nebyli. To je asi tak všechno."

Přikývne. "Nezachovali se správně." zamračí se a sevře Míšovu ruku. "Jen mi trošku vrtá hlavou... Já jsem na tvé straně. Rozhodně. Jen tak přemýšlím nad tím, že... tvoje mamka jim odpustila. Říkal jsi, že ji to dost sebralo... a jen mě tak napadlo, jak se asi dívá teď na to, že... že ty s nimi nechceš mít nic společného."

Sklopí přistiženě pohled. Lex ví moc dobře, na kterou strunu zahrát, aby se necítil skvěle, ale i provinile. "Když se u nás ukážou nebo pojedeme třeba my k nim, tak to vezmu, ale já nechci dárky. Ne teď, když nevím, jak se tváří. Nechci jejich provinilost léčit tím, že ten dárek přijmu. Je to jako uplácet někoho před tím, než se s ním setkáš. Taky mám vůči mámě výčitky a snažil jsem se jí to vysvětlit. Jenže pochybuju o tom, že to chápe. Já nechci nadšeně přiběhnout a potom znovu dostat na hubu."

"Tomu rozumím." přikývne. "Ale takhle to nemůže fungovat do nekonečna. Zkusil jsi třeba navrhnout návštěvu, abys zjistil, jak to vlastně je? Nemusíš to řešit tím, že ten dárek hned přijmeš." pohladí ho po tváři. "Možná je na čase to konečně rozlousknout."

"Neměl jsem moc času o tom intenzivně přemýšlet. Hledal jsem tebe. Byl jsem tím moc zaměstnaný a nedokázal myslet na nic jiného." Zavře oči. "Máš pravdu..."

Prudce si ho k sobě přitáhne. Dostane ho skutečnost, že Míša ho hledat takhle intenzivně, že neřešil skoro nic jiného. "Chtěl bych ti nějak pomoct. Vlastně na tom taky mám svou vinu."

Nechá se malou chvíli mačkat a užívá si to. "To musím sám. Zřejmě bude nejlepší, když se tam vypravím a prostě se ukážu, že opravdu žiju normálním životem. Bez mámina vědomí, moc by jí to vzalo a tak... Potom teprve by se uvidělo, jestli jsou na takovou skutečnost připraveni."

"To je dobrý nápad." přikývne. "Tví rodiče na tebe musí být neuvěřitelně pyšní." pousměje se. "Napadlo mě, že... ještě jsme vlastně neoslavili můj návrat sem. Kuba říkal, že to musí oslavit pořádně. Mohli bychom při tom ještě dodatečně oslavit i tvé narozeniny."

"Tak na to by ses měl zeptat jich. Já bych to mohl vidět poněkud zkresleně." pousměje se. "Dvojitá oslava? Vždyť mě kluci ani pořádně neznají. Ani nevím, jestli bych na takovou oslavu byl pozvaný." uculí se, ale i taková situace by mohla klidně nastat.

"Byl bys pozvaný. Jsi můj přítel. Partner. Kluci proti tomu nebudou mít nic. Věř mi." posměje se. "Chci oslavit, že jsem zpátky. A taky to, že mám tebe."

"Kluci asi stále trochu pochybují o tom, že bys to se mnou mohl myslet vážně." pousměje se. "Ale jsem rád, že já vím svoje a to mi stačí." políbí ho. "Na časté oslavy bych si měl asi zvyknout, že? To abych se postupně naučil pít. Až si se mnou budou chtít všichni připíjet." uculí se.

"Někdo ti něco říkal?" zeptá se zmateně. "Nikdy jsem to s nikým nemyslel tak strašně vážně, jako s tebou. A brzy to pochopí i oni." ujistí ho přesvědčeně. "Měl bys, ale pít nemusíš. To není nezbytná podmínka."

"Kamil se zmínil, že se v baru tak nějak něco povídá, že jsem jen další v řadě, no a... Rozuzlení celého večera ti je jasné. Věřím ti, snažím se tomu věřit. Zatím mi to ukazuješ víc než skvěle." přitulí se zpátky. "Hlavní je, že to víme my dva, ne?"

"To ano." přikývne spokojeně. "Kamil je taková trošku drbna. Sám má dost vlastních problémů, měl by se spíš starat o ně. Chci všem dát jasně najevo, že tě chci. Tebe a jen tebe. A to dokud jen budeš chtít být se mnou. Chci tě oficiálně všem představit, aby to bylo všem jasné."

"Drbna, nedrbna. Má pravdu, všichni si mě tam pořád prohlíží. Jsem sice na pozornost zvyklý, ale když tam tak sedím a cítím pohledy v zádech, tak si na to musím zvyknout." pousměje se. "Přežil jsi ve zdraví pár z mých nejhorších vrtochů, to už něco znamená i pro mě. A všichni si můžou být jistí tím, že já tě jen tak nedám. Asi jsem si svojí lásku schovával pro tebe." uculí se. "Teď to budeš muset snášet. Pojďme do té sprchy. Připadám si trochu jako s pleťovou maskou na břiše. Začíná to svědět."

Rozesměje se. "Jestli se teda zvládneme odlepit. Miluju tě. Strašně moc tě miluju." zazubí se a přetočí se na Míšu. "Budu tě snášet moc rád."

"Taky tě miluju, ty můj blázínku." pohladí ho po tváři. "Ale opravdu pojďme do té vany." uculí se.