Část dvacátá sedmá

Část dvacátá sedmá

---

"Jasně, to není problém. Klidně si vyber. Čaje máme zásoby." Roman otevře skříňku, aby Míšovi předvedl úhledně vyskládané krabičky čaje. "Přes zimu se tam nevejde už vůbec nic." Všimne si jeho pohledu. "Lexi. Polez sem, nebo zkazím oběd." zavolá dostatečně hlasitě, aby to bylo slyšet i přes zavřené dveře. "Vážně to chceš riskovat?"

"Stačí ovocný, já v tomhle nejsem vůbec vybíravý. Třeba tu malinu, co na mě tak kouká." kývne hlavou ke skříňce. Nad zavoláním na Lexe se pousměje. Pod záminkou pokaženého oběda by se zpátky nalákat dal, ale bude to fungovat i teď? Když je stále tady ten, kdo ho naštval? "Myslíš, že to zafunguje? Pokud je naštvaný opravdu hodně, tak je mu vidina jídla asi u zadních partií." Skousne si dolní ret v očekávání toho, co se bude dít.

"Oukej." vytáhne krabičku s obrázkem maliny a natáhne se pro konvici. "Zafunguje. Většinou potřebuje jen chvilku a pak podnět proč se vrátit. Znám ho trošku dýl než ty." zazubí se spokojeně. "Lexi, já to myslím váááážněéééé." zavolá na Lexe ještě pro jistotu.

Souhlasně přikývne. To je celkem i logické. Zahledí se na dveře ložnice, jestli se opravdu otevřou a Lex vyjde. "Aby tě jednou nepřekvapil." hlesne jen, když se nic neděje. Stočí pohled na konvici, ve které začíná vřít voda na jeho čaj. Alespoň se trochu zahřeje, i když venku bude určitě dusno.

Roman se zazubí. "Chce to asi něco silnějšího." natáhne se pro konvici, aby ji vypnul. "Lexíííííí, už hoří linka, vážně bys měl vylézt nebo barák lehne popelem." Mrkne na Míšu a culí se jak idiot, když konečně cvakne klika dveří ložnice a Lex se ukáže na světle. "No to je dost. Už jsem fakt uvažoval o tom, že to tu budu muset doopravdy podpálit."

"Tyhle tvoje vtipy se ti jednou vymstí." ujistí ho Lex neutrálně a přejde k nim do kuchyně. Zastaví se u Míši, aby se dlaní jemně opřel o jeho rameno.

"Další věc. Seš pěknej křupan, máš tu přítele a klidně ho tu necháš se mnou. Víš, co si musel chudák všechno vyslechnout? A navíc, jsi si nějak jistý. Co když má Vojta, had jeden, s tou mou skrytou homosexualitou pravdu a já ti tu pomalu a nenápadně Michala balím? To by se ti asi moc nelíbilo." Roman vrazí Lexovi do ruky utěrku. "Tvůj přítel si přál čajík, tak se toho hezky chop a tvař se kajícně. Ať získáš nějaký kladný body."

Kajícně se v ten moment zatváří spíš Míša, když se pod Lexovým dotykem trochu přikrčí, jak očekává cokoliv, co by mohlo přijít. "Promiň, Romane, ale nejsi můj typ." zahuhlá tiše a odtrhne pohled od desky stolu, aby pohlédl Romanovi do očí. Na rtech se zvlní škodolibý úsměv, v očích zazáří pobavené ohníčky. Ohlédne se k Lexovi a rukou přikryje tu, která mu leží na rameni.

Roman pokrčí rameny. "Však ty můj taky ne. Na to ti něco chybí a něco přebývá." zazubí se. "Tak... no, asi na mě houkněte, až bude ten oběd."

Lex sevře Míšovo rameno pevněji. "Promiň." nakloní se k němu. "Omlouvám se."

Roman radši mlčky vyklidí pole.

Zakroutí záporně hlavou. "Já se omlouvám, neměl jsem nic říkat. Neznám ho a nic mi do toho není. Je to mezi vámi." pokrčí rameny. Raději odbočí od tématu. "Zalil bys mi prosím ten čaj? Mám strašně sucho v ústech..."

Zavrtí hlavou. "Vyprávěl jsem ti o tom. Já mu prostě nevěřím, a můžete mě přesvědčovat horem dolem. Nemám nejmenší důvod mu věřit. Je to jedno. Nakonec z toho všeho vyjde on jako ten hodný." ušklíbne se a přejde k lince, aby zalil připravený hrníček. "Vlastně co na tom záleží. Jestli je Vítek takhle spokojený, klidně já budu ten špatný."

"Lexi... já to tak nemyslel. Jen jsem... to je jedno." zavrtí hlavou. Nemá to cenu. Povzdychne si a složí ruce do klína. Prsty pohladí tetování, které mají s Lexem společné. Asi bude lepší taková témata nerozebírat. Ne, když o tom nechce Lex mluvit.

"Jak jsi to tedy myslel?" promne si unaveně čelo. "Vysvětli mi to, protože já to nechápu. Proč se zastáváš někoho, koho neznáš?"

"Možná proto, že mě taky spousta lidí neznala, ale odsoudili mě ještě dřív, než jsem se stihl představit? Chápu tě, že s ním máš vlastní zkušenosti, ale já ho neznám. A pokud udělal takový krok, jako že si chce někoho vzít. Možná mu v té hlavě něco docvaklo. Nemůžu posoudit, neznám ani jednoho z nich, Lexi. Jen jsem se pokusil chabě bránit někoho, koho neznám, ale kdo se taky mohl změnit. Co se týče Vítka... byl by s ním, kdyby mu ubližoval? Necháme to už být, ano? Vypiju si čaj a pojedu domů." Tomu říká zakončení krásné dovolené. Měl by se něčím praštit. Kdyby držel jazyk za zuby, nic z toho se nemuselo stát. Teď kromě jiného ještě začal o všem pochybovat.

"Vážně myslíš, že bych někoho odsoudil, aniž bych ho znal? Opravdu si to o mně myslíš?" zadívá se na něj bolestně. "Možná... možná jsme to trochu uspěchali." stáhne svou ruku. "Vítek je hodný a důvěřivý kluk. Lidé dokáží být i s těmi, kdo jim ubližují."

Zoufale projede prsty svoje vlasy. "Tys mě ale nepochopil. Neřekl jsem, že bys někoho odsoudil. Chtěl jsem říct, že i když máš na někoho udělaný názor, tak i ten člověk se může změnit. Občas stojí za to ten názor přehodnotit. Nemyslíš?" zadívá se na něj. "Uspěchali?" hlesne a nevěřícně na něj vykulí svůj pohled. Stiskne čelisti k sobě, aby nedovolil bradě neplánované rozklepání. "Takže mám odejít hned?"

Zadívá se na Míšu. "To je na tobě. Nevyháním tě." otočí se k lince, aby obhlédl, jak se Roman dostal daleko s obědem. Cítí se pod psa. Co to tu vlastně dělá? Kvůli Gabrielovi se rozhádá s Míšou? Už to tak vypadá. Totálně to podělal. Míša se otočí a zmizí a on už ho nikdy neuvidí, protože je to vůl. Jenže Gabriela prostě nedokáže vydýchat.

Přejede těsně za Lexe, aby se na okamžik zarazil. Stojí o to vůbec? Stojí Lex vůbec o něj? Nebo to celé, co se mezi nimi odehrávalo, byl hloupý žert? Posune se na vozíku dopředu, aby měl lepší přístup a natáhne se po něm. Ruce omotá kolem jeho pasu a hlavu si čelem opře o Lexova bedra. "Nechci odcházet, jen jsem... rozhodilo mě to, když Roman pronesl to s tou dávnou láskou a já..." zoufale se uchechtne. Poraženě zavře oči, aby se nemusel dívat na svoje kolena. "Byla to trochu podpásovka. Najednou jsem se viděl jako náhrada za někoho. Zachoval jsem se jako patnáctiletá holka. Promiň mi to."

Na chvilku ztuhne. Nečekal žádný dotyk. "Míšo, proboha, ty nejsi žádná náhrada. S Vítkem už je to dávno pryč. Skončilo to dřív, než jsem tě poznal. Já tě miluju, Míšo. Nemá to nic společného s tím, co je mezi námi. Romana si nevšímej. Nakecá toho spoustu." Pomalu se přetočí v Míšově objetí. Lehce pohladí dlaní jeho vlasy.

"Všichni toho nakecají spoustu, ale co si mám potom myslet já? Na všem je něco pravdy a s tím mým hendikepem je to u mě v hlavě trochu horší." zahuhlá. Jeho čelo se přesunulo na bříško, ke kterému se víc přitiskne a otočí hlavu na stranu. "Taky tě miluju. Tak moc, že se toho až bojím. Můžeš si garantovat, že jsme to uspěchali." pousměje se a zesílí stisk kolem Lexova pasu.

"Věř mi. V Německu jsem ti přece říkal, jak to bylo. Řekl jsem ti vše po pravdě. Kluci mají tendenci přehánět. Pokud si nebudeš jistý, řekni. Vysvětlím ti, cokoliv si jen budeš přát. Ale věř mi, že já na tebe nic nehraju, nejsi žádná náhrada. Jsi prostě můj."

Přikývne. Odtáhne se, aby se spořádaně usadil zpátky na vozík, protože záda zase začaly protestovat. Natáhne ruku pro plný hrneček, ze kterého ještě kouká na šňůrce cedulka. "Tohle si vezmu támhle ke stolu a budu nenápadně pozorovat tvoje... uhm... kuchařské umění." Usměje se na něj. "Dostanu pusu?" zaprosí.

Usměje se. "Jistěže dostaneš." Skloní se k Míšovi, aby se lehce otřel o jeho rty. "Ale měl bych se vrhnout na ten oběd, abyste mi s Romanem neumřeli hlady." Prsty pohladí Míšovu tvář. "Je mi líto, že ses kvůli mně cítil nepříjemně. Příště to už nebudu opakovat."

"To nic, stalo se a nesu na tom stejný podíl viny. Všechno zapomenuto." s rukou na Lexově šíji si ho přitáhne blíž k sobě a nenechá se odbít jen takovým malým polibkem. Usměje se do Lexových rtů. "Já bych hlady neumřel, když jsi tady ty."

"Ty ne." pousměje se. "Ale o Romana mám trochu strach." Napřímí se. "Takže, radši ten oběd udělám hned. V troubě to bude chvíli trvat, mohli bychom mít tak čtvrt hodinky. Na... třeba nějaké... pomazlení?"

"A jsi si jistý, že bude čtvrt hodiny stačit?" Uculí se. "Ale jsem pro, číslo na hasiče znám." přikývne souhlasně a konečně se napije. Sice je čaj ještě stále dost horký, ale opařená ústa z něj mít snad nebude. Pil naposledy v noci a bylo to dost znát. Tělo si žádalo doplnění tekutin.

"Nebude. Ale to už snad Roman ohlídá. Kdyby něco." skloní se do skříňky pro pánev. "Kdy chceš odjet? Říkal jsi, že se musíš stavit doma."

"Měl bych, kvůli Xittovi i práci. Musím zkontrolovat, zda nemám nějaké další zakázky na dotvoření a pokud ano, tak zjistit svoje šibeniční termíny. A chtěl jsem se Romanovi zeptat na tu výpomoc mému otci. Potom budu zase volný." pousměje se.

Přikývne. "Rozumím. Takže se potom vrátíš sem, nebo... nebo bych tě třeba mohl vzít na nějaké oficiální rande." pousměje se. "Vlastně jsme ještě ani žádné neměli. Když nepočítám Německo."

"Na rande? To si nechám líbit." Zasní se. "Vlastně jsme to vůbec vzali za úplně jinej konec, než je normální. Rande jsme spolu neměli, ale na dovolené už jsme spolu byli. Jen... potom bychom taky měli probrat Xitta, nemůžu ho pořád nechávat doma a zase na druhou stranu nechci děsit Romana, kdybychom ho zase zavřeli do koupelny." uculí se tomu. Kdyby ho nečekal, tak by se černého psa taky lekl.

"Mohl bych tě vyzvednout. Vezmeme ven Xitta, trošku ho můžu prohnat někde v parku a pak... nějaká večeře. Možná kino. Taková ta klasika. Nebo bys radši něco jiného?" zadívá se na Míšu.

Zavrtí hlavou. "Jsem pro. Máš dobré nápady a v kině jsem nebyl ani nepamatuju. Ale jen za podmínky, že mě vyneseš nahoru, nesnáším VIP první řadu. Proto nechodím do kina. Ani nemám přehled, co kde dávají." pousměje se tomu. Kdy naposledy viděl nějaký film úplně celý? A s Lexem vedle sebe by to mohl opravdu dobrý zážitek.

"Vynesu, neboj. Já to nemám vepředu rád. Vždycky chodím až úplně nahoru. Můžeme si pak sednout a něco vybrat. Uvidíme, co se nám bude líbit. Máš tu nějakou oblíbenou restauraci? Nebo výběr necháš na mně?"

"To bychom mohli, jenom nesouhlasím s horory. To by ses mě potom nezbavil. Sice by bylo fajn se tulit, ale trhnout sebou při každém neočekávaném zvuku, to opravdu nemusím." uculí se. Zná se a svoje zkušenosti s horory moc dobře. V tomhle je pěkná poseroutka. "Asi už sis všimnul, že ses zatím výběrem ani jednou nespletl. Myslím, že se nechám zase překvapit něčím výborným."

"Dobrá, žádné horory." přikývne. "Myslím, že mám nápad na jednu dobrou restauraci. Takže, po obědě bys mohl teda zajet domů. A já si tě pak vyzvednu. Pokud budeš chtít přespat u mě, není problém. Ale klidně tě pak zase dovezu domů. Jak si jen budeš přát."

"Jo, vidíš, ani jsem ti neodpověděl. Mám to v plánu po obědě. Když se domluvíme na času, kdy pro mě přijedeš, určitě nebude problém. To přespání můžeme nechat na situaci, v jaké se budeme nacházet." usměje se spiklenecky. "Nemám s tím problém. Jak moc formální ta restaurace je?"

"Moc ne. Říkal jsem si, že když půjdeme ven s Xittem a pak do kina, že se ti asi nebude chtít pařit v obleku." pousměje se. "Takže pro dnešek zvolím něco lehčího. Máš chuť na mexickou kuchyni?"

"Mexiko jsem měl asi jednou v životě a moc si z toho nepamatuji, takže... klidně? Říkal jsem si právě to samé, že bych raději zvolil jiné oblečení než oblek do parku. Proto jsem se taky zeptal." vypije poslední lok a vydá se sklidit hrnek do myčky. Cestou vyhodí do koše sáček. "Musíme si užít posledních slunečných dnů, než nám sluníčko nadobro zaleze za mraky plné sněhu."