Část dvacátá osmá

Část dvacátá osmá

---

***

Lex je v domluvenou hodinu na adrese, kterou mu Míša ještě před odjezdem sdělil. Před domem vidí Míšovo auto, takže si je jistý tím, že našel ten správný dům. Zaparkuje, vystoupí z auta a upraví si lehké sportovní sáčko. Otevře si ještě dveře u spolujezdce, aby vytáhnul kytici. Sice se s Míšou na nějaké oficiální seznamovací akci nedomlouvali, ale kytkou pro maminku určitě nic nezkazí. Zabouchne dveře, zamkne auto a přejde k domovním dveřím.

Naposledy se koukne do zrcadla, když zaslechne přijíždějící auto, které zaparkuje na jejich příjezdové cestě. No, asi by měl Lexe seznámit i se svými rodiči. Oba dva dostali zákaz otevírání návštěvám, a tak s úsměvem najede na plošinu, která ho sveze dolů ke dveřím, aby je mohl otevřít. "Jsi tu přesně, pojď dovnitř." vpustí ho dál a všimne si květin. "Ty jsou pro mě?" uculí se.

Usměje se. "Ne, tahle pro tebe není. Ale nějakou ti natrhám klidně osobně. Tak... hodláš mě předhodit rodičům, nebo rovnou pojedeme?" zeptá se raději.

"Hodlám tě představit, nemusíš mít strach, jsou oba v naprosté pohodě. Jenom neslibuj účast na večeři, máti chystá lívance a byla by schopná tě u nich prozkoušet." Uculí se a pohladí Lexe po stehně. "Nebo bys raději rovnou šel? Zlobit se nebudu, pokud se na to necítíš."

"Tohle zvládnu." pousměje se. "A s lívanci bych si poradil taky. Myslíš, že bych v tom prozkoušení nemusel obstát?" zachytí Míšovu ruku a přidřepne si k němu. "Moc rád se s tvými rodiči seznámím. Aspoň bude jasné, že to spolu myslíme vážně."

Přikývne, vidí to stejně. Stiskne odhodlaně Lexovu ruku. "Věřím, že bys u lívanců obstál, ale výslech by byl mnohem větší než s Dwightem, věř mi. Takže na to půjdeme?" Nakloní se dopředu, aby Lexe jemně políbil na rty.

Přikývne. "Jdeme. Stejně to nemůžeme odkládat dlouho." pousměje se a pomalu se narovná. "Tak jo. Jsem připraven."

"Pojď, ty můj hrdino." vezme Lexe za ruku a pomalu se kormidluje k zavřeným dveřím. Ještě jednou na Lexe pohlédne, jestli to myslí vážně a zatáhne za ně, aby se otevřely. "Mami, tati? Chtěl bych vám někoho představit." Nakloní se do pokoje, aby zjistil, kde zrovna nacházejí a mohl Lexe uvést. "Tohle je můj přítel Lex. Vyprávěl jsem vám o něm." řekne s úsměvem.

Už není cesty zpět, i když mu z toho zrovna dvakrát dobře není. Tady nejde o obchod, kdy vždycky má jistou převahu. Taky nemá svá obvyklá esa v rukávu. "Dobré odpoledne." pozdraví.

Stiskne povzbudivě Lexovu dlaň. Oba rodiče se s jeho novým přítelem přijdou seznámit blíže. Neunikne mu mamčin zvědavý pohled, jak si Lexe prohlíží od hlavy až k patě.

"Baxová. Konečně vás poznávám osobně, Michal o vás dost často mluvil." Natáhne k Lexovi ruku. "Nebojte se, nekoušeme." usměje se nad jeho mírnou nejistotou.

"Alexander Weber, těší mě, paní Baxová." přijme její ruku a lehce stiskne. Zároveň se vytasí s kyticí. "Pro vás, pokud se neurazíte." pousměje se.

Michal se uculí. Určitě se neurazí.

"Vůbec ne, děkuji. Nemusel jste si dělat škodu. Půjdu jim hned najít nějakou vhodnou vázu. Budete u nás večeřet nebo se chystáte ven?"

Lexovu ruku nyní převezme Baxa starší s představením se a stejným zkoumavým pohledem.

"Nezlobte se, ale už máme s Michalem nějaký plán." pousměje se omluvně. I s Míšovým otcem si podá ruku a pokusí se ustát i jeho zkoumavý pohled.

"Říkal jsem to, ale nevěřili mi." práskne na ně Michal s úsměvem. "Chystáme se totiž do kina, víš, mami?" konstatuje. V tomhle věří, že bude podpořen.

"Jen jsem zkoušela, zda se vaše plány nepozměnily. Určitě se zlobit nebudeme. Hlavně si to užijte a dobře se bavte." zakroutí nad nimi s úsměvem hlavou.

"No, pokud nemáte žádné jiné otázky, tak bychom vyrazili. Ještě si tedy skočím pro věci nahoru do pokoje. Xitta si beru sebou, tak ho nehledejte. Kdy se vrátím, jestli se vůbec vrátím, netuším. Kdyby někdo něco potřeboval, budu na telefonu. A ano tati, předám Romanovi tvůj vzkaz, díky za to."

"Ještě jsem ti chtěl připomenout, aby sis nezapomněl na poště vyzvednout ten balík. Už je tam přes dva týdny a dárky se neodmítají, Michale, ať jsou od kohokoliv." pokárá ho. Michal na to myslí, ale nebyl čas, se tam zastavovat.

"Ještě je čas. Potom ho někdy vyzvednu." Mávne nad tím rukou. Nechce to teď řešit.

"Klidně se můžeme ještě stavit na poště. Čas ještě je." zadívá se na Míšu. "Aby to pak neposlali zpátky. Znáš českou poštu." navrhne a pousměje se. "Rád jsem vás poznal."

Zavrtí hlavou. "Vyzvednu to později. Vrátili by to už podruhé." ušklíbne se. "Pojď, ukážu ti svůj pokoj, když už jsi tady a máme trochu času navíc. A klidně i tu koupelnu..." vystrnadí Lexe z místnosti, aby byli co nejdřív pryč. Nechce se s rodiči o tom balíku bavit zrovna teď.

"Nějaký problém?" zeptá se zmateně, když je tak vystrčen z místnosti. Asi to bude docela záhada, podle těch řečí Míšova otce a pak se na to Míša taky netváří zrovna nadšeně.

"Všechno více méně v naprostém pořádku. Ten balík je v tuhle chvíli naprosto nepodstatná věc." usměje se. Vjede na rampu a zmáčkne zelené tlačítko, ta se skoro ihned rozjede. "Přidáš se ke mně na exkurzi? Není to sice takovej luxus jako u tebe, ale žít se tam dá."

"Přidám, chci vidět, jak žiješ." pousměje se. "Míšo, já nechci být dotěrný, ale ten balík už jednou vrátili? Skoro se mi zdá, že o něj nestojíš."

Rysy v obličeji mu ztvrdnou, jak sevře stisk kolem kovových obručí na svých kolech vozíku. "Máš pravdu, nestojím. Oni o mě taky nestáli jedenáct let. Dokonce se ani rodičům neozvali, jak mi je, když jsem ležel v nemocnici. A teď mi pošlou dárek k narozeninám. Nepotřebuji od nich žádné dárky." Vyjede ke dveřím svého pokoje, aby je otevřel. "Zní to ošklivě, ale ať taky chvíli zažívají, jak chutná ignorace. Mojí mámu to bolelo nejvíc, protože to je její rodina."

"Aha." řekne jen. Víc to nějak nepitvá. "Chápu. Takže, exkurze u Míši začíná. Tak, pane průvodče, kde začneme?" pousměje se. Počká a vstoupí až za ním. "Jsem zvědavý úplně na všechno."

"Moc toho není." usměje se. Vjede dovnitř a odkryje tak svoje království. "Hmm... postel, skříň, Xittův pelech, můj velký pracovní stůl a gauč pro návštěvy. A balkón." ukáže na dveře kousek od postele.

"Máš přístupný balkón? To je bezva." pousměje se. "Xitt to tu má moc hezké. Moc pěkný pelech. A kdybych tu přespával jako návštěva já? Vykázal bys mě na gauč, nebo bych se k tobě mohl tulit ve tvé vlastní posteli?" zatváří se jako svatoušek.

"Pro návštěvy máme maličký pokoj pro hosty." zazubí se. "Ale že jsi to ty. Určitě bych tě ve své posteli uvítal moc rád. Místa je na ní dost, jak vidíš. Dokonce bych řekl, jestli náhodou nebude o nějaký ten centimetr větší než ta tvoje." popíchne ho s úsměvem. "Vlastní balkón je super věc, dokonce na něj můžu i já."

"To rozhodně je. Můžeme se na něj teď podívat?" pousměje se. "Mám balkóny rád. Myslíš, že je větší? To se dá jednoduše zjistit. Přeměříme ji."