Tmavě modrý šuplík

Část jedenáctá Míša se od Lexe odtrhne a automaticky zrudne. Rukama zmizí zpod Lexova trička a o kousek ucouvne. Tohle asi trochu nevychytali. Lex se otočí na Romana a pak pohled nasměruje k hodinkám na zápěstí. "Ještě není deset, jsi tu brzy." "Je za pět minut deset, nebudu stepovat před barákem." zavrtí hlavou. "A dost jsem rachotil klíčema. Varovaní jste byli." Uchechtne se. Rozhodně s Lexem nemohli zaslechnout cinkání klíčů, když byli takhle zabraní do sebe. Natáhne se po své košili, kterou Lex svírá v ruce. "Tohle bych si měl asi vzít." otočí se k Romanovi. "Omlouvám se, jestli jsme tě dostali do nepříjemné situace." tak nějak mu to je zrovna v tuhle chvíli jedno, ale slušnost ho neopustila. Lex se pobaveně uchechtne. "Může si za to sám." Roman ho sjede ošklivým pohledem a pak začichá. "Cítím jídlo." zamíří do kuchyně. "V pohodě, nějak to přežiju." Zmateně se za Romanem ohlédne a potom zpátky na Lexe....

Část desátá "Tak... spíš než na kriminálního policistu, co se honí za zločinci, bys ho tipnul na pořádnou kancelářskou krysu. On je dost mohutný. Do všech stran. A vysoký taky. Vůbec není ten typický Brit. Jenže dost mate tělem. A taky svým chováním. Když jsem u nich bydlel prvních pár dnů, tak jsem ho opravdu bál. Vypadal trochu jako takový ten úchyl z hororů. Ten jeho pohled, který o tobě věděl hned všechno až po velikost spodního prádla. Potom se to ale změnilo a když jsem se dozvěděl, že je policista... Nevěřil bys mému výrazu. A k těm překážkám... Právě díky jeho tělesné stavbě jsem měl přístup všude. Nenosil mě sice na rukách, ale každý den mi dokazoval, že vozík se dostane opravdu všude." "Asi bych se měl začít bát." pousměje se a upije ještě trochu vína. "Asi jste spolu trávili opravdu hodně času. Jak jste se seznámili? Ve škole asi sotva." "Bát se ho nemusíš... jen se nesmíš leknout jeho prvotnímu zkoumání. Zrentgenuje každého v mé blízkosti....

Část devátá Zazubí se. "No, říkal, že dřív jak v deset se neukáže. To máme ještě chvíli čas. Je to aspoň taková intimní večeře. A pak se přesuneme ke mně do ložnice a tam Roman jen tak nepřijde, když je informovaný." Souhlasně přikývne. "Hodně intimní večeře. Na exkurzi ložnice se hodně těším. A kde vůbec spí Roman? Pochybuji, že by přespával na gauči?" rozhlédne se kolem sebe, když hledá nějaké další dveře. "Měl jsem tu ještě pracovnu, ale tu jsem stejně moc nepoužíval. Jde se do ní z chodby. Tak jsem ji přenechal Romanovi jako další ložnici." pokrčí rameny. "Veškeré papíry jsem stejně dělal v kanclu v baru nebo v obýváku. Pracovna je pro mě zbytečný luxus." "To chápu. Můj pokoj někdy připomíná spíš nějakou výrobnu popsaných papírů, než pokoj, ale to je tím, že já tam i pracuju... Strašně mě fascinuje, jak jsi na všechny hodný. V baru tě mají jako boha." řekne upřímně. To dokázal poznat i po pár desítkách minut rozhovorů s nimi. "...

Část osmá Opře se do toho doteku. Je to tak neskutečně příjemné. Být kočka, vrní do konce života. "Děkuji. No, pokud mě nebudeš ještě dneska tlačit do auta, tak mi to vadit nebude." zavrtí hlavou s úsměvem. Upřímně doufá v to, že ho vyhánět nebude. Zavrtí hlavou. "Ne, nehodlám tě pustit ani na krok. Zítra ti možná povolím návštěvu doma, ale to si ještě rozmyslím." lípne ho na tvář a vymizí z koupelny, aby přihřál pizzu a prostřel na stůl. Ještě posbírá v chodbě po zemi odhozený svršky. Svoje uklidí a Míšovy přehodí přes židli. Umytý a čistý se vrátí za Lexem. "Nevím, jestli ti to někdo řekl." zazubí se. "Ale je jednadvacáté století. Století počítačů a mobilů. Stačí, když zavolám, že nepřijedu. Nejsem doma vázaný na nic." usměje se. "Jsem vázaný pouze na to, že jsem šíleně čistotný a bez čistého prádla dlouho nevydržím." zatváří se zamyšleně. "I když mi něco napovídá, že v tvojí přítomnosti ho stejně moc nevyužiju." "Když ...

Část sedmá 18+ Vyjede si za tryskovým Lexem a trochu pobaveně hledí na jeho prsty, jak se snaží najít v kapse svazek klíčů a potom se jedním klíčem trefit, aby odemknul. Projede kolem. Xitta odpoutá od vozíku. "Zůstaň." přikáže mu už v chodbě a potom si dovolí se rozhlédnout po bytě. "Páááni." protáhne užasle. "Došlo mi, že tyhle domy budou uvnitř skvělé, ale že až takhle..." otočí se na Lexe s úsměvem. "Ty nepůjdeš dovnitř?" Přikývne a udělá těch několik kroků, kterého ho dělí od prahu bytu. Zabouchne dveře, opře se o ně a dlouze se zadívá na Míšu. "Jsi tu... asi jsem tě měl varovat, že jsem mimořádně nadržený." vydechne. "O tom bych mohl něco vyprávět..." natáhne k němu ruku a za zápěstí si ho přitáhne. "Co pozměnit plán na jednu exkurzi v ložnici a potom se vrhnout na ten zbytek? Momentálně mě totiž architektonické skvosty moc nezajímají. Zajímá mě teď jen jeden velmi živý skvost." Odtáhne se. U tohohle asistenci ...

Část šestá "Exkurze se zdá být v pořádku, jenom schvaluji." Přikývne. "Můžeš. Musím si na to teď zvyknout, že už nebudu posilovat svoje ruce." Povzdychne si hraně. "To tedy budeš." zamračí se na něj Lex. "Budeme posilovat spolu." protáhne své ruce pod Míšovým tělem a zvedne ho do náručí. Opatrně usadí na vozík. "Nemáš hlad?" "Cvičit s tebou? To bude pocta. Už zase?" zeptá se pobaveně. "Možná mám... dost jsem cestoval, než jsem tě našel, u toho člověku vyhládne." vyloží si nohy na stupačky a pohladí prázdné břicho. "Každopádně ten ovocný koktejl byl natolik sytý, že jsem na hlad úplně zapomněl. Nebo za to můžeš ty, že jsem byl tak rád, že jsem tě našel, až mě to úplně naplnilo." "O naplnění se taky milerád postarám." zašeptá jen pro Míšova ouška. Za ten měsíc měl bezesných nocí až moc. Příliš. Prsty pohladí Míšovu tvář. "Můžeme si třeba nechat donést pizzu, pokud na ni máš chuť." Pokrčí r...

Část pátá Otočí se po něm s úsměvem. Měl to čekat, že si ho budou chtít proklepnout úplně všichni. "Jistě, místa je tady dost." ukáže rukou na volná křesla kolem sebe. Vychovaně k němu natáhne ruku, dokud ještě nesedí. "Michal." "Já víííím." protáhne Kuba pobaveně a krátce stiskne nabízenou ruku. "Já jsem Jakub. Řekl jsem si, že tě trošku zabavím, a taky vyzpovídám, když tě tu Lex tak ohavně nechal samotného. Věř mi, jsem lepší než ten houf kobylek, který se na tebe chystal před tím." zazubí se. "Dost jsem toho o tobě slyšel." "Těší mě. Roznáší se to rychle, že?" řekne pobaveně. "Je to nějaká rarita nebo co?" podiví se naoko s úsměvem. "Co se na mě chystalo? Začínám se bát." potom se zamyslí. "Co pěkného ti bylo řečeno o mojí osobě?" zakření se a ohlédne se k baru. Vždyť toho zase tolik neřekl. "Jak jde o Lexe, tak docela jo. Většina z nás ho dobře zná. A dost z nás ho prostě jen zná. Trošku ...